V podstatě je dvojí a probíhá paralelně vedle sebe. Především, máme ve zvyku se v bezpráví dobře zorientovat a najít pro sebe a své nejbližší takové místo, na kterém se společenský marasmus dá přečkat bez větší újmy. V průběhu historického vývoje jsme se tedy stali hledači ostrůvků v moři a staviteli vorů, na nichž se nám někdy lépe, jindy hůře daří proplouvat mezi skalisky aktuální společenské nepohody. Jde prostě o to najít, spolu s Archimedem, pevný bod ve Vesmíru, s jehož pomocí se dá pohnout vlastním a pouze vlastním osudem. Společností nikoliv.

Poměry by musely být skutečně natolik nesnesitelné, že by byly zataraseny všechny cesty a ucpány veškeré otvory, aby prostě nebylo nejmenší šance je obejít, podlézt, nebo se někudy protáhnout a proplout. Prostě nic, žádná cesta, absolutní malér. Pak, jako když zaženete zvířátko ke zdi, donutíte je opravdu vycenit zoubky a kousnout. To se nám ale nestává. Dějiny k nám byly natolik milostivy, že nás do tak prekérní a bezvýchodné situace nikdy nedostaly. Toto "štěstí" ale, jak je vidět, nebylo zadarmo.

Druhou, paralelní reakcí vůči hledání skulinek, je intimní, vnitřní nesouhlas s režimem, během kterého se hromadí tichá zášť, jakou asi prožívá sluha, je-li nucen se usmívat při prokazování služeb někomu, koho si neváží ani náhodou a koho by nejraději shodil se schodů, ale kvůli mzdě nemůže. Hněv se vytěsňuje reptáním a posměchem. Avšak běda onomu pánu, padne-li po čase. Pak vskutku vstanou noví bojovníci a všichni doposud mlčící jsou rázem plni spravedlivého hněvu.

Ten však po čase opadne, neboť mezitím se zrodí nový režim a je opět třeba hledat skulinky a stloukat vory.