22. 8. 2008
Jak nejlépe čelit normalizaciV některých věcech, a není jich zase tak málo, se člověk musí spolehnout sám na sebe a své jednání pak posuzovat jediným kritériem -- vlastním svědomím. Může jít o věci zásadní i zdánlivě podružné, třeba o to, zdali, nikým neviděn, odhodím do lesa svůj odpad. Pokud se přizpůsobím většině, bude mou hlavní starostí v tomto případě právě jen to, abych nebyl viděn. Pokud se přizpůsobím většině, neměl bych být ovšem poté překvapen, že v lese, kde jsem si chtěl odpočinout a potěšit se, najdu odpudivou hromadu odpadků... |
Jistého žádoucího stavu -- čisté přírody, bezpečné dopravy, politické kultury atd., nelze dosáhnout pouze zákony, zákazy, kodexy a cedulkami u lesních cest: SKLÁDKA ZAKÁZÁNA. K tomu, aby věci a poměry byly dobré, je třeba spolupráce všech jednotlivců, kteří, vedeni dobrými příklady a výchovou, stanoví sami pro sebe pravidla slušného chování a také se sami kontrolují. Nyní je čas, kdy se mnozí pohoršují nad nespravedlivostí sovětské okupace a následující normalizace. Na půl milionu lidí bylo prý vyhozeno ze zaměstnání za své politické postoje. Ano, a rychle se našel stejný počet těch, kteří je ochotně nahradili. Kdo z nich se ptal svého svědomí, zdali je to správné? A kdo z nich si na své jednání vzpomněl, když se jemu stala podobná křivda? Kolik lidí je dnes skutečně solidární s kolegy vyhozenými z práce z důvodů pouze zdánlivě odlišných a kolik lidí začne křičet, až když dojde na ně? Je iluzorní doufat, že se poměry napraví, až se vymění generace, "zkažené komunismem". Špatné lidské vlastnosti souvisejí s politickým systémem jen do té míry, nakolik jim umožňuje jejich rozvoj. Když čteme v novinách o tom, že proti něčemu protestuje "jen několik desítek" pošetilých jednotlivců, kteří jsou "kdoví kým placeni", vidíme, že jsme pořád tam, kde se nekonformní názor považuje za cosi záporného, co se příčí "zdravému rozumu" nás, mlčící a pasivní většiny. Vidíme, že jsme se od normalizační mentality zatím příliš nevzdálili. Potom se ale, prosím, nedivme tomu, jak to u nás vypadá -- třeba u těch lesních cest. Společnost, která zahání nepohodlné jednotlivce a skupiny ať už perzekucí či jenom ohlušujícím křikem médií, nemůže očekávat nápravu veřejných věcí sama od sebe. Může občas doufat, že "pořádek"zavede ta či ona protektorská mocnost nebo nějaký samospasitelský systém, v minulosti ten "socialismus" a nyní ta "demokracie". Z naší minulosti a literatury známe hodně příkladů, které naši mentalitu takto vidí a kritizují. Viktor Dyk, T.G. Masaryk, F.X. Šalda, Václav Černý v roce 1976:
"U nás to byli vždycky spíš jen jednotlivci, co mohutně usilovali o věci dobré. Kdyby např. před sto padesáti
lety, v době obrozenectví, přišli v hospodě k určitému stolu policisté a odvedli od něj pár lidí, Češi by dnes už
asi nebyli. Totéž i dnes: kdyby bylo zlikvidováno takových dvě stě lidí (hlavně spisovatelů), bylo by po všem.
Klidně bychom mohli být vyhlášeni za další svazovou republiku nebo gubernii. Byl a je to vždycky až zoufale
nerovný boj. V tomhle národě to nikdy jiné nebylo a nejspíš ani nebude. Je tady moc vychytralosti, pohodlnosti,
lhostejnosti, zištnosti. Je třeba trpělivě pěstovat vědomí češství, kontinuity, autenticity." (A. Bělohoubek ,
Rozmluvy s Václavm Černým, Primus 1998 -- citováno se svolením autora.) Nuže, co dodat? Nic, jen začít -- každý sám u sebe. |