„Pěkné vztahy mezi Čechy a Srby by utrpěly, kdybychom byli sousedy nebo, nedej bože, museli žít spolu“. Nabízí nám lidovou moudrost, že přátele si vybíráme, příbuzné, bohužel, ne. Co s touto legráckou v politickém ringu? Jistě, v dnešním honu na prezidenta je kdejaká palice vhodná k použití.

Vyčítá Klausovi, že při své „civilizovanosti žije mýtem krevního pouta“. Ve své pošetilosti čtenářům nabízí „prezidenta kráčejícího chodbami Hradčan v rubašce“. Dokonce na něho dělá ku-ku velkoruský car. Proč velkoruský? Nevím. Maloruský znamená Ukrajinec. A ten přece míří do NATO. Za slovy prezidenta o škodlivosti kampaně nenávisti vůči ruskému národu hledá „potutelnou klausovinu“. On, jemuž veřejnoprávní televize dala roli průvodce historií českého národa! Na jeho místě se nechám objednat v lánské oboře k neformální diskuzi o smyslu konání prvního Čecha. Nebo se může nechat objednat jinde. Ví bůh, kdo mu poradí.

Kučera nevěří na „pavučinu pod polštářem“. Alespoň jakási jistota v jeho světonázorové orientaci. Zvláště, když argumenty proti vzájemnosti potvrzuje“věda testy DNA“. Má pravdu. Z jeho očí na mě kouká kozácký ataman či turecký sultán. Může si vybrat. Hlavně, že odeženeme jako dotěrnou mouchu představu společného údělu pohůnků určených nadlidmi k vysídlení do Patagonie. Nikoli těmi zpropadenými Slovany. Nedej bože, aby je napadlo k nám jezdit pít vodu z Vltavy, jak jsem viděli v televizní reportáži. Přineseme jim becherovku v karlovarském Puppu. Sloužit, to my umíme.

V jedné ruské lidové písni se zpívá.... Dám kočímu na vodku, a už, sakra, žeň ty koně rychleji! (Дам я кучеру на водку. Эх, погоняй, брат, поскорей!) Jestli Vladimír Kučera odežene ruské koně od Vltavy, nevím. Ale že začal čistit žleby pro jiné pacholky je víc než zřejmé. Ještě že nás poučil o světovém imperialismu: Ten je, prý, „velmocím vlastní a některým více“.

Děkujeme, odejděte.