Kdyby papež ve svém Urbi et orbi posvětil hudbu islandských eklektických mystiků na oficiální součást katolických ritů, budou pobožní omdlévat před pódiem v extatických záchvatech. Naštěstí - i přes to, že přetékají spiritualitou - jsou však Sigur Rós ve svém hudebním i vizuálním projevu také příjemně primitivisticky profánní. Takže když se jedinečný, nenapodobitelný (a nenapodobující hlas) zpěváka promění díky aranžmá v chrámový zpěv, pod ním slyšíte zlověstné švihání větru, které nakonec přejde v tvrdý hardcorový naturalismus, abyste nakonec ze závratné pozice na špičce obrovské přílivové vlny splynuli tam, odkud vás před tím bouře vytrhla, pouze o krásný zážitek bohatší..

Ve svých skladbách Sigur Rós kašlou na nějaké přihlouplé marketingové kánony, které utvářejí zoufalost hudebního odpadu. V dlouhých, překvapivě a nečekaně se přelévajících skladbách se dostávají od ambientních poloh do stádií chaotického kvílení s takovou samozřejmostí a v takové harmonii, že to zastavuje dech. Mnohavrstevnými hudebními obrazy, které Sigur Rós přenášejí do posluchačovy představivosti, a kterými ho odpoutávají a unášejí do oněch zvláštních krajin rodného ostrova, odkud zjevně vyvěrá umělecká inspirace, jsou s geniální citlivostí protkány různými oživujícími zvuky. Kroky, trylky, cvakání a vrzání podobné starému lodnímu kufru, zvláštní zvuky odposlouchané na malém ostrově na hranici světových oceánů, hluboké tóny a překrývající se plochy, které z vás učiní svědky jakýchsi obrovských a přesto dokonale tajemných mohutností. Jako dokáží Sigur Rós hypnotizovat, stejně tak dokáží vyzařovat ryzí, až dětskou, vzácnou euforií, nenucenou, nenaučenou, vycházející volně a prostě.

Zapomeňte na „fast soundový happy meal“, který musíte poslouchat téměř v každém veřejném prostoru, kterému se nemůžete vyhnout a kde nemáte na výběr. Prožitek z koncertu Sigur Rós je jako když vás skromně působící domorodí šamani z Islandu naloží do obrovské láhve s medem, skořicí a chilli a spustí vás na okružní plavbu ledovými vodami okolo ostrova. Sem tam se o vás otře velryba, zažijete neskutečné bouře, které vás uvrhnou mimo známé hranice světa, ale v celém tom vytržení vás nikdy neopustí ten všudypřítomný ostrosladký pocit něčeho blízkého.

Zapomeňte na koncertní síně, v nichž se oprašují sice krásné, ale dávno muzeální exponáty z kulturního dědictví lidské historie. Krása předešlých století v nich zachycená nepostihuje současnost, neobjevuje nové světy. Sigur Rós jsou v pravém slova smyslu vážnou hudbou současnosti, což dokládá fakt, že přes kulturní a jazykovou marginalitu (téměř všechny texty jsou v islandštině) prostředí, ze kterého vycházejí, dokáží uchvátit namyšlenou západní společnost. Jejich koncert je navíc zážitkem, který samotnou hudební fenomenálnost dokonale umocní. Jednoduchá světelná choreografie skvěle ladí s hudební produkcí, projev hudebníků je skutečný, nehraný a přitom působivý. Když chtějí, aby diváci tleskali, stačí jim požádat o toskromně a bez afektovanosti a celou další dlouhou skladbu, nesoucí se ve velmi rychlém rytmu, bude publikum s neskrývaným nadšením tleskat ve vysilující frekvenci; kdo by se nechtěl přímo účastnit a sdílet něco tak krásného. A když vygraduje poslední, pravděpodobně nejsilnější skladba z - jedním dechem „čteného“ - scénáře koncertu, budou tleskat ještě dlouhé minuty a hudebníci se budou muset ještě několikrát vracet, aby všechno to nadšení, které vyvolali, pobrali v ovacích zpět.