22. 8. 2008
VZPOMÍNÁNÍ NA PRAŽSKÉ JARO 1968Pražské jaro, komunismus, kapitalismus a globalizační tlaky K samotné invazi je nutno říci toto: Rusové zřejmě měli rozkaz nestřílet. Poukazuje na to pozoruhodným způsobem americký autor Fred Eidlin v knize The Logic of Normalisation (East European Monographs, Boulder, Columbia University Press, 1980, ISBN 0-914710-68-0). Argumentuje, že ruská vojska byla po příchodu do Československa zaskočena; že politické vedení Sovětského svazu bylo špatně informováno; domnívalo se, že v Československu zuří skutečně jen oněch pár desítek tisíc "kontrarevolucionářů" a že obyvatelstvo bude sovětské okupanty vítat. Dokazuje to zajímavě celou řadou vlastně zmatených sovětských reakcí v prvních dnech okupace. Ve víru vášní tohle všechno zapadlo. Ale připomeňme si svědectví lidí, kteří byli přitom: na Václavském náměstí v Praze se čeští mladíci snažili ruským tankům krumpáčem prokopnout benzínovou nádrž a podpálit ji. Ruští vojáci je odháněli pažbami svých zbraní! Proč po nich nestříleli? Proč neměla ruská invaze v Československu desetitisíce mrtvých obětí, tak jako americká invaze v Panamě? Zdá se, že několik stovek Čechoslováků, kteří tou dobou zahynuli, byli obětí různých nehod, nebo selhání nervů ze strany ruských vojáků, či občasného iracionálního chování ruského mladíka na tanku, který vyděšeně nevěděl, co dělá (například ten, který střelbou ze samopalu zničil fasádu pražského Národního muzea). Se vzpomínkou Jiřího Jírovce na Pražské jaro 1968 víceméně souhlasím. Odpovídá přesně tomu, co jsem zažil jako patnáctiletý - šestnáctiletý člověk: tedy že Pražské jaro bylo o svobodě a o kritickém myšlení, o nápravě křivd z minulosti, nikoliv o "volnotržních" reformách, vytunelovávání privatizovaných podniků či restitucích. |
Ekonomika byla v období Pražského jara podružná. Kromě toho, veškeré reformy byly v naprostých počátcích. Zrušením cenzury nastala svoboda projevu a prvních pár měsíců, od března 1968, se opojně a svobodně hovořilo o všem. Teprve postupně se z toho začaly vynořovat kontury možných programů a řešení, a - Jiří Jírovec má pravdu - kromě Vaculíkova manifestu "Dva tisíce slov", požadujícího občanskou aktivitu, měla konkrétnější "Akční program" reforem jedině komunistická strana. Skutečné reformy měly začít až po sjezdu KSČ v září 1968. Tehdy měly také začít vycházet Lidové noviny - v ně se měl proměnit kulturněpolitický týdeník Literární listy, který v červnu 1968 dosáhl nákladu 300 000 výtisků. K samotné invazi je nutno říci toto: Rusové zřejmě měli rozkaz nestřílet. Poukazuje na to pozoruhodným způsobem americký autor Fred Eidlin v knize The Logic of Normalisation (East European Monographs, Boulder, Columbia University Press, 1980, ISBN 0-914710-68-0). Argumentuje, že ruská vojska byla po příchodu do Československa zaskočena; že politické vedení Sovětského svazu bylo špatně informováno; domnívalo se, že v Československu zuří skutečně jen oněch pár desítek tisíc "kontrarevolucionářů" a že obyvatelstvo bude sovětské okupanty vítat. Dokazuje to zajímavě celou řadou vlastně zmatených sovětských reakcí v prvních dnech okupace. Ve víru vášní tohle všechno zapadlo. Ale připomeňme si svědectví lidí, kteří byli přitom: na Václavském náměstí v Praze se čeští mladíci snažili ruským tankům krumpáčem prokopnout benzínovou nádrž a podpálit ji. Ruští vojáci je odháněli pažbami svých zbraní! Proč po nich nestříleli? Proč neměla ruská invaze v Československu desetitisíce mrtvých obětí, tak jako americká invaze v Panamě? Zdá se, že několik stovek Čechoslováků, kteří tou dobou zahynuli, byli obětí různých nehod, nebo selhání nervů ze strany ruských vojáků, či občasného iracionáloního chování ruského mladíka na tanku, který vyděšeně nevěděl, co dělá (například ten, který střelbou ze samopalu zničil fasádu pražského Národního muzea). Avšak Jiří Jírovec zachází příliš daleko a od věty "Cesta do minulosti je ale nebezpečná, pokud člověk nezcvekovatí historii na prohlášení, že komunisti byli svině a socialismus je nenormální" začíná být jeho text nepřesný a sporný. Jiří Jírovec si pamatuje, a právem chválí relativně liberální a vysoce kulturní atmosféru Československa druhé poloviny šedesátých let. Má samozřejmě pravdu, že komunistický režim dokázal zachovat plnou zaměstnanost i poskytovat svým občanům zdravotnictví zadarmo. Vynikající kultura existovala v Československu v šedesátých letech: v letech sedmdesátých a osmdesátých byla plánovitě likvidována, protože každá samostatná myšlenka tehdy v obnovené kolonii byla potlačována jako podvratná. Jiří Jírovec trochu neústrojně vnáší do argumentace dnešní potíže kapitalistického systému způsobené vyčerpáním ropných zdrojů a globalizačními tlaky. Je skutečně pravda, že by komunistický režim byl těmto tlakům odolnější? Spíš se mi zdá, že se komunistická totalita rozložila, protože právě byla schopna odolávat nově vznikajícím globalizačním tlakům daleko méně pružně než systém kapitalistický, jímž dnešek jistě velmi vážně otřásá. Bylo však to, že za komunismu byla v Československu plná zaměstnanost, skutečně zásluhou komunistického totalitního režimu, anebo ten režim žil z podstaty režimu předchozího? Všichni dobře víme, že tzv. "svobodné tržní podnikání bez přívlastků" vede ke krutosti, nespravedlnosti a kriminálnímu chování a že civilizovaný demokratický tržní stát je přísně regulován sociálními předpisy, tak jako například v Německu, ve Francii či ve Švédsku funguje "sociální tržní hospodářství". Dokázal by s příkazní ekonomikou, založenou na neflexibilním vojenském principu, komunistický systém skutečně dlouhodobě uspokojit hospodářské potřeby svého obyvatelstva? Asi ne, protože se nakonec rozložil, těžko z toho vinit "spiknutí CIA", tím to asi nebylo. Avšak snad nejspornější je tento odstavec Jiřího Jírovce, kde hájí zrádce z r. 1968: Protože s výročím se opět vynořují jména jako Bilak, Indra, Hofman, je nutné si připomenout, že v každé společnosti a čase se vyskytují lidé, kteří se snaží ovlivnit běh událostí. Tito politici údajně pozvali Rusy k záchraně socialismu. A proč ne? Rok 1989 ostatně dokázal, že měli svoji pravdu, že socialismus byl ohrožen a následně odstraněn? Jak se od nich liší Parkanová a ostatní současní mocní, kteří zvou americký radar a tím podporují americkou expansivní politiku? Připusťme, že nijak -- jedině, Parkanová je opačně ideologicky vyfutrovaná. Tento odstavec totiž nastoluje naprosto zásadní otázku, na niž si musí odpovědět každý sám. Nezapomínejme, že komunistický režim byl nedemokratický. Nekonaly se svobodné volby. Političtí vládci neměli mandát. I kdyby nakrásně bylo pravda, že tento nedemokratický totalitní režim dokáže zajistit, aby "děti nehladověly" (jak píše Jiří Jírovec, je to ovšem velmi sporné, zda to skutečně dokázal permanentně zajistit), dokáže-li totalitní systém odstranit hlad dětí, legitimuje to jeho právo zotročit národ, zakázat každou originálnější myšlenku, hnát lidi povinně na prvomájové průvody, otravovat je v televizi i v zaměstnání neustálými ideologickými bláboly a udržovat je ve strachu před tajnou policií? Skutečně je takový režim legitimní, jen proto, že "odstranil hlad dětí"? Opravdu nemůže existovat na světě jiné řešení? Zkratkovitě provokativní úvahy pana Jírovce nejsou hodny jeho inteligence. Měl by víc myslet "za roh". |