Vůbec nezpochybňuji jako sportovní fanoušek hodnotu zlaté olympijské medaile naší reprezentantky. Ale příjemný pocit z jejího úspěchu mi hned vzápětí zkalily jak reakce její, tak i našich médií. Konstrukce s falešnou symbolikou vítězství českého sportovce nad ruským právě v den výročí sovětské invaze je nechutným projevem naší pokračující malosti, nacionalismu až šovinismu rozněcovaných podstatnou částí našich médií.

Jako kdybychom nemohli odolat pokušení léčit si své historické komplexy i projekcí do aktuální sportovní události. Jsme přece o čtyřicet let dále, naše hrdost na důstojnou reprezentaci tehdejšího Československa na OH v Mexiku 1968 a vítězství našich hokejistů nad Sověty na MS 1969 byla ve světle tehdejších ještě živých událostí pochopitelná, ale dnes jsou podobné paralely trapnou karikaturou vlastenectví.

Je až s podivem, že k podobným projevům zastydlé rusofobie je náchylná generace, která ani nepamatuje rok 1968 a následné období normalizace. Že dokáže bezmyšlenkovitě a zkratkovitě vyjadřovat emoce, které neplynou ze žádného autentického prožitku ani racionální úvahy.

Vypadá to, že naše "vyrovnávání s minulostí", o kterém se tolik mluví v souvislosti s komunismem, má ještě další, snad důležitější rozměry. Jestliže si nedokážeme osvojit schopnost odpuštění a tolerance vůči bývalým nepřátelům, pak nejsme schopni důstojné existence v moderním světě, o integrující se Evropě nemluvě. Za několik měsíců převezmeme předsednictví v EU, nejde jen o to jak uspěje naše politická reprezentace, ale jak jsme na takovou roli připraveni jako celá společnost. Poslední období, a zvláště atmosféra těchto dní, kdy se účelově vyvolává horečka nové studené války a nových barikád mezi Západem a Východem, který má představovat zlovolné Rusko, nás skutečně může vrhnout o spoustu let zpět do temné historie bipolarity. I v tomto případě platí rčení o sebenaplňujícím se proroctví. . .

Je tedy načase, abychom se dokázali vyrovnat sami se sebou, zaujali určitý nadhled a odstup od svých historických traumat a chovali se konečně po dvaceti letech od pádu totality jako skutečně svobodný důstojný národ respektující svobodu a zájmy ostatních. Jedině tak můžeme být ctěni a respektováni našimi partnery v Evropě i ve světě. Je to snad příliš mnoho?

Pozn. JČ: Omluvte ji. Oni sportovci nebývají moc chytří, často kultivují tělo na úkor duše. Na pováženou ovšem je, když se výroky takového člověka berou vážně...