Vojsko bez velitele prohrává válku, zabitý Přemysl Otakar znamená vítězství Habsburků, demobilizace v roce 1938 znamená zlomení se do 2. republiky (taky to tehdy mohlo působit tak záhadně, jako zlom do normalizace). --- Problém naší země není, alespoň podle mého názoru, nějaká bytostná svlačcovitost či otrocká mentalita, jak se domníváte, ale slabost elit, resp. těch, kteří se do role elit nechají vynést, ale v okamžiku, kdy mají splnit roli oněch přirozených vůdců, do které se nechali rádi navléct, selhávají.

Roky 1938, 1968, 1989 do myslím dost přesvědčivě dokazují: "národ", čili to společenství běžných, normálních, necharismatických lidí bez vůdcovských ambicí se ukazuje jako vědomé si mravních a etických hodnot elitou hlásaných a připravené tyto hodnoty bránit: tato pozitivní energie ale potřebuje viditelnou organizaci, viditelné směrování, jasnou komunikaci, jinak se společenství rozpadne na jedince "v izolaci", jak přesně definujete, jejichž nadšení a energie logicky vyprchá a změní se v rezignaci a strach.

Neboli český "národ" na tom není o nic hůř, než kterýkoli jiný, jen se se selháním a zradou elit setkává ve svých nejnovějších dějinách trochu příliš často. Otázkou a záhadou pro mě tedy zůstává důvod toho selhávání elit - projikujeme svou potřebu elit na nesprávné lidi? Proč se naše "elity" tak snadno lámou a bizarně proměňují (zastánce boje na obranu republiky Moravec do protektorátního kolaboranta, vůdčí chartisté z mravních symbolů do smutných od reality odtržených postav uzavřených ve slonovinové věži z majetku typu Václava Havla, či do ambiciózních aparátčíků utopených ve fiktivním pocitu moci a vlastního významu typu Alexandra Vondry...)?

Možná je to tím, jak v této zemi milujeme divadlo: až tak, že zapomínáme odlišit herce od role - možná je to nějaký hlubinný komplex související s tím proklamovaným českým plebejstvím, který brání tomu "běžnému" člověku vnímat sebe sama a své hodnoty jako "dostatečně dobré", a nutí ho se sebepotvrzovat v něčem vnějším, lepším, "hodnotnějším".

Bez té vnější kompetence jsme pak jako jedinci nejistí a nekompetentní k jakýmkoli činům přesahujícím běžnou všednost (mimochodem v tomto kontextu je zajímavé, jak pateticky mravně - to nemyslím pejorativně - koná národ ve chvílích, kdy se jako národ cítí - národ složený z jedinců, kteří se běžně za patos stydí a individuálně se skrývají za cynismus a ironii). Je otázkou, jestli pak "elity" jen nezrcadlí tu potřebu vnější autority a charismatu, jestli jejich roli na sebe neberou lidé odpovídající Nietzscheovu pojmu Schauspieler, lidé mělcí a nezakořenění, schopní mravnost, etiku a zásadovost jen věrohodně hrát, nikoli je mít za svůj bytostný základ. Lidé, kteří v krizi pochopitelně selhávají.

Ostatně lidé, kteří naopak potřebují pro větší slávu své role být uprostřed moře národa neschopných svlačcovitých, "kterým nic nepřipadá blbé". A tento obraz tupého národa kolaborantů a zbabělců ať již vědomě či nevědomě posilují - myslím, že příkladů by se našlo dost, koneckonců, nezlobte se, i u vás, pane Čulíku.

Možná, že to, čím naše dějiny trpí, je jen výraz jakési duální zaklesnuté neurózy, kdy se vzájemně potřebují falešné elity a falešní méněcenní, aby si první potvrdili svou inferiorní potřebu nadřazenosti, zatímco druzí aby si zdůvodnili a vyřešili úzkost z vlastní odpovědnosti a možnosti jednat. Neboli, nějaké možná utopické východisko pro dnešek: každý sám za sebe se pokusit být sebevědomý, nenechat se snadno utlouct názory právě aktuální elity, nenechat si sebrat právo na názor a sebevědomí jen proto, že aktuální Schauspieler je viditelně charismatičtější a lépe schopen slova. "Každý den odvahu."