|
27. 4. 2008
Tři režiséři hovořili v Londýně o cenzuře◄ Jiří Menzel s překladatelem, který nebyl moc dobrý. Ostatní mluvili rovnou anglicky. V pátek večer vystoupili v diskusi o cenzuře v londýnském divadelním, filmovém a všeobecně kulturním areálu Barbican Centre tři středoevropští režiséři István Szabó , Agnieszka Holland a Jiří Menzel. Měl jsem obavu, že diskuse sklouzne k stereotypním vystoupením o tom, jak umělci úpěli za komunistického teroru, ale nebylo tomu tak, prostě proto, že režiséři dokázali mluvit k tématu bystře a inteligentně. Angieszka Holland, která v posledních dvaceti letech, jak uvedla, v podstatě pracuje jen na Západě, srovnávala omezení, jaká klade současná konzumní společnost na tvůrčího umělce, usoudila, že se jí v Polsku za komunismu pod cenzurou pracovalo líp, protože cenzura vedla diváckou obec k tomu, aby v jejích dílech hledala inteligentní významy, kdežto ve svobodě mají podle ní diváci zájem jen o to nejpitomější, a dospěla v závěru diskuse, kterou moderoval britský filmový historik Peter Hames, k poněkud deprimujícímu závěru, že se ukazuje, že je lidstvo prostě dost hloupé. |
|
István Szabó bavil diváky několika historkami ze svého filmařského života, například tou, jak kdysi za komunismu odpověděl v Paříži na tiskové konferenci na otázku západního novináře, zda je v Maďarsku cenzura, že tam je taková cenzura, jako v každé katolické zemi, ale ještě ideologičtěji přísnější. Po návratu do Budapešti byl povolán na ministerstvo kultury, kde ho tamější vládnoucí komunistický papaláš, odpovědný za kinematografii, pochválil: "Velmi odvážné, pane Szabó. Velmi odvážné tvrzení, které jste poskytl tomu francouzskému listu. Jen tak dál. My tohle potřebujeme. My potřebujeme, aby na Západě vládlo vědomí, že se naši umělci mohou vyjadřovat vůči režimu kriticky a svobodně." Jiří Menzel mluvil v pečlivě promyšlených bonmotech. Velmi dobře si byl z vlastní osobní zkušenosti vědom, jak svobodná byla šedesátá léta a že nejsvobodnější bylo Pražské jaro v roce 1968 (tedy to nebyl žádný irelevantní frakční boj v KSČ, jak dnes národ ohlupuje Klaus - studujte, o čem se tehdy mluvilo a co se tisklo, je to aktuální dodnes!). V roce 1968 natočil Menzel svůj do té doby nejantikomunističtější film Skřivánci na niti podle Hrabalovy literární předlohy, která sice směla vyjít knižně, ale do roku 1968 by vytvoření filmové verze (masové umění) bylo pro komunistický režim přece jen trochu moc. Do sovětské invaze docházelo podle Menzela na československé kulturní scéně k neustálému mírnému uvolňování a zase utužování, tyto peristaltické pohyby však ustaly příchodem normalizace, kdy vznikla zácpa. Opačný problém v kinematografii však podle Menzela zažila česká společnost po pádu komunismu po r. 1989, kdy nastal průjem. - Účinným prostředkem k vyjadřování vážných a hlubokých témat je podle Menzela humor, pokud se někdo snaží sdělovat vážná témata vážně, často se děje, že se stane směšným. Kritik A. J. Liehm konstatoval, že autocenzura je vždycky nutná, a kdo ji nemá, je šílenec. Menzel k tomu dodal, že jiným slovem pro autocenzuru je odpovědnost. Ze zdravotních důvodů se diskuse nemohl účastnit Andrzej Wajda, poslal tedy aspoň videopozdrav, v němž zdůraznil, že hlavní obranou tvůrčího umělce, filmaře, proti cenzuře je vyjadřovat se obrazy - cenzura vyškrtává slova, obrazy jsou mnohoznačné a cenzurovat je je daleko obtížnější. |
