Kvůli rivalitě jednotlivých druhů vojsk se však tyto tři řady vzájemně značně vzdálily a jejich kompatibilita byla v zásadě velmi sporná. Např. S-300P a S-300V se shodovaly vlastně jenom příbuzným principem přehledových radiolokátorů, zatímco S-300P a S-300F měly společné jen řízené střely. Až od konce 90. let můžeme pozorovat náznaky sbližování. Tento článek se zaměřuje především na systémy série S-300P určené pro síly protivzdušné obrany státu, které jsou dnes součástí ruského letectva. Zatím nejnovějším členem této větve je komplet S-400 Triumf. Zmíněné opětovné přiblížení tří větví rodiny S-300 by měl představovat typ S-400M Samoděržec, který má do struktury S-300P integrovat řízené rakety typové řady S-300V.
Jestliže kompatibilita tří větví rodiny S-300 je stále sporná, kompatibilita v rámci větve S-300P je naopak mimořádně vysoká. Vlastně lze říci, že jednotlivé etablované systémy jsou pouze kombinacemi různých součástí, které však lze v případě potřeby propojit i odlišným způsobem. Je samozřejmostí, že v novějších systémech lze použít většinu starších prvků, avšak zajímavější je, že existuje také značná kompatibilita směrem vpřed. Starší verze lze tedy nezřídka modernizovat integrací součástí, které vznikly pro systémy pozdější.
První z řady: S-300PT
Vývoj systému S-300PT byl oficiálně zahájen v roce 1967. Testy probíhaly v letech 1973–1977 a systém vstoupil do výzbroje sil protivzdušné obrany státu roku 1979. Odpalovací zařízení 5P85 bylo instalováno na taženém návěsu a obsahovalo čtyři trubice pro řízené rakety 5V55K. Po vztyčení do kolmé (tj. odpalovací) polohy se trubice nacházely uprostřed návěsu. Rakety 5V55K se naváděly dálkově pomocí rádiových povelů. Navádění zajišťoval střelecký radiolokátor 30N6 (kód NATO Flap Lid A), který bylo možné doplnit stožárem 40V6 vysokým 15 m či 40V6M o výšce 23,8 m. Dokázal současně navádět čtyři střely na stejný počet cílů. O řízení baterie se staralo středisko 5N63S. Na úrovni praporu fungoval přehledový radar 36D6 (Tin Shield A), který bylo také možné doplnit stožáry. Velitelská centrála praporu nesla název 54K6 a spolu s radarem 36D6 představovala řídicí systém 83M6E. Také tyto části byly umístěny na návěsech, které obvykle táhly nákladní vozy značek KrAZ či MAZ.
V roce 1983 byla zařazena do služby verze S-300PT-1. Využívala novou raketu 5V55KD, což byl v podstatě jen přechodný typ mezi typy 5V55K a 5V55R. K dispozici byla také střela 5V55S nesoucí jadernou hlavici. Hlavním rozdílem proti staršímu S-300PT bylo navádění raket, jež kombinovalo poloaktivní princip a princip TVM („track via missile“), tedy přenos dat z radaru rakety do pozemního stanoviště. Dále bylo zavedeno modernější odpalovací zařízení 5P85-1. Další zlepšení přinesla verze S-300PT-1A, jež disponovala odpalovacími zařízeními 5P85-1A a navíc i raketami 5V55VM. Ty měly pomocí pasivního radarového navádění zasahovat letouny kategorie AWACS.
Modifikace: S-300PS
Od počátku bylo plánováno vyvinout jak taženou, tak samohybnou verzi S-300P, avšak vývoj samohybné verze se zpozdil, takže do výzbroje vstoupila až v roce 1983. Systém S-300PS (pro export označovaný S-300PMU) ale přinesl mnohem více zlepšení než jen zvýšenou mobilitu. Odpaluje výkonnější rakety 5V55R, případně jejich verzi 5V55V s jadernou hlavicí. Existují dvě odpalovací zařízení, a to hlavní 5P85S a doplňkové 5P85D (exportní jména 5P85SU a 5P85DU). Vozidlo 5P85S má za kabinou přístrojový blok nutný k přípravě a odpálení raket, zatímco 5P85D nikoli, takže potřebuje k fungování přítomnost vozidla 5P85S. Proto se tato dvě zařízení označují také jako „chytré“ a „hloupé“, případně „pán“ a „sluha“. Vlastní navádění raket zajišťuje radiolokátor 30N6E (kód NATO Flap Lid B), který umožňuje vést palbu na šest cílů dvanácti raketami. Stejně jako vypouštěcí zařízení je montován na osmikolovém podvozku MAZ-7910 (MAZ-543M).
Zdokonalily se i prvky na úrovni praporu. Byl použit vylepšený přehledový radiolokátor 36D6E (Tin Shield B) a nově se objevil speciální přehledový a výstražný radiolokátor pro menší výšky. Nese název 76N6 (kód NATO Clam Shell) a kromě již zmíněných stožárů 40V6 a 40V6M jej lze doplnit i stožárem 40V6MD o výšce 38,8 m. Velení i nadále zajišťuje středisko 54K6. Námořním protějškem systému S-300PS je S-300F Fort (exportní označení S-300F Rif). Používá střely 5V55RM (3M41), jež se téměř shodují se střelami 5V55R. Navádění zajišťuje radar 3R41 Volna (Top Dome). Zkoušky probíhaly na křižníku Azov a systém byl pak instalován na šest křižníků třídy Slava (dosud slouží tři) a čtyři křižníky třídy Kirov (dva ve službě). Jestliže S-300P je někdy označován jako „ruský Patriot“, pak S-300F lze považovat za ruský ekvivalent amerického komplexu Aegis/Standard.
Přechodový typ: S-300PM
V době zavádění kompletů S-300PT a S-300PS už naplno probíhal vývoj nové, výkonnější a obratnější rakety, která by dokázala účinně napadat i balistické cíle. Měla mít také výrazně větší dosah, aby lépe využívala schopnosti radiolokátorů. Ještě před zavedením této nové rakety pojmenované 48N6 byl ale zařazen do výzbroje „přechodový“ komplet S-300PM. Jeho základní zbraní je raketa 5V55RUD, což je modifikace 5V55R s naváděním převzatým z připravované střely 48N6. S-300PM vstoupil do výzbroje roku 1989 a kromě oněch „hybridních“ raket 5V55RUD (exportní název 5V55U) odpaluje i střely 5V55PM s pasivním radarovým naváděním a střely 6Ž48 s jadernou hlavicí.
Není známo, zda byl některý ze tří typů nukleárních raket pro systémy S-300P zařazen v běžné službě. Není ani jisté, jestli nesly „klasické“ štěpné hlavice, nebo hlavice neutronové, ani není znám jejich tritolový ekvivalent. Dnes už takovéto střely nejspíše neexistují, nelze ovšem pochybovat o tom, že Rusko si zachovalo technologie pro jejich výrobu.
Další podstatnou změnou, kterou S-300PM přinesl, bylo upravené tažené odpalovací zařízení 5P85T. Od původního modelu, jež byl postaven převážně jako silniční, se liší zvýšenou průchodností v terénu. Čtveřice raket se ve startovací (tedy kolmé) poloze nachází na zádi návěsu. Navádění zajišťuje radiolokátor 30N6E, ovšem podstatně se změnila sestava velení praporu. Objevil se totiž zcela nový přehledový radiolokátor 64N6E (kód NATO Big Bird), jehož oboustranná anténa sestává z 2700 aktivních sfázovaných prvků. Radar pro malé výšky 76N6 byl zlepšen na verzi 76N6M a na místo řídicího střediska 54K6 nastoupila samohybná varianta 54K6E, využívající šasi automobilu MAZ.
Druhá generace: S-300PM-1/2
S-300PM připravil podmínky pro nástup druhé generace kompletů řady S-300P. Krátce po něm vstoupil do služby systém S-300PM-1 (exportní název S-300PMU-1) s novými střelami 48N6 (pro export 48N6E), které jsou schopné efektivně ničit i balistické rakety krátkého dosahu. Pro navádění těchto střel slouží radar 36N85 (kód NATO Tomb Stone), který lze samozřejmě vybavit i výškovými stožáry. Na úrovni praporu funguje výstražný radiolokátor pro malé výšky 76N6 a přehledový radar 64N6E, popř. i jeho novější modifikace 64N6E2 (Big Bird D). Radar 64N6E a řídicí středisko 54K6E2 spolu utvářejí řídicí prostředek 83M6E2. Počínaje verzí S-300PM-1 už se formálně neodlišují tažené a samohybné obměny, takže v rámci jednoho systému lze libovolně užívat odpalovací zařízení 5P85S, 5P85D i 5P85T.
Pro další variantu označenou S-300PM-2 Favorit (exportní název S-300PMU-2 Favorit-S) byl vyvinut nový přehledový radar a nové typy raket. Onen radar nese označení 96L6 (kód NATO Cheese Board) a zpětně byl integrován i do systému S-300PMU-1,jenž pak obdržel název S-300PMU-1A. Komplet S-300PM-2 vstoupil do výzbroje roku 1995. Využívá rakety 48N6M (pro export 48N6E2), ale kromě nich i zcela novou řadu raket 9M96. Rakety pojmenované 9M96 a 9M96M (pro export 9M96E1 a 9M96E2) mají aktivní radarové navádění a dosahem jsou srovnatelné s typy řady 5V55, ale mají podstatně menší rozměry. Místo každé trubice pro střelu 5V55 či 48N6 tak lze na nová vypouštěcí zařízení 5P85SU2 a 5P85DU2 nainstalovat čtyři trubice pro 9M96, celkem tedy až šestnáct.
Také komplet S-300PM-1 má svůj námořní ekvivalent, který nese název S-300FM Fort-M (pro export Rif-M). K navádění se používá námořní modifikace radiolokátoru 36N85. Nyní je systém S-300FM umístěn na čínském torpédoborci Luhai 115 Šenjang a v budoucnu mají být na úroveň S-300FM modernizovány systémy na křižnících třídy Kirov. Ve vývoji je námořní protějšek kompletu S-300PM-2 nazvaný S-300FM2 Fort-M2 (pro vývoz Rif-M2), který má vstoupit do služby v příštím desetiletí.
Současnost: S-400
Dnes nejmodernějším členem rodiny S-300 je S-400 Triumf, který byl formálně zařazen do služby v srpnu 2007. Přímo navazuje na S-300PM-2 a původně měl nést jméno S-300PM-3. Přináší několik nových prvků. Jedná se hlavně o dva nové radary, a sice radar pro navádění střelby 92N6 (kód NATO Grave Stone) a přehledový radar 91N6; ten spolu s novým řídicím střediskem 55K6 vytváří velitelský prostředek 30K6. Součástí kompletu je i přehledový radar 96L6, známý již z typu S-300PM-2. Rakety se odpalují ze zdokonaleného taženého zařízení 5P85T-2, avšak v budoucnu budou použita i zařízení samohybná. Speciálně pro S-400 byla připravena střela 48N6DM, což je modernizovaná úprava typu 48N6M s dosahem zhruba 250 km. S-400 pochopitelně může vypouštět všechny rakety řad 48N6 a 9M96, ovšem největší naděje jsou vkládány do nové střely 40N6, která nyní prochází testy a o které je dosud známo jen málo. Jde o vysoce výkonnou dvoustupňovou zbraň s aktivním radarovým naváděním a dostřelem okolo 400 km. Bude schopna ničit takřka všechny aerodynamické i balistické cíle kromě mezikontinentálních raket. Odpalovací zařízení pojme dvě střely 40N6. Popis současné (tj. počáteční) podoby S-400 najdete v ATM 10/2007.
Ještě lze dodat, že ke všem systémům S-300P/S-400 patří rovněž vozidla pro dopravu raket 5T58, jeřábová nabíjecí vozidla 22T6 a průzkumná vozidla 1T12-2M. Na vyšších úrovních jsou komplety řady S-300P/S-400 napojeny na další systémy pro velení, řízení a přenos dat, např. 5S99 Seněž, 5S99M Seněž, 5S99M-1 Seněž-1M, 73N6 Bajkal-1, 9S52 Poljana-D4,Universal-1 či Osnova-1. Data mohou dodávat také radiolokační letouny A-50 a pasivní systémy jako ruský 85V6 Orion, ukrajinská Kolčuga a samozřejmě i české prostředky Ramona, Tamara a Věra.
Budoucnost: S-400M
Vývoj kompletů série S-300 však pokračuje. Následným krokem by měl být systém S-400M Samoděržec, který se nyní nejspíš nalézá v závěrečné fázi vývoje. S-400M je zajímavý tím, že v podstatě nepřináší žádné naprosto nové prvky, ale integruje do kompletů větve S-300P střely z větve S-300V. Systém S-300V vyvinutý pro obranu pozemních vojsk na bojišti je i na pohled dost odlišný, neboť má terénní pásové podvozky a dvoustupňové rakety 9M82 a 9M83 s typickým kuželovým tvarem. S-300V byl zkonstruován pro ochranu proti širokému spektru aerodynamických i balistických zbraní včetně raket středního doletu Pershing a řízených střel SRAM. Podrobný popis systému byl otištěn v Armádním technickém magazínu č. 6, 7 a 8/2005.
S-400M je označován jako spojení technologií S-400 s raketami systému S-300VM, což je modernizovaná verze S-300V. S-400M má vypouštět rakety 9M82M převzaté z typu S-300VM a „malé“ rakety série 9M96. Jedna baterie systému S-400M by tak měla obsahovat naváděcí radiolokátor 92N6, jedno odpalovací zařízení 5P85T se 16 střelami 9M96 a dvě až tři zařízení 5P85T s dvojicemi raket 9M82M. Stojí také za zmínku, že je vyvíjen i autonomní komplet protivzdušné obrany vojsk Viťjaz, který by měl odpalovat pouze „malé“ rakety série 9M96. Na S-400 by pak měl kolem roku 2020 navázat další komplet s provizorním označením S-500 Vlastělin. Se schopností ničit i cíle mimo atmosféru se má stát základem strategické protiraketové obrany Ruska.
Systémy řady S-300P se rozsáhle exportovaly. Používá je mnoho zemí bývalého SSSR a Varšavské smlouvy a vedle nich také např. Čína, Írán, Vietnam a Kypr (jako kuriozitu lze také dodat, že nejméně dva komplety S-300P a jeden S-300V koupili Američané). Moskva kdysi zamýšlela vytvořit pomocí S-300 síť protivzdušné obrany, jež by pokryla celý východní blok. A dnes by se takový scénář mohl realizovat v Šanghajské organizaci spolupráce, jež se stala hlavním ekonomickým a bezpečnostním hráčem ve střední a východní Asii. Komplety rodiny S-300P by tak pro Rusko mohly být i významnými geopolitickými nástroji.
Kresby: Štěpán Kotrba na základě podkladů Carlo Koppa
Foto: APA, Igor Suchin, MO Slovenska a archiv
Prameny: Defense Threat Information Group, Jane’s Land-Based Air Defence, Almaz-Antěj, Wikipedia, RusArmy.com, strategycenter.net, http://walkarounds.airforce.ru/artillery/rus/s-300/ ausairpower.net/APA-Grumble-Gargoyle.html, ausairpower.net/APA-Giant-Gladiator.html, dtig.org/docs/S-300_Familie.pdf , dtig.org/docs/sa-21.pdf
◄ Článek byl psán pro ATM 12/2007, které vyšlo 4. 12. 2007
