Jak uvádí Androsov, tato setkání s  letadly jiných států mají přátelský charakter. Pokud jsme u břehů Aljašky, nebo Kanady, většinou nás doprovází americké stíhačky F – 16, jsme-li břehů Evropy pak jsou to britské Tornada, španělské EF – 2000 či francouzské Mirage. Někdy to trvá jen pár minut, někdy jsou to i hodiny společného letu.

Samozřejmě, že je si vědom toho, že takové lety samotných letadel nemají velký vojenský smysl, neboť osamocená letadla by byla snadným cílem. Smysl vidí v tom, že dokazují, že strategické letectvo je schopno se do těchto míst vůbec dostat.

Důležité je především to, že se touto formou daří zlepšovat bojeschopnost letových posádek. Připomíná, že počet nalétaných hodin v ruském letectvu je velmi malý – po prvé po 15 letech dosáhne 80 hodin – v roce 2000 byl jen 10 hodin za rok. Jak je to nebezpečné ukázal právě incident v letošním roce, kdy při přeletu nad Baltem z Petrohradu do Kaliningradu ztratil pilot ruské stíhačky orientaci a letadlo pak po vyčerpání paliva spadlo na území Litvy, kde se naštěstí nikomu nic nestalo. Vyšetřování ukázalo, že měl nalétáno jen 14 hodin. To je stejné jako by se profesionální řidič dostal za volant jednou za rok. Jak by to asi tak mohlo dopadnout?

Lety ruského strategického letectva není nutno přeceňovat. Ruský potenciál tvoří většinou TU 95 z šedesátých let nebo ještě starší (32 kusů Tu–95 MS6, 32 kusů Tu–95 MS 16), jen 15 letadel jsou moderní TU–160 (v ruské terminologii nazývané Bílá labuť) - celkově je to necelých 80 jednotek. Americké strategické letectvo má zhruba třikrát větší počet letadel a patří tam modernější B–1 a B–2, případně B–52. Americký letec nalétá ročně kolem 180 hodin, ruský jen 80. Podstatně se liší i jejich podmínky – podle ruských údajů je měsíční plat amerického pilota kolem 5 -7 tis. USD a ještě má další bonusy. O tom si ruský pilot může nechat jen zdát se svými 25 tisíci rublů - to je zhruba tisíc dolarů.

Наши "Лебеди" прорвались сквозь "Тайфуны" и "Миражи" ZDE