19. 1. 2008
Jsme svobodní, už nemusíme mysletReakce na článek Lukáše Rázla "Smrt demokracie"
Autor v celém článku přešlapuje kolem rozdílu přímé a nepřímé demokracie aby v konci článku položil klíčovou otázku - "Kdo by pak místo nich skutečně vládl a řídil stát? V prvé řadě majitelé médií (pokud by je lid ihned nevyvlastnil)". Já si dovolím tuto otázku nepříliš modifikovat - "Kdo skutečně vládne a řídí stát? V prvé řadě majitelé médií (a tajné služby s přístupem k informacím)", píše Pavel Krajtl. Otázka demokracie nestojí na její přímosti či nepřímosti. Stojí a padá s kompetencí voličů, s jejich schopností orientovat se v otázkách, které má rozhodovat. Takovou otázkou je v nepřímé demokracii volba zastupitele, v té přímé každá otázka v referendu. Naše média, tak jak se vyvíjela od zvonění klíčů až dodnes, měla - zhruba řečeno - dvě cesty, jak na své konzumenty působit. Přirovnám ty dvě cesty k známému čínskému přísloví "Chceš-li někoho nasytit, nedávej mu rybu, ale nauč jej, jak ryby chytat". Mám pocit že dnes jsou nám servírovány "ryby" přímo talíři. |
Upečené, s pestrobarevnou oblohou, ale málokterý konzument dnes umí posoudit kde a kým byla ryba chycena, kdo ji kuchaři přinesl, nebo jestli to co je mu předkládáno byla kdy ryba. Umění "chytat ryby" - tak dobře vytrénovanému v zápolení mezi knoflíkem krátkovlnného přijímače a rušičkou - už klíče odzvonily. Cesta k blahobytu "informací namíru" začala schováním klíčů do kapes a naivním oddechnutím si -"tak, a už to máme v kapse, odteď budem mít plné kapsy". Jenže to teprve zazvonil zvonec, a jedné pohádky byl konec. Nastala realita, v níž se teprve ukazuje, že ani potajnu upytlačené informace nebyly tak docela loveckým uměním, spíše by se to dalo přirovnat k potápěči navlékajícím v temné hlubině mřenky přímo na háček. Pod trapnými záminkami národovectví jsme zhrdli těmi, kdo měli na druhé straně železné opony zkušenost s reálnou demokracií, reálným světemn -emigranty. Dovolím si v té souvislosti ocitovat kousek z článku Jiřího Pehe, "Uprchlíci v moderních českých dějinách": "Problémy činila také ne vždy přátelská gesta nového demokratického režimu. Emigranti byli zpočátku zcela vynecháni z restitučních procesů, mnozí nemohli získat zpět původní občanství. Část populace na emigranty pohlížela jako na odrodilce, kteří si užívali svobody a ekonomického blahobytu, zatímco lidé za železnou oponou trpěli. Vyrovnat se s těmito předsudky se některým nepodařilo dodnes." Ano, tehdy nám bylo řečeno že třeba hledat třetích cest. Dnes mám ale dojem, že tou blátivou cestou po které jsme se kdysi vydali šli mnozí již před námi. Vede totiž "močálem černým kolem bílých skal" (J.Werich) ...a středověk se posunul v českých zemích o pár století dál. Pozn. JČ: V této souvislosti bych chtěl vzpomenout na svého předchůdce na Glasgow University, na bohemistu a anglistu Igora Hájka, příslušníka generace Literárních listů z roku 1968, který zemřel roku 1995. Na postkomunistickém Československu a pak České republice ho fascinovalo, že se intelektuálové a občané obecně po pádu komunismu vzdali jakékoliv ostražitosti a kritičnosti. Vznikl - falešný - dojem, že pádem komunismu se Češi a Slováci rázem octli v nejlepším možném světě a jakýkoliv kritický odstup vůči němu, kritická analýza, byla považována za zradu. Češi si po roce 1989 podle Igora Hájka oddechli - "Jsme svobodní, teď už nemusíme myslet." Byla to fatální chyba. |