A následují příklady, ve kterých Rázl semlel páté přes deváté -- starověké Atény, Lenina, Mussoliniho i politické procesy padesátých let. O přímou demokracii však šlo v těchto příkladech jen výjimečně. V každém případě z článku čiší odpor vůči vlivu lidových mas na politické dění. A také hned na počátku vykoukne pověstné šídlo z pytle -- jde o referendum k radaru, se kterým autor v duchu své politologické koncepce očividně nesouhlasí.

A tak spřádá krkolomnou analogii s hrůzami nacistické a stalinské diktatury a používá neférovou argumentaci. Ke "psí smrti" odsoudily Slánského a spol. nikoli rezoluce zdivočelých a zmanipulovaných pracovních kolektivů, jak tvrdí, nýbrž tehdejší soud. Čili o žádnou přímou demokracii nešlo. K rozhodnutí došlo na stranickém politbyru, které bylo voleno nepřímo. Rovněž považovat fašismus za přímou demokracii může jen velký fantasta.

Aby dodal své argumentaci alespoň jakousi logickou konstrukci, pracuje Rázl s "čistou" přímou demokracií (chápanou spíše jako totální anarchii), kterou klade do protikladu s absolutní zastupitelskou demokracií. Zapomíná přitom, že nikdy se v dějinách oba zmiňované typy demokracie nevyskytovaly v čisté podobě, ale každá demokracie obsahovala elementy obou z nich. Prvky přímé i nepřímé demokracie se proplétaly, doplňovaly, ale také působily proti sobě. V malých komunitách (mezi něž patřily i starověké městské státy) byla přímá demokracie zastoupena silněji; čím větší a složitější byl společenský systém, tím více obsahoval demokracie nepřímé. Tak je tomu i nyní a nic na tom nemění ani informační revoluce, která pronikání přímé demokracie do společenského života podněcuje a usnadňuje.

Referendum, proti kterému je celé to strašení namířeno, přitom vypisují instituty nepřímé demokracie: prezident, parlament. Děje se tak podle zákonů opět schvalovaných těmito orgány. Jde o výjimečnou záležitost, která se neděje příliš často. Lidé, které Rázl ze své aristokratické povýšenosti považuje za "dav", jsou dnes moudřejší a vyspělejší než byli v době Sókrata, Robespierra či Mussoliniho, ale i než v padesátých letech minulého století. Obavy z nějakého "lynče" vůči menšině může mít pouze ten, kdo tento posun nevidí nebo spíš vidět nechce.

V roce 2004 jsme absolvovali jediné celostátní referendum v historii České republiky. Věřím, že jeho výsledky přivítal i pan Rázl a hlasující většinu nepovažoval za zmanipulovaný dav. Od té doby jsem nezaznamenal, že by otevření eurofobové byli nějak pronásledováni, naopak své názory svobodně šíří dál. Stejně tak ve Švýcarsku, kde referendum pořádají velmi často i k méně významným otázkám, nezaznamenáváme žádné problémy. Zkrátka lidé mají takovou demokracii, jakou si zaslouží, v tom jediném s panem Rázlem souhlasím. Ve vyspělé a vzdělané společnosti se proto není třeba institutů přímé demokracie bát.

Nikdo, ani ten nejzatvrzelejší levičák, také nechce nahradit zastupitelskou demokracii v plné míře demokracií přímou. Referendum má však v ústavních systémech moderních demokracií své místo. Používá se ho obvykle tam, kde se jedná o fundamentální politická rozhodnutí týkající se všech občanů a která umožňují položit otázku ve tvaru ANO/NE. Nastupuje právě tam, kde nelze dosáhnout kompromisu mezi vládou a opozicí ani teoreticky, protože to neumožňuje charakter rozhodování výlučně mezi dvěma odporujícími se variantami. Nechť nám pan Rázl poradí, jak dosáhnout parlamentního kompromisu v otázce radaru, když jedinými možnostmi jsou, že bude postaven nebo že postaven nebude. A protože i sněmovna je v této otázce víceméně rovnoměrně rozdělena a otázka nebyla v programu žádné politické strany v minulých volbách, nabízí se logicky možnost, aby se vláda zeptala lidu na jeho názor. Bylo by to důstojnější a více odpovídající závažnosti problému než kdyby o výsledku rozhodovaly zákulisní čachry Marka Dalíka a jeho kamarádů.

Pokud referendum nedopadne podle představ vypisovatele, nelze za to vinit voliče. Rvát si vlasy může jen vláda, která nedokázala pro své ANO snést dostatek argumentů. Lynčovat ji za to nikdo ale nebude, jak se nás pokouší strašit pan Rázl. Dokonce nemusí ani podávat demisi a může vládnout až do dalších řádných voleb.

Lidové masy, proti jejichž vlivu na dějiny Lukáš Rázl vehementně a dodejme, že i marně brojí, se aktivizují do mohutných akcí pouze tehdy, kdy selhávají elity. Když už se autor otřel o Lenina, jistě zaznamenal jeho definici revoluce, kde jednou z podstatných podmínek je právě neschopnost stávajících vůdců vládnout. Jinak bychom si asi těžko mohli vysvětlit, proč určité zákonité společenské procesy proběhly někde jako krvavá lázeň a jinde "v klidu" jako proces postupných, zdánlivě neznatelných drobných změn.

I já zastávám názor, že současný rozvoj informačních technologií nahrává většímu uplatnění prvků přímé demokracie a podporuje intenzivnější komunikaci mezi vládou a občany. Pan Rázl však může být klidný. Žádná smrt zastupitelské demokracie se konat nebude, naopak bude tím jen silnější a stabilnější.