|
21. 1. 2008
Disidenti, samozvanci, emigranti, ztroskotanciV české společnosti není něco v pořádku. Při čtení o knize Jana Čulíka "Jací jsme", mi znovu přišla na mysl slova o Šaldovi v knize pamětí Václava Černého Křik koruny české:
"U nás se (na rozdíl od Francie, pozn. F.Ř.) trvání světové úrovně naší kulturní kritiky rovnalo délce jediného lidského života, stačilo se zříci Šaldových přísných požadavků a mravně kritického étosu, ztratit jeho rozhled, slevit z jeho odvahy a přímosti, propůjčit kritiku, kterou ustavil jako tvořivou a nutnou funkci společného národního života, nějakému zájmu strany, sekty, umělecké nebo politické církvičky nebo osobnímu prospěchu - a byl konec rázem, jeho dílo vyznělo do prázdna, Šalda jakoby naším českým světem neprošel! (V. Černý: Pláč koruny české, Atlantis 1992, str. 16). Nechtělo se mi věřit, že prezident republiky, byť jen v náznaku, mohl dát najevo, že považuje exilový status Jana Švejnara za hendikep, i když jsem měl být poučenější. V roce 1990 jsem zažil v tehdejší ČSSD smršť malosti, intrik a švindlů, když byl namísto místního favorita zvolen předsedou obnovené strany - emigrant! |
|
Před pěti lety byl v Plzni sjezd Československé společnosti pro vědy a umění. Pro mne, jako letitého posluchače RFE a VOA, to byla mimořádná příležitost vidět a slyšet lidi, kteří pro mne byli legendami. Ignorance místních činitelů ČSSD, kteří o jeho přítomnosti ani nevěděli, mi umožnila strávit dvě hodiny u kávy s profesorem Radomírem Lužou, jenž mi doplnil informace o událostech z doby odboje a pak také o tom, proč se on a Jiří Horák ocitli v emigraci po roce 1948 mimo "hlavní proud", zejména v exilové ČSSD. Inu, stručně řečeno proto, že byli mladí a - kritizovali.
Absence kritiky a kritičnosti, nejen v umění, je v dnešní české společnosti zřejmá. Ne proto, že by se kritiky nepsaly či nepronášely, ale protože si místní establishment myslí, že může kritiku ignorovat. Kdejaký režisérek či spisovatýlek zábavných příběhů může na kritiku kašlat, protože mu image a kšeft obstarají prodejná média. Románky matadorů dnešního českého literárního parnasu by v době Šaldově pravděpodobně vycházely na pokračování v Ahoji. Ostatně, proč ne, takový Eduard Fiker byl taky čtivý a kultivovaný. Co říci na závěr? Snad něco aktuálního. Všimli jste si, čím se dnes zabývá ta část české mládeže, jíž stojí za to se rozpohybovat a vyjít do ulic? Stručně řečeno, minulostí. Bývalý studentský vůdce bojuje v Senátě proti komunismu. Václav Černý tomu říkával - vstupovat do budoucnosti zadkem napřed. Strana, která ve světě vyjadřuje zelené obavy i naděje mladých lidí u nás personálně a ideově živoří. Po zdech malostranských paláců obchází duch Hamletova otce. There is something rotten... František Řezáč, Plzeň |
