V takovém lůžku, jako bylo na obrázku u článku o reportáži BBC, jsem ležel na normálním dětském oddělení v dětské nemocnici při obou svých hospitalizacích (jednu jsem absolvoval v cca 8, druhou v cca 11 letech). Všichni pacienti si uměli bočnici postele sundat, ale v noci a v cizím prostředí i u mentálně zdravého dítěte hrozí nebezpečí, že rozespalé spadne. Když jsem doktoroval na dětských táborech (ještě za totality) tak děti na horních palandách musely (a byl na to předpis a chodily na to kontroly) mít nasazenu krajnici ochraňující před pádem.

Klec se vyznačuje tím, že je uzavřena ze všech stran, i shora. Jsem ale ochoten věřit, že vzdělání průměrného televizního reportéra neumožňuje rozdíl mezi klecí a ohrádkou (nebo zábranou proti spadnutí z lůžka) pochopit.

K těm klecovým lůžkům obecně:

Někteří mentálně postižení (naštěstí zdaleka ne všichni) jsou pohybliví a jsou schopni ublížit sobě nebo i druhým, zvláště pak stejně nebo hůř postiženým, kteří se nebudou schopni bránit. Nedá se s tím v zásadě nic moc dělat, protože jejich stav je trvalý a nedokážeme ho změnit.

V ideálním případě by musel malou skupinku takto postižených hlídat jeden milující a fyzicky dostatečně disponovaný ošetřovatel (v reálu zahrnujícím směny a dovolené, by na takový post museli být řádově čtyři, takže to vychází zhruba jedna ku jedné ošetřovatelé versus pacienti). Něco takového si z veřejného zdravotního pojištění nemohou dovolit ani ty nejbohatší země. Pokud by někdo něco takového chtěl platit soukromě, tak by mu na to sotva stačila živnost milionáře.

Protože ideál není možný, musí se to nějakým způsobem obejít, "ošidit". Pouhá redukce personálu vede k výše zmíněnému riziku poškození sebe nebo (i) druhých. Tomuto riziku lze předejít v podstatě jen dvěma způsoby: Buď pacietům v nežádoucích aktivitách zabránít mechanicky (klecová lůžka, svěrací kazajky apod.), nebo to samé udělat farmakologicky.

Výhodou mechanických prostředků je, že jsou levné a pacienta nepoškozují.

Farmakologické prostředky jsou protlačovány proto, že jsou jednak velice drahé (takže se dá vydělat na jejich výrobě a distribuci) a pacient si na ně rychle zvykne. Zatímco u mechanických prostředků stačí jejich použití jednou za čas, u farmakologických vlivem návyku (v závislosti na konkrétním prostředku i na konkrétním postižení mozku) nastane v relativně krátké době nutnost podávat je ve stále kratších intervalech a vyšších dávkách (v podstatě přejít na režim trvalé hladiny preparátu v krvi), případně přecházet na silnější preparáty (naprosto totéž, jako u jiných drogových závislostí).

Je nutno si uvědomit, že ve skutečnosti ty farmakologické preparáty na trvalé podávání ani nejsou určeny, primárně byly vyvinuty na krátkodobé řešení akutních stavů (např. nově vzniklá duševní choroba, nebo její náhlé zhoršení). Některé bývají používány epizodně při vyšetřování a léčení takovýchto pacientů (např. sanace chrupu); podobné preparáty se k podobným účelům užívají i ve veterinární sféře (aneb jak lvovi zaplombovat zub).

Podle vyjádření komunikujících pacientů, s nimiž jsem měl možnost hovořit, takovéto prostředky navíc vyvolávají psychický dyskomfort; jejich popisy by se s trochou zjednodušení daly přirovnat k "bad tripu". Vzhledem k dlouhodobé koncentraci preparátu v krvi, k níž není určen, dochází u pacientů k postupné devastaci organismu (především jater, někdy i ledvin).

Navíc o poměrech, které panují v organismech takto postižených lidí se ví relativně málo; v zásadě se v literatuře nedá najít ani to, zda pacient na lůžku s atrofovaným a trvale spastickým svalstvem má větší nebo menší energetický výdej než člověk zdravý při běžné zátěži. Takže se ani pořádně neví, kolik mají dostávat jídla, přitom odchylky v přeměně látkové u léků jsou zkoumatelné podstatně hůř.

Dřívější exitus pacienta může být zcela jistě argumentem pro jeho farmakologické znehybnění. Používání takových léků lze mj. chápat i jako skrytou euthanasii. Pak by ovšem bylo asi čestnější tento účel přiznat na rovinu a místo čerpání statisíců ze zdravotního pojištění a dlouhodobého dyskomfortu pacientů to vyřešit "uspávací" injekcí, jaká u veterináře pro velkého psa stojí kolem tisícovky.

V zásadě nepochybuji o tom, že za nedávnou i současnou hysterickou kampaní ohledně zabezpečovacích a znehybňovacích mechanických prostředků stojí farmaceutické firmy, protože na tomto úseku cítí kšeft a poměrně velké výdělky.

Jako společnost bychom potom měli přijmout jasné a jednoznačné strategické (a ovšem i etické) rozhodnutí:

Buď chceme takovéto pacienty udržovat na živu co nejdéle. Potom se bez klecových lůžek a podobných prostředků jednoduše neobejdeme a neobešli bychom se bez nich ani při HDP na hlavu, jaké mají v USA nebo jiných bohatých státech. Nebo je chceme zlikvidovat. Pak bychom to ale měli udělat pod společenskou kontrolou, rychle, humánně a relativně levně. Společensky prakticky nekontrolované podávání preparátů, vedoucí k témuž, ale pomalu, za značného dyskomfortu postižených a šíleně draze, je opravdu asi tou nejhorší variantou.