Pro své sobecké zájmy, skryté přání, aby cizí vliv pojistil jejich moc, jsou politikové ochotni zaprodat naši zemi a připustit zřízení cizí vojenské základny i proti vůli rozhodující většiny občanů. Tak, jako kdysi kolaborovala KSČ s Moskvou a vládla jako garnitura místodržících ve středoevropské kolonii Sovětského svazu, tak i současná vláda a na ní se podílející strany kolaborují s Washingtonem, ovládaným skupinou fanatických a bezohledných neokonzervativců, kteří neváhají obětovat tisíce lidských životů pro posílení své moci a pro růst svých zisků.

Systém zastupitelské demokracie se tak stává výsměchem ideálům svobody a jeho nejvlastnějším produktem bude opovrhování demokracií jako takovou.

Občané jsou politickými stranami znovu a znovu podváděni, především však proto, že si to sami přejí.

Žádoucí podvod

To je zdánlivě paradoxní tvrzení. Nikdo si přece nepřeje být podváděn. Jsem-li podveden, je to k mému neprospěchu, tak alespoň běžně rozumíme tomu, co je podvod. To by byla pravda, kdyby byl člověk jednoduchá bytost bez vnitřních rozporů. Jenže tak tomu není. Struktura lidské osobnosti reprodukuje rozpory společenského systému, v němž člověk žije a jenž se podstatnou měrou podílí na jejím utváření. Všichni lidé, kteří se narodili a vyrostli v určitém typu společenského systému, pak ve větší či menší míře sdílejí některé rysy osobnosti, hodnoty a stereotypy jednání typické právě pro tento systém (tuto skutečnost shrnuje Erich Fromm v pojmu společenský charakter). Po určitou, i když jen velmi malou, část dějin homo sapiens sapiens je struktura společenského systému v rozporu s evolučně utvořenou lidskou přirozeností, především s tou její psychickou částí, v níž je fixována evoluce hominidů jako společensky žijících živočichů. Tato evoluce probíhala po několik milionů let, zhruba před 140 až 200 tisíci roky vznikl homo sapiens sapiens, rozpad této původní jednoty způsobený vznikem třídní společnosti pak nastal maximálně před 6 tisíci roky. Jak je vidět, je to skutečně nepatrná část naší evoluční historie.

Ke vzniku rozporu mezi evolučně utvořenou lidskou přirozeností a strukturou společenského systému došlo tedy z hlediska evoluce poměrně nedávno, a to po zániku prvobytně pospolné společnosti, tj. asi před oněmi 6000 lety. Tehdy byla  lidská společnost tragicky rozdělena na vládnoucí menšinu a ovládanou většinu.

k příčinám této změny ZDE

Od té doby žijí lidé odcizeni své vlastní společenské podstatě. Místo spolupráce a vzájemné blízkosti žijeme ve světě nadvlády a podřízenosti, nejnověji pak rovněž v podmínkách všeobecné konkurence, v nichž mezi sebou bojujeme o úspěch každý proti každému. Žijeme však také ve světě sociálních přehrad, které rozdělují společnost nejen na jednotlivá, vzájemně si konkurující individua, ale také na třídy nižší a vyšší, při čemž u těch druhých není ona konkurence ani zdaleka tak intenzivní jako u tříd nižších, jak zjistili američtí sociologové již poměrně dávno. Utlačená většina reflektovala ztrátu společenské rovnosti v mýtech o „zlatém věku“, ztraceném ráji a ve snech o návratu do něj. Radikálně levicové hodnoty vyjádřené koncentrovaně v hodnotách rovnosti, svobody a lidského bratrství mají tedy velmi prastaré kořeny.

S rozdělením lidské společnosti na privilegované menšiny a vykořisťované většiny došlo k narušení původní soudržnosti lidské skupiny. Místo jednoty vzniká zásadní konflikt zájmů. Vládnoucí vrstvy se všemi možnými způsoby snaží o upevnění svého postavení, vrstvy ovládané touží po návratu k původní jednotě a rovnosti, i když tohoto cíle nejsou momentálně schopny dosáhnout. V ekonomické rovině se každá vrstva či třída snaží maximalizovat svůj prospěch. Třída vládnoucí se chce zmocnit co největšího dílu bohatství, které tvoří třídy ovládané, a ty se zase brání tomuto vykořisťování.

Ovšem takto by byla celá situace po vzniku třídního rozdělení společnosti nepochopitelná. Vykořisťované třídy, které vždy tvořily rozhodující většinu ve společnosti, by teoreticky měly být velmi snadno schopny svrhnout vládu svých menšinových utlačovatelů, prakticky by neměly ani připustit její vznik, jehož důsledků si byly velmi často dobře vědomy. Již ve Starém zákoně je ustavení královské moci nad lidmi líčeno jako naprostá katastrofa a neštěstí, které bude mít za následek, že nejlepší část úrody a nejlepší syny a dcery poddaných si král přisvojí pro svou potřebu. A kdo by také nevzpomněl na temnou hrozbu, obsaženou ve výroku, že spíše projde velbloud uchem jehly nežli boháč do království nebeského. Toto vědomí třídní nespravedlnosti, reflektované ovšem po větší část dějin třídní společnosti v náboženských a morálních pojmech, nacházelo svůj projev v nejrůznějších heretických hnutích a rovněž v povstáních nižších tříd. V koncentrované podobě najdeme tyto skutečnosti vyjádřené v husitském hnutí a v pokusu o založení táborské komuny sobě si rovných a pro dosažení společného cíle spolupracujících lidí žijících ve vzájemné bratrské a sesterské lásce. Tato komuna ovšem dokázala naplňovat svůj ideál jen po dobu několika měsíců, stejně jako všechny podobné pokusy v dějinách od vzniku třídní společnosti až po dnešní dobu.

Dostáváme tak opět logický spor. Po většinu svého vývoje žili lidé v jakési obdobě této komuny, po velmi krátkou dobu, snad kolem 6000 let pak žijí ve společenském systému, který je v rozporu s jejich vlastní přirozeností a proti němuž opakovaně povstávají. Zatím naposledy u nás v roce 1989. Avšak ať již v případě husitů nebo demonstrantů z listopadových ulic, stejně jako v mnoha dalších obdobných případech, nejsou schopni tuto původní jednotu obnovit. Ideály povstání či revoluce jsou v případě úspěchu naplněny jen částečně, především však nikdy není uskutečněna ona periodicky se vracející idea o nastolení společnosti rovnosti, bratrství a nověji i svobody. Dějiny se takto neodehrávají ve formě naprosté negace minulosti, nelze je popsat v binárních kategoriích dobra a zla, ale vždy jen v mnohem neurčitějších pojmech popření minulosti v určité míře, v něčem ano, v jiném nikoliv a jen částečně apod.

Jednak tedy lidé nebyli schopni zabránit rozdělení původní jednoty lidského společenství, i když to pro ně mělo velmi fatální následky, jednak dosud nebyli schopni tuto původní jednotu obnovit, i když se o to v dějinách mnohokrát snažili, a to přesto, že dosáhli podstatného zmírnění původní brutality třídní společnosti.

Abychom rozpor ještě více vyhrotili, je nutné si přiznat, že vzpoury či revoluce, ony „lokomotivy dějin“, přicházejí po dlouhých obdobích klidu, kdy většina lidí akceptuje své nerovné a ubohé postavení ve společnosti a dokonce je schopna milovat své utlačovatele. Maxim Gorkij vzpomíná na osud jednoho Narodnika, kterého udal místní vesničan za agitaci proti carovi. Po dlouhou dobu byl ruský mužik obdivovatelem cara, obdobně jako F. L. Věk, který chystal výpravu na „slavnou korunovaci“ do Prahy, a stejně jako velká část Němců, kteří v desetitisícových davech plnili stadiony a ulice a provolávali slávu vůdci, pro nějž nebyli nic než materiál k použití, který nemilosrdně vrhal do pekla ruské fronty a který neměl nárok na život, když nedokázal naplnit vůdcovy sny o jeho světovládě. Hitler nesloužil Němcům, Němci sloužili Hitlerovi, obdobně jako Rusové Stalinovi, Číňané Maovi atd. atd. A sloužili jim, i když tito a mnozí další vůdcové neměli pro své nástroje - lid nic jiného než pohrdání a používali je s krajní bezohledností k naplnění svých osobních cílů.

V určitých obdobích dějin si je lid velmi dobře vědom svých zájmů a bojuje proti svým utlačovatelům na barikádách revoluce. Po jiná období jim věrně slouží a s nadšením přijímá své ubohé postavení. A při tom je to pořád ten stejný lid, utlačené a vykořisťované třídy. Co je příčinou tak protikladných změn postoje a chování, když logicky bychom očekávali permanentní revoluci až do vítězného konce?

Několik předběžných poznámek k Marxově  filosofii dějin

Chceme-li nalézt odpovědi na tyto otázky, musíme až k samé podstatě lidských dějin. Především je nutné hledat příčiny vývoje lidské společnosti. Přes všechny postmoderní pochyby a jásání pravice ohlašující konec dějin a vládu kapitalismu navěky se lidská společnost stále vyvíjí a s tímto jejím vývojem se mění i formy společenských systémů, v nichž žije. Tyto změny pak neprobíhají chaoticky, ale je v nich patrný jasný trend poukazující na zákonitost těchto změn. Především je to trend střídání ekonomicky méně výkonné společenské formy formou výkonnější. Prvobytně pospolná společnost je střídána feudalismem (s mnoha variacemi a vedlejšími dočasnými větvemi, jakou bylo např. antické otrokářství), sám feudalismus je nakonec zničen v kapitalistických revolucích, téměř vždy násilných. Současnost je dobou, v níž je toto celosvětové vítězství kapitalismu již téměř dokončeno ^[1]. Dříve zaostalé země se industrializují na kapitalistickém základě tak rychle, jak to jen dokáží. Na prvním místě tohoto vývoje stojí Čína, ale podobné procesy najdeme i v Rusku, Indii, Chile, Argentině, Brasilii atd. Zcela nedávno padly diktatury v Řecku, Španělsku a Portugalsku a i tyto dříve zaostalé země se vydaly na stejnou cestu vývoje jako všechny ostatní. V podstatě se tedy musí jednat o projev nějakých obecně platných zákonitostí vývoje lidské společnosti a o důkaz, že idea pokroku byla mnoha autory pohřbena předčasně.

Vedle již zmíněné ekonomické výkonnosti můžeme v dlouhodobé perspektivě rovněž vidět růst lidské svobody, ovšem s poněkud složitějším průběhem, než jaký nám dává pouhá lineární představa jejího vývoje.

Při podrobnějším pohledu se ukazuje, že toto střídání společenských forem nepřichází jako blesk z čistého nebe, ale že je vždy výsledkem vnitřního vývoje, který vedl k narůstání rozporů uvnitř systému samého, a to až k jeho svržení. Ze stejných důvodů padl i tzv. komunistický systém, a to i v naší zemi (zde stojí za pozornost kniha Ivo Možného „Proč tak snadno“.

Blíže k této otázce ^[2] rovněž ZDE

Samotný tento stálý proces změn lidské společnosti je ovšem výsledkem ještě hlubších příčin, než jsou ty, které můžeme nalézt na úrovni konkrétního společenského systému v podobě jeho rozporů. Právě na této hlubší rovině je nutné hledat podstatné a stále působící revolucionizující síly vyvolávající změny společenského uspořádání, tj. vývoj lidské společnosti. Při jejich hledání je nutné vycházet z popisu světa samotného, jak jej nacházíme kolem nás a hledat souvislosti mezi jednotlivými fakty. Při tom se mi jako logicky nejkonzistentnější jeví tradice materialistické filosofie reprezentovaná (vedle mnoha dalších) jmény řeckého antického filosofa Démokrita, Karla Marxe a neomarxisty Ericha Fromma ^[3]. Podstatným rysem Marxovy filosofie dějin ovšem je, že se jedná o interdisciplinární zkoumání faktů vnější reality při rozhodném odmítnutí spekulativního přístupu vytvářejícího modely světa metodou rozvíjení té či oné ideje, jíž si ten který myslitel zrovna oblíbil.

Jelikož není naším úkolem nyní podávat úplný výklad materialistické filosofie, omezím se jen na pár evidencí, jež se mi jeví důležité i pro výklad vývoje lidské společnosti.

První zásadnou při tomto zkoumání je, že:

svět je nutné vysvětlovat ze světa samého, na základě jeho vlastních vlastností.

Při tom platí, že:

něco nemůže zaniknout v nic, stejně jako z ničeho nemůže vzniknout něco.

Samotná tato zásada myšlení je ovšem odvozena z vlastností světa, v němž žijeme.

Při popisu světa zjišťujeme, že to, co je, je mnohostí. Logicky nerozporný model (při respektování výše uvedené zásady) pak musí rozšiřovat toto tvrzení o jeho časovou dimenzi do podoby, že současná pluralita (nikoliv ovšem ve své konkrétnosti, ale právě jen ve své mnohosti) je to, co vždy bylo a vždy bude.

Vedle plurality je základní vlastností světa jeho neustálá proměnlivost. Nic netrvá, ale vše se mění. S jistou licencí můžeme říci, že nic nezaniká, ani nevzniká, ale vše se proměňuje v jiné.

Další evidentní skutečností je, že tyto změny neprobíhají chaoticky, ale přes všechnu nepravidelnost se v nich vždy projevuje jistý řád, zákonitost.

Každá změna však musí mít svou vlastní příčinu (či komplex příčin).

Příčinou těchto změn je působení protikladných sil uvnitř tohoto světa samého ^[4].

Svět neexistuje jako souhrn izolovaných jednotlivin, ale jako komplex těchto jednotlivin (entit) v jejich vzájemném působení, existuje tedy jako systém.

Sám pojem hmota jen shrnuje ty vlastnosti těchto jednotlivých a různorodých entit, které je odlišují od jim protikladného pojmu vědomí ^[5].

Svět tedy není nic jiného než různé formy existence hmoty (zahrnující všechny fyzikálně známé formy její existence – látku, pole, záření) jejich vlastnosti a stavy, příp. stavy a projevy funkce hmotných systémů.

Mezi tyto funkce hmotných systémů patří i zvířecí a lidské vědomí.

Samotné vědomí pak nemůže být nic jiného než vědomé bytí a bytí lidí je jejich skutečný životní proces (Marx) ^[6].

Lidé a ani naši vývojoví předkové nežili nikdy jako izolovaná individua. Po miliony let jsme se vyvíjeli jako skupinový a ve skupině žijící živočich, což se odrazilo jak ve fyzické stavbě našeho těla, tak v geneticky fixovaných vzorcích našeho myšlení, cítění a chování ^[7].

Tedy stejně jako svět sám vždy byl, je a bude pluralitou svých částí, tak lidé a naši předkové od svého počátku (zde je tedy jistý rozdíl, neboť svět počátek mít nemůže) žili a žijí v pluralitním společenství.

Všechny fantazie o mytické společenské smlouvě nemají tedy se reálnými dějinami nic společného. Východiskem nejsou dospělá individua uzavírající následně jakousi smlouvu o uspořádání svého společného života, ale evoluce společenství živočichů, kteří dospěli až k lidskému stádiu svého vývoje.

Pro všechny nám známé formy života platí, že se snaží obsadit všechna prostředí, nacházející se v jejich dosahu a vhodná pro jejich život a rozmnožování. Stejně tak se lidé šířili po celé planetě a zvyšovali početnost své populace.

Tento dynamický, aktivní princip všeho života je fakt, jehož příčiny v konkrétní podobě zkoumají přírodní vědy. V obecné rovině můžeme ovšem předpokládat, že se jedná o geneticky naprogramované chování, jehož cílem je zachovat danou životní formu v konfrontaci s proměnlivostí vnějšího prostředí a tlakem predátorů (rovněž ovšem parazitů apod.). Stav rovnováhy je proto vždy dynamický (např. je to rovnováha mezi úmrtností a porodností atd.) a dočasný.

Všechny formy života jsou jednotou protikladných určení. Každá z nich je součástí tohoto hmotného světa a současně je odlišná od jiných jeho hmotných částí, které však potřebuje ke svému životu a reprodukci. Žádná z nich není tedy soběstačná a může se zachovat jen při neustále opakovaném řešení rozporu mezi sebou a okolním prostředím. Řešení tohoto rozporu lze dosáhnout jen aktivitou, vynakládáním energie na jeho překonání, které se musí stále znovu a znovu opakovat (tak musíme stále znovu a znovu získávat potravu, abychom nezemřeli hladem).

Přirozenou vlastností živého světa (stejně jako světa vůbec) je proto jednota a boj protikladů.

Rozpor mezi sebou a okolní přírodou řeší živé organismy přizpůsobováním svého těla a jeho vlastností, v jim daných geneticky fixovaných hranicích jejich možného vývoje a spoluprací uvnitř skupiny živočichů, v menší míře i mezidruhově.

Totéž platí i o lidech a našich evolučních předcích. Zde je však nutno opět připomenout výše uvedený fakt, že náš druh se po miliony let vyvíjel jako skupinový živočich a tento fakt se odrazil v mnohých vlastnostech našeho těla a psychiky. Důsledkem je, že člověk není schopen přežít mimo spolupracující lidskou skupinu, a to ani fyzicky, ani psychicky. Fyzicky by nebyl schopen zajistit si potravu a ochránit se před predátory a především by nebyl schopen zajistit svou úspěšnou reprodukci, a to ani ve dvojici ne (péče o děti je u člověka extrémně náročná, stejně jako je extrémní délka jejich nezralosti). Psychicky by strádal svou osamělostí natolik, že by, i jako dospělý jedinec, v krátkém časovém horizontu zešílel⁸⁾. Přežití jedince je tedy závislé na přežití skupiny jedinců, do níž patří. Jedinci, skupinu tvořící, proto v dějinách nezvažovali otázku, jestli spolupracovat či nikoliv, být jestřábem či holubicí (jak se to zkoumá v některých variantách teorie her), ale maximálně usilovali o zaujetí výhodného postavení ve skupině, jež sama byla nutnou podmínkou jejich vlastní existence. Toto postavení je ovšem podmíněno souhlasem skupiny samotné. Jak již kdysi poznamenal Hegel, každý je proti ostatním slabý. Pozorování šimpanzů F. de Waala dokazují, že se jedná o obecnější zákon utváření organizace a postavení u skupinově žijících vyšších živočichů. Příliš agresivní dominantní samec byl při jeho pozorováních zahnán ostatními na strom a tam naříkal, až do doby, kdy jej jedna smířlivá samice nepřivedla zpátky mezi ostatní. Dominantní samec či někdy samice se sice v těchto případech musí vyznačovat některými mimořádnými vlastnostmi- například fyzickou silou, ale tyto vlastnosti musí přinášet užitek i ostatním členům dané skupiny. Jednak by skupina jinak neměla žádný důvod své existence, jednak by se jej snadno zbavili svou spojenou silou, která vždy mnohonásobně převyšuje sílu i toho nejsilnějšího jedince ^[9].

Na rozdíl od jiných živočišných druhů je zvláštností lidí, že jejich fyzická nedostatečnost pro přežití musela být kompenzována rostoucím používáním nástrojů, jež ve svém rozsahu a složitosti nemají v přírodě obdobu ^[10]. Pro nás je zajímavé právě zpětné působení lidmi používaného systému nástrojů na jejich společenství. Revolucionizující působení techniky (výrobní, dopravní, komunikační apod.) na společnost je dnes ovšem nepopíratelný. Bez rozvoje moderních dopravních a komunikačních prostředků bychom nežili v éře globalizace, ani v konzumní společnosti atd.

Marx však objevil ještě něco navíc, a to zákony, podle nichž se řídí vývoj lidské společnosti. S využitím tohoto jeho objevu se v druhém díle textu pokusím odpovědět na výše položenou otázku proč se lidé někdy tak rádi nechávají podvádět svými politiky a jindy nikoliv. Pokusím se rovněž prokázat, že pravdivost jeho filosofie dějin je skvěle potvrzena pádem tzv. komunistických režimů. A naopak, jejich přetrvávání by bylo jejím naprostým vyvrácením.

Především se však pokusím ukázat, že z této zákonitosti vývoje vyplývá nutnost (!) příchodu socialismu a později komunismu, jako formy společenského uspořádání přicházející po kapitalismu. Že se tedy jedná o naši bezprostřední budoucnost.

Nutnou podmínkou ovšem je, že se do té doby nezničíme sami ve světové válce, které je pro kapitalisty skutečně jen pokračováním politiky maximalizace soukromého prospěchu jinými prostředky.

Poznámky

[1] Zánik myšlenky pokroku jako kulturní fenomén, pak souvisí právě s tímto již téměř dosaženým celosvětovým vítězstvím kapitalismu. Intelektuálové, spojení svými zájmy s vládnoucí třídou kapitalistů, se snaží vytěsnit myšlenku vývoje a vzpomínky na revoluce, jež zrodily i samotné buržoazní systémy, z povědomí široké veřejnosti. Jestliže kapitalismus zvítězil, nemůže se v dalším vývoji již jednat o nic jiného než o jeho zánik a vznik nového společenského systému.

Pokud to bylo v zájmu třetího stavu (buržoazie) a jejích ideologů při jejich boji s aristokracií, těšili se ideje revoluce a pokroku velké oblibě. Jakmile však dosáhli svého cíle, ocitají se tyto ideje v rozporu s jejich zájmem na zachování soukromého vlastnictví a moci vlastnických elit nad společností. Revoluce jsou náhle trapnou záležitostí, o níž raději nemluvit a ještě raději ji zdiskreditovat natolik, aby ztratily veškerou přitažlivost pro nižší třídy. Stejně nežádoucí se stává myšlenka pokroku a především samotný fakt vývoje lidské společnosti. Jestliže ve svých počátcích se buržoazie snaží přesvědčit i všechny ostatní třídy, že její zájmy jsou zájmy všelidskými a vyjadřuje to ve známých koncepcích přirozených a nezadatelných práv, v různých deklaracích apod., poměrně brzy se ukazuje, že ve skutečnosti jsou to jen zájmy bohatých vlastníků. Za člověka je považován jen ten, kdo má dostatečně velký majetek. Z hesel o rovnosti, svobodě a bratrství záhy nezůstává nic a demokracie musí být vybojována nejen proti odporu církví a šlechty, ale také proti odporu kapitalistů. Samotná podstata kapitalistického podniku je totiž v rozporu se všeobecným volebním právem (blíže k tomu viz např. Gray, J.: Marné iluze).

Vlivem řady okolností, jež zde nyní nemohu rozebírat, dočasně vzrostal síla utlačených tříd a ty si dokázaly vybojovat rostoucí podíl na společenském bohatství a moci, včetně všeobecného volebního práva a rozsáhlého sociálního zabezpečení. Jistou roli v tomto úspěchu sehrála i existence komunistických režimů, které sice iluzorně, ale přece jen sehrávaly roli alternativy ke kapitalismu. Tím, že dávaly příklad jiného společenského modelu (je nutné si uvědomit, že skutečné vědomosti veřejnosti i intelektuálů západních států o zemích na východ od jejich hranic byly a stále jsou mizerné) motivovaly část veřejnosti a zvětšovaly její schopnosti odporu. Jakmile se podařilo dosáhnout většinu těchto bezprostředních cílů, ztrácí vykořisťované třídy dočasně zájem na systémové změně, a tím i zájem o jejich ideové vyjádření v myšlence pokroku, jako charakteristicky dějinného vývoje lidské společnosti.

Pád komunismu je pak pravicí využit jako ideologická zbraň prvořadého významu dokazující, že kapitalismus nemá žádnou lepší alternativu, tedy, že další vývoj společnosti je nemožný.

To je zhruba situace od sedmdesátých let 20. století až do jeho konce. Na počátku 21. století se ocitáme v kvalitativně zcela odlišné situaci, jíž se budeme zabývat v dalších částech textu.

[2] Antickou formu otrokářství zde považuji za dočasnou paralelní větev vývoje feudální společnosti. Ve zde uvedené knize se pak pokouším ukázat komunistické systémy východoevropské, čínské a další, jako formu přechodu od feudalismu ke kapitalismu, resp. jako výsledek rozporů této přechodné fáze. Do stejné kategorie pak řadím i režimy fašistické. Tento tzv. socialismus je pak alternativou k fašismu v podmínkách, kdy je některá ze dvou dominantních tříd kapitalistické společnosti, tj. proletariát a kapitalisté, příp. obě, ještě příliš slabé na utvoření klasické buržoazní společnosti. Vzniká pak přechodná forma, v níž se projevuje vliv dosud silného rolnického charakteru transformující se společnosti (Rusko a Čína), příp. společný vliv dosud slabé buržoazie a stále ještě silné aristokracie (italský fašismus a německý nacismus – zde především důsledek porážky revoluce z r. 1848). Jakmile ve společnosti převáží její průmyslový a městský charakter, dochází k pádu těchto totalitních a autoritativních režimů, v němž je dokončen jejich přechod – přerod v plně rozvinutou kapitalistickou společnost (podobné příčiny najdeme i při zkoumání Frankova režimu ve Španělsku - viz Chalupa, J.: Jak umírá diktatura).

Při tomto posuzování podstaty jednotlivých společenských systémů je nutné mít na paměti, že jejich vlastní ideologie je jen jevovou stránkou, v níž se, často velmi pokrouceně, ukazuje jejich podstata – jejich skutečná praxe. Příklad pro to viz můj článek Podstata komunismu.

[3] Jak velmi přesvědčivě ukazuje francouzský znalec antického řeckého myšlení a dějin řecké společnosti J. P. Vernant ve své knize Počátky řeckého myšlení, je spor mezi idealistickou a materialistickou filosofií ideovým výrazem sporu mezi zastánci vlády aristokracie, resp. monarchie vyjádřené ve své totalitní podobě v Platónově konceptu filosofa krále na straně jedné, a obhájci práva lidu vládnout si sám, tj. materialistickými filosofy stojícími na straně demokracie. V pozdějším vývoji je toto rozlišení zproblematizováno, ale v zásadě stále platilo a platí, že logicky nerozpornou obhajobu demokratického systému jako vlastní vlády mnoha různých občanů nad jejich společným sdružením, lze vypracovat jen na základě materialistické filosofie. Není tedy náhodné, že všichni tři mnou uvedení filosofové jsou zastánci demokracie. Nejvýznamnější z nich, Karel Marx, je pak zcela oprávněně označován za radikálního demokrata či přímo ultraliberála. Marx i Fromm byli přesvědčeni, že politickou formou společenského systému, jenž bude ve vývoji lidské společnosti následovat po kapitalismu, bude přímá demokracie.

[4] Tak například stůl, u nějž sedíte, je takovou jednotou protikladných sil nacházejících se v dynamické rovnováze.

Jednak zde musí být síla, držící jeho jednotlivé části (molekuly a atomy) pohromadě, tj. přitažlivá síla. Pokud by zde ovšem byla jen ona, měl by stůl „nulový“ objem. Jeho jednotlivé části by se sbližovaly – přitahovaly bez omezení.

Fakt, že tomu tak není, svědčí o působení protikladných, odpudivých sil, které brání tomuto stlačení. Avšak zase kdyby zde byly jen tyto odpudivé síly, stůl by neexistoval jako jednotlivá věc a všechny jeho části by se od sebe nekonečně vzdálily.

Působení vnějšího prostředí může vychýlit tuto rovnováhu a způsobit degradaci – rozpad stolu v průběhu času, stejně jako vlastní vývoj daného objektu vyvolaný působením jemu vlastních, vnitřních protikladných sil.

[5] Pro čtenáře Bondyho Útěchy z ontologie dodávám, že hmotu zde nechápu jako substanci, ale jako abstrakci, tj. jako pojem utvořený v lidském myšlení v textu uvedeným způsobem pro rozlišení hmoty a vědomí.

[6] Samotný pojem vědomí nám ukazuje, že víme o něčem, že to je, jsme si toho vědomi. Nejprve zde tedy musí být to, čeho jsme si vědomi, pak to, co si je vědomo, co ví, tj. náš mozek a až následně, druhotně toto vědomí – vědění, jež je jeho funkcí. To je jeden z důležitých významů Marxova postřehu, že bytí předchází a určuje vědomí. Tím se nám rovněž řeší spor o vztah mezi způsobem života, který žijeme a vlivem našich představ (idejí, hodnot atd.) na tento způsob života, který sám o sobě připomíná onen spor o to, co bylo dříve: slepice, nebo vejce? V principu správná odpověď je: pterodaktyl. Jinak řečeno, správnou odpovědí je přechod k vývojovém pohledu na zkoumaný problém, v němž se ukazuje, jak se to, co je, utvořilo z předcházejících forem.

[7] Mnoho důkazů pro toto tvrzení lez nalézt u autorů jako je E. O. Wilson, Jared Diamond, Francis de Waal a mnozí další.

Pozoruhodné potvrzení z poslední doby ZDE

[8] To je podstatná skutečnost, uvádějící na pravou míru spekulace některých u nás známých popularizátorů evoluční biologie, např. Wrighta či Ridleyho, příp. i Dawkinsovu teorii sobeckého genu. Je pozoruhodné do jaké míry přehlížejí tito autoři city, jež hrají u mnoha živočichů takovou roli, především však u člověka. Lidské dějiny jsou poznamenány projevy skupinové (ne- příbuzenské) sounáležitosti, silným pocitem kolektivní identity, bez něhož bychom nebyli schopni vysvětlit mnoho ze skutečného lidského jednání. A to ať již se jedná o projevy nepříbuzenského altruismu, vrozeného sklonu k moralistní agresi vůči těm, kteří porušují pravidla lidské solidarity, nebo o méně sympatické projevy náboženského fanatismu apod. Jestliže jsme schopni citů, jestliže máme vrozenou schopnost mít city a tyto hrají v našem životě tak důležitou roli, musí být tato skutečnost rovněž evolučně vysvětlena a musí být objasněna pozitivní role, kterou v ní city hrají. Jak víme, ať již z prací Matějčkových a Langmaierových či nověji Koukolíkových, abych jmenoval alespoň všeobecně známé české autory, citová deprivace v dětství vede k vážnému poškození lidské psychiky, vztahu k druhým lidem a v některých případech může vést i ke smrti

podrobněji k těmto otázkám ZDE

[9] Včely či mravenci nejsou ve skutečnosti důkazem o přirozenosti hierarchie, ale fungují jako vzorná „anarchistická“ společenství. Nikdo nikomu nic nepřikazuje, nikdo nikoho neovládá, ale každý vykonává svůj díl práce ve prospěch celého společenství. Názvy jako „královna“ či „dělnice“ atd. jsou neoprávněným přenesením lidských pojmů utvořených pro popis lidského světa do světa jiného. To ovšem platí i pro mnou výše uvedený pojem „anarchie“, neboť chování mravenců a včel je, jak se zatím zdá, zcela geneticky naprogramováno. Svobodu bychom tedy u nich hledali jen velmi obtížně.

[10] Nyní pomineme složitou otázku vzájemného podmiňování evoluce našich předků, vývoje systému jimi používaných nástrojů a prostředí, v němž se toto vše odehrávalo, neboť by nás vedla již příliš daleko od našeho tématu.