Ad 1. V případě Vámi citovaného memoranda o porozumění mezi MAAE a Íránem se obávám, že jste ne zcela přesně porozuměl jeho textu. Paragraf 1 závěrečného článku IV neznamená, že by mezi MAAE a Íránem již neexistovaly nevyřešené otázky, ale že neexistují žádné již další sporné body nad rámec témat, vyčtených v memorandu. Naopak, generální ředitel El-Baradej v tiskovém prohlášení ze 4. prosince 2007 ke zprávě amerických zpravodajců výslovně uvádí, že Írán musí i nadále objasnit některé důležité aspekty svých minulých i současných jaderných aktivit.

Paragraf 3 vyjadřuje přání, nikoli fakta. Paragraf 4 se týká pouze deklarovaného materiálu, spadajícího pod kontrolní režim inspektorů MAAE a sám o sobě nevylučuje existenci například jiného, „nedeklarovaného“ materiálu. Otázku legitimity obav mezinárodního společenství tak řeší jen částečně.

Ad 2. Historie šetření íránské jaderné kauzy ze strany MAAE napovídá, že organizace dlouhodobě má pochyby o povaze íránského jaderného programu a není schopna jednoznačně vyloučit existenci jaderných aktivit vojenské povahy. Tyto pochyby jsou dobře čitelné ve všech oficiálních dokumentech MAAE ve věci íránských nukleárních aktivit z posledních let.

Írán je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) a jako nejaderná mocnost (podle definice Smlouvy) má právo na mírový jaderný program. Náměstkyně ministra zahraničí Helena Bambasová v červnu 2007 Írán správně ujistila, že ČR toto právo respektuje a uznává, nic víc a nic méně. Bohužel musíme připomenout, že Írán téměř dvacet let porušoval NPT zatajováním zásadních částí svého nukleárního programu (včetně obohacovacího zařízení v Natanzu a pokusného reaktoru v Araku). Teprve když na tyto aktivity na podzim 2002 poukázaly íránské exilové opoziční skupiny, Teherán jejich existenci přiznal a navázal v celé věci spolupráci s MAAE. Obezřetnost mezinárodního společenství je tak v tomto ohledu zcela na místě a Írán musí počítat s tím, že po dvaceti letech porušování smlouvy bude muset svou důvěryhodnost znovu obhajovat.

Hovoříme–li o tlaku v mezinárodní politice, činíme tak s vědomím, že tlakem lze nazvat jakékoli působení mezinárodního společenství s cílem pozměnit chování vybraného subjektu, a to jak pozitivními, tak negativními prostředky. Vaše tvrzení, že „institut tlaku“ v mezinárodním právu neexistuje, myšleno zřejmě, že není explicitně kodifikován výrazem „tlak“, na této skutečnosti nic nemění a je zcela nepodstatné.

Pozitivní tlak Trojky EU směrem k Íránu ve formě velkorysých návrhů na vzájemnou spolupráci, který Česká republika rozhodně podporuje, vedl sice k větší otevřenosti ve vzájemných vztazích, prozatím však nepřinesl kýžené plody. Za tlak, tentokrát poněkud jiného druhu, lze označit též rozhodnutí MAAE (nikoli pouze USA!) z dubna 2006, předat íránskou záležitost Radě bezpečnosti, stejně jako následné přijetí rezolucí 1737 a 1747, z nichž jasně vyplývá nedostatečnost plnění mezinárodních závazků ze strany Íránu, která trvá dodnes. Právě aktivní přístup mezinárodního společenství k íránské kauze je oním tlakem, který Česká republika podporuje, jak je uvedeno i ve Vámi citovaném stanovisku MZV. Naopak, ze zmíněného stanoviska v žádném případě nevyplývá, že by Česká republika podporovala vojenský útok na Írán. Taková interpretace je pouhou spekulací, která neodpovídá postoji MZV.

Ad 3. Časový odhad produkce štěpného materiálu v množství dostatečném pro výrobu jaderné zbraně je výsledkem analýz řady, nejen amerických, zpravodajských služeb a dlouhodobě se příliš nemění. Z hlediska delšího časového období je zcela nepodstatné, zda jím Írán bude disponovat o pět let dříve nebo později.

Evropským pilířem protiraketové obrany je míněna taková část systému protiraketové obrany, která bude chránit evropské Spojence, tedy zejména evropské členy Severoatlantické aliance. Účast USA jako člena NATO v tomto systému je zásadní a zcela přirozená. Stejně tak je přirozené, že systém bude součástí širší protiraketové architektury, která bude kromě Evropy chránit i Spojené státy. Česká republika opakovaně zdůrazňuje, že potenciální prvky systému protiraketové obrany, umístěné na jejím území, by měly být součástí protiraketové architektury Severoatlantické aliance a je v tomto směru v NATO velice aktivní.

O tom, jak se k záležitosti umístění radarového zařízení postaví parlament České republiky, v tuto chvíli nevíme. Věřím, že vláda České republiky nakonec přesvědčí poslance a senátory o smysluplnosti svého záměru v kontextu stávajících hrozeb pro bezpečnost České republiky a jejích spojenců.

Ad 4. Vývoj raketových nosičů je součástí íránského zbrojního programu. Ten je,  nejen pro Českou republiku, zdrojem mimořádného znepokojení, především v souvislosti s některými problematickými výroky íránského vedení. Vámi zmiňovaný komentář je zcela relevantní právě ve vztahu k budování systému protiraketové obrany a připomíná, že systém není zaměřen jen na střely, nesoucí jadernou nálož, ale na jakékoli nosiče, například s chemickou, či radiologickou hlavicí. Navíc, zemí s přístupem k vyspělým technologiím, včetně raketových, bude v budoucnu neustále přibývat a celý systém se tak v žádném případě netýká pouze hrozeb z Íránu. Právě z toho důvodu nemá zpráva amerických zpravodajských služeb žádný vliv na postoj vlády České republiky při jednání o umístění prvků protiraketové obrany na českém území (Ad 5.).

Ještě jednou děkuji za Váš dopis i zájem o zahraniční politiku České republiky.

S pozdravem

Karel Schwarzenberg
ministr zahraničních věcí ČR

DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE BL

BL 7. 12. 2007 Írán: Pohádky tisíce a jedné noci 2, ale teď už doopravdy, milé děti ZDE