21. 1. 2008
Proč je světový obr ustrašený? Straší ho jeho vlastní politiciS odstupem několika týdnů uveřejnil sloupkař pan Dan Gardner v ottawských novinách The Ottawa Citizen svou úvahu na téma setkání amerických válečných lodí s 5 íránskými rychlými hlídkovými čluny v Hormuzském průlivu, tedy v místě, kde je Perský záliv nejužší. Hlídkové čluny připlouvaly rychle do vzdálenosti několika set metrů a američtí rádioví operátoři slyšeli něco jako vyhrůžky. Válečné lodě otáčely své masívní kulometné věže, ale íránské čluny opět rychle odpluly aniž Američani vypálili jedinou dávku. Proč také? |
Byla to provokace? Ukázka toho, jak Írán střeží průliv? Nikoliv v amerických očích. V kanadské i v americké televizi jsme viděli, že Íránci honili své rychlé čluny po moři podobně jako někteří frajeři je zde honí po jezerech, aby ukázali, jak rychle jim to jede. Chtěli se tedy Íránci také vychloubat? Spojené státy Ameriky odsoudily tento incident. Neučinilo tak za ně diplomatickou nótou jejich ministerstvo zahraničních věcí nebo ministerstvo obrany, ani kabinetní tajemník. Rozhněvaná slova nepronesl nikdo menší než sám prezident, George W. Bush. České sdělovací prostředky - podle toho, jak je čtu - by použily výrazu, že 'americký prezident zuřil'. Ve světě diplomacie byla reakce samotného prezidenta ohodnocena podobně, jakoby starosta města uváděl do pohotovosti všechny policejní vozy proto, že někde ve městě došlo k pokusu o ukradení dámské kabelky. Diplomaté považovali Bushovu reakci za akci vypočítanou na efekt pro jeho následnou návštěvu Středního východu. Nikomu však neuniklo to, že byla americká politická elita k smrti vystrašena pěti hlídkovými čluny. Noviny New York Times přinesly dlouhý článek na téma, že setkání s íránskými čluny připomenulo neblahé námořní manévry v r. 2002. Při těchto amerických manévrech prý námořní generál nejmenované středovýchodní země z blízkosti Perského zálivu potopil 16 amerických válečných lodí tím, že je obklopil masou sebevražedných rychlých člunů podporovaných raketami odpálenými z pobřeží. "Tato taktika rojení se opakovala opět minulý týden", upozorňovaly Times, "ačkoliv v mnohem menším měřítku a nebyly při něm odpáleny žádné zbraně". Times už neuvedly, že i kdyby Írán nebo některá jiná země provedla skutečný útok, odpovědí by bylo bombardování, ve srovnání s nímž by bombardování nacistického Německa za 2. světové války vypadalo jako pouhý ohňostroj. Bohužel dnes nemá v USA místo rozumné uvažování. Jejich politice vévodí strach. Soupeření o republikánského kandidáta na místo prezidenta se jeví jakožto skutečný festival strachu. Televizní reklama senátora McCaina používá za pozadí obrazu vybuchující ohnivé koule, lidí prchajících do úkrytů, explodujících aut, zdravotníků odnášejících mrtvoly a nakonec obrazy zamaskovaných záškodníků mávajících samopaly: "Volte McCaina a zásobte se konzervami a náboji". Rudy Guiliani neustále připomíná datum 9/11. Demokratický senátor Joe Biden na to reagoval slovy, že v každé větě, kterou Guiliani pronáší, je podstatné jméno, sloveso a výraz 9/11. Mitt Romney udělal strach z ilegálních přistěhovalců zásadním tématem svých projevů, zatímco Tom Tancredo varoval ve svých plakátech, že "cizinci pašují drogy a unášejí děti". Na otázku, jak je tomu s nestabilitou v Pákistánu, spojil guvernér Mike Huckabee předešlé hrozby a přidal k nim varování, že by mohli proniknout pákistánští ozbrojenci s raketami vypalovanými přes rameno do Spojených států přes mexické hranice. Ani Demokrati nepřinášejí důvěru v budoucnost. V diskusích, které předcházely primárkám v New Hampshire, se utratila třetina času něčím, co vypadalo jako soutěž o nejhroznější situaci, kterou by mohli způsobit nukleární teroristé. Senátorka Hillary Clintonová přišla se skutečnou lahůdkou - připomínkou ztracených ruských kufrů s atomovými bombami z devadesátých let minulého století aniž dodala, že bez řádného pravidelného ošetřování dnes už nejsou nebezpečné. Barack Obama dvakrát poznamenal, že jeho největším zájmem je dát pod zámek volně plující atomové zbraně, jakoby se tucty ICBM volně houpaly na mořských vlnách. Podle guvernéra Billa Richardsona už ty zbraně šli chytat teroristé s rybářskými sítěmi. Řekl doslova: "Přibývá volných nukleárních zbraní, které jsou především v rukou teroristů". Zvlášť zajímavý je pohled na americkou politickou kulturu, jak se ukázalo při jednom shromáždění pořádaném Obamou. Tehdy se někdo z posluchačů zeptal tohoto silně pozitivního senátora na republikánské strašení. Obama je prudce odsoudil a dokonce si dělal posměch z Rudyho Guilianiho slovy: "Rudy se probudí a pronese varování, že 'oni se vás snaží zabít'", ale okamžitě otočil a prohlásil, že existuje 30 až 40 tisíc pravověrných džihadistů, kteří si právě teď s radostí připevní na tělo bombu, přijdou sem a všechny nás roztrhají na kusy. Pan Gardner se domnívá, že první část Obamovy odpovědi ukazuje jeho skutečné cítění, kdežto druhé prohlášení je vypočítáno na efekt. Jestliže by se totiž kandidát nepřipojil k masové hysterii, mohl by být obviněn, že nebere situaci vážně. Takové řeči ovšem vedou americké občany k tomu, že se potom bojí podívat se pod svou vlastní postel (zdali tam nečíhá terorista). Rozpor mezi americkým strachem a americkou mocí je neuvěřitelný. Spojené státy dávají na vojenský rozpočet více peněz než jsou spojené výdaje dalších 14 (čtrnácti) států, ale nikoliv na samotnou vojenskou moc. Spojené státy jsou dnes nejdynamičtější zemí na světě a možná nejdynamičtější zemí v dějinách světa. Jejích úžasně plodná kultura dává podněty světovému umění i myšlenkám. Jejich výzkum dodává skvělé vědecké a technické výsledky. Jejich hospodářství má dnes ale problémy, z největší míry vinou naprosto neschopného prezidenta, jehož funkční období se naštěstí rychle chýlí ke konci, ale stále je motorem, který pohání tuto planetu. Spojené státy jsou neobyčejně odolnou zemí, jak jsme viděli v případě, který neustále inspiruje americkou noční můru: Útok 11. září udělal sice velkou díru v srdci amerického kapitalismu ale po pouhých 40 dnech se burza vrátila k původním hodnotám a podobně se zotavila ekonomika. (V tomto ohledu by se jistě dalo s panem Gardnerem polemizovat, protože útok nezničil žádnou životně důležitou továrnu, atomovou elektrárnu ani velkou přehradu s elektrárnou, která by dodávala elektřinu průmyslu, zemědělství a domácnostem, nýbrž administrativní středisko, s jehož výpadkem si tedy stát se 300 miliony obyvatel poměrně snadno poradil. Výraz o neobyčejně odolné zemi by tedy byl na místě, kdyby bylo došlo k dalekosáhlým škodám. Ty zatím přicházely a přicházejí do Spojených států ve formě přírodních katastrof.) Dan Gardner pokračoval, že město New York se oprášilo a vykročilo na cestu ke světlým zítřkům. Co je ale s černými chmurami spojenými se středovýchodním státetm jménem Írán? Tato země má hospodářství srovnatelné s Finskem. Fareed Zakaria napsal v časopise Newsweek, že je íránský vojenský rozpočet v přepočtu kolem 4.8 miliardy amerických dolarů a že Írán nezaútočil na žádnou cizí zemi od konce 18. století. Spojené státy mají hrubý domácí produkt 68x větší a vojenský rozpočet je 110x větší. Izrael a všechny arabské státy s výjimkou Sýrie a Libanonu jsou tiše ale aktivně zapojeny do spolku namířeného proti Íránu. A přes to se do Američanů vtlouká představa, že v nejbližší době převrátí Teherán mezinárodní systém a nahradí jej islamo-fašistickým řádem. "Na jaké planetě to žijeme?" ptá se pan Fareed Zakaria. Informace uvedené v předchozím odstavci byly uveřejněny v říjnu 2007, tedy v době, kdy ze Spojených států přicházely hysterické zprávy o íránských atomových ambicích. Údajné nebezpečí bylo později odmítnuto americkými zpravodajskými službami, takže nyní se přišlo se zprávami o strašném nebezpečí, které představují íránské hlídkové čluny. Američani nemusí být tak ustrašeni, jak to vidíme. Je velkou ostudou jejich politických vedoucích, že to svým občanům nedovedou říct. |