Jestli si na balkón dáme velký satelit a soused bude říkat, že mu ten satelit poškozuje zdraví, tak i když si budeme myslet, že si dělá zbytečné starosti, bude dobré ho vyslechnout. Sousedy si člověk nevybírá, se sousedy se žije. Tím spíš, že soused je blízko, a spojenec daleko, říká ministr Sikorski v úvodu, v reakci na to, že v příštích dnech přijíždí ke konzultacím náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Kislak.
A potřebujeme my vlastně vůbec tu základnu? Máme se čeho obávat?
Ještě jsme nepřijali rozhodnutí. Toto není polský projekt, ale pouze americký. Necítíme se ohroženi ze strany Íránu. Jestliže však se na nás obrací důležitý spojenec s prosbou v důležité věci, pak ji bereme velice vážně.
V naší zemi chybí zařízení NATO a americká zařízení. Jsme v NATO již devět let, a jediná přítomnost NATO je Centrum přípravy spojovacích sil NATO v Bydhošti.
Základna ale nespadá pod NATO.
Ale politicky i operačně je v souladu s tím, co v oblasti protiraketové obrany dělá NATO. A navíc je prvkem, který posiluje transatlantický svazek.
Předchozí vláda zdůrazňovala, že základna upevní naši pozici v Evropské unii a pozvedne naše vztahy s USA na úroveň o několik příček vyšší.
Pokud jde o EU, tak si to nemyslím. Ale určitě by posílila polsko-americké vazby. Nicméně to nemůže být jediný argument.
Pro USA přinese základna v Polsku výhody. Kdyby ji musely budovat na svém území, podle některých odborníků by takovýchto základen bylo zapotřebí několik. Přínos to bude i pro NATO, neboť základna bude moci ochránit většinu jeho území.
Existují však i prvky rizika. Jde o to, aby byly výhody i riziko rozloženy rovnoměrně a spravedlivě. Nemůže to být tak, že výhody bude mít NATO, a valnou část rizika ponese jeden z jeho členů.
Jde o to, co říkají Rusové? Že jakmile se objeví americká raketa vystřelená z Polska, odpálí na nás svoji?
Americká strana nás ujistila, že ruské námitky rozptýlí diplomacie USA. Dosud se tomu však nestalo.
A navíc nás Rusové straší...
Polsko-ruský dialog má být prvkem vyřešení problému. Zhoršení polsko-ruských vztahů kvůli základně by pro nás bylo přílišnou cenou v situaci, kdy se je snažíme dostat zpět do normálního stavu. Nemůže to být tak, že tuto cenu poneseme sami.
Uzavřeme tedy otázku základny ještě letos?
Těžko říct. To nezáleží jen na Polsku, ale také na USA – zda nám dají takovou nabídku, kterou vláda dokáže přesvědčivě prezentovat v Sejmu. Tato věc se nedá uskutečnit bez dohody, která v Polsku bude podléhat ratifikaci v parlamentu.
Američané vědí, o jakou nabídku nám jde?
Ano. To je předmětem rozhovorů a jednání, do jejichž podrobností se nechci pouštět.
Hovoříme o základně také s americkými Demokraty, kteří zcela jistě převezmou moc po prezidentských volbách?
Zkoumáme stanoviska nejvýznamnějších demokratických kandidátů k této otázce.
Jen demokratů?
Všech. Nejhorší scénář by byla situace, kdy by Polsko souhlasilo se základnou, neslo by politické náklady, a pak by se základna nestavěla, neboť v USA se změní vláda.
Další otázky a odpovědi se týkají vztahu s prezidentem Kaczynskim (které jsou na bodu mrazu), a třebaže tato výměna není nezajímavá, včetně tónu, za pozornost stojí spíš následující pasáž, věnovaná působení polských vojáků v zahraničních misích.
Neobáváte se rostoucího rizika spojeného s přítomností polských vojáků v Afghánistánu, v Iráku či v Čadu? Není případ ostřelování afghánské vesnice našimi vojáky jakýmsi mementem?
Musíme děkovat za to, že můžeme vysílat naše vojáky na operace, o kterých sami rozhodujeme, a ne používat armády k obraně našich měst a vesnic.
Takže máme být šťastní, že naši vojáci riskují v Afghánistánu?
Za prvé, vojáky vysíláme v rámci Aliance, do které jsme vstoupili dobrovolně, po dlouhém úsilí. Za druhé, na základě suverénního rozhodnutí je můžeme stáhnout, tak jako jsme to udělali v případě Iráku. Nasazení armády je samozřejmě vždy spojeno s rizikem, i rizikem chyb ve vojenských záležitostech. Polská armáda je však důležitým nástrojem naší zahraniční politiky. Polsko není přece finanční mocností, nemáme přírodní zdroje, které by byly pro svět klíčové. A ve hře globálních zájmů je třeba mít nějaké žetony.
Čili naše vojenské mise jsou nejreálnějším nástrojem naší zahraniční politiky, kromě možností, které nám dává EU.
V podstatě ano.
Před svátky prezident Bush poděkoval několika zemím za pomoc v Afghánistánu. Polsko neuvedl.
I supervelmoci někdy ujedou. Před pár lety poděkoval Slovinsku a bylo to spojeno i s tím, že v rozpočtu USA byly jako projev vděčnosti vyčleněny určité prostředky pro tuto zemi. A přitom šlo o Slovensko. Takže bych se nezabýval tím, co neřekl prezident Bush. Příslib rozšíření kontingentu v Afghánistánu v USA zaregistrovali. Zvláště mi za to děkovala ministryně zahraniční Riceová.
Celý text (doporučujeme nahlédnout i na diskusi k článku) ZDE |
