21. 1. 2008
Nepoučitelná jistota mluveného média"Jaxi si to vlastně éé jako pamatuju"!Nejen v rozhlase a v televizi se to hemží výrazy z cizích jazyků, zvláště vlastních jmen je "pohustu". Pokud jde o křestní jména, která zdomácněla také u nás, je kupodivu, že zvláště po roce 1989 se je snažíme vyslovovat především anglicky, i když jméno patří třeba Francouzovi. Psané "Charles" pak zazní jako "čárls" (i když anglicky by to mělo být slyšet spíše jako "čá-lz"); přitom ač Francouz píše toto jméno stejně, vyslovuje je zcela jinak ("šárl"). Což vesměs hlasatelům a "spíkrům", komentátorům i dalším mluvčím nejednou uniká. 17. 1. 2008 se objevilo -- ne poprvé! -- ve zprávách na ČT1 jméno "Robert Gates". Bylo opakovaně z různých úst to křestní jméno čteno "roubrt"! |
Samozřejmě někdo s tím takto kdysi suverénně začal; a takto to také zdomácnělo v kdekterém mediálním pořadu. Asi se někdy někdo dověděl, že anglické "o" se často vyslovuje jako "ou"; a tak to hned takto aplikoval. A rychle našel následovníky. Dokonce se tato podoba dostala do některých z angličtiny do češtiny přemluvených filmů. Člověk si už málem netroufá připomenout, že správná výslovnost anglicky vyslovovaného "Roberta" je "ro b-t"! Reportéři, hlasatelé a další veřejně foneticky se uplatňující lidé by neměli věřit své "intuici". Zvláště tehdy ne, je-li již zazobaně zdomácnělá. Může být nenáležitá zrovna tak, jako u nás ochočená výslovnost anglického zdrobnělého "Tony", které za to desetiletí Tonyho Blaira jako britského premiéra jako "touny" vyslovil v rozhlase či televizi jen málokdo. A v tomto případě by se zrovna to "ou" -- nenáležité u "Roberta" -- hodilo! A neujalo se. Možná v 90 % zvítězil v relacích vyslovovaný "tony". Troufněte si být korektní, když většina zavedla jinou výslovnost! Jako by zvyk nebyl "druhou přirozeností"; i v nešvaru. A to zatím nemluvíme o tom, že třeba již shora zmíněné "ch" má odlišnou výslovnost ve francouzštině na rozdíl od angličtiny; přičemž totéž "ch" se např. nevyslovuje v Argentině nebo v Mexiku po německu, ale španělsky (a pak "č")... A psané jakoby "ch" v italštině má zcela odlišnou výslovnost, protože "h" za psaným "c" má funkci fonetické "odrážky" (před "e" nebo "i"). --- Bylo by toho nepočítaně. Dokonce jak pro jazyky velkých národů Evropy, tak pro nejeden jazyk sice poněkud menší, ale dost "sousední" (jakým je třeba maďarština). A zdá se, že přinejmenším už skoro dvě desetiletí tento nezanedbatelný "detail" s improvizováním výslovnosti v našich nejmasověji účinných médiích nikoho nebolí. Je tato ne právě dbalá praxe takto usazená v našich foneticky se prezentujících médiích navždy?! Máme to na "jeden furt"? Fakt? (Nemají posluchači právo na pečlivější sebekontrolu těch, kteří jsou za to, když otevřou pro naslouchající veřejnost ústa, placeni?) |