Tajnosti se odehrávají v moderní, kosmopolitní Praze koncem nultých let jednadvacátého století. Zpočátku vytváří film na určitou dobu dojem, jako by režisérka záměrně budovala obraz nějakého téměř zamerikanizovaného současného západního velkoměsta (záběry na rušné dálnice, moderní architekturu, čilý život metropole). Tajnosti jsou svým způsobem vlastně nečeský, mezinárodní, kosmopolitní film. Témata, která zpracovává, se jistě týkají lidí všude a to, že je zázemí příběhu v malebné, historické a bohaté Praze, je skoro vedlejší. Z charakteristické "českosti" ve filmu zůstává už jen málo. Zdá se, že hlavní inspirace filmu mohla být francouzská.

Julie, žena středního věku a manželka bohatého podnikatele, má tísnivý pocit, že ji život nenaplňuje. (Hrdinku hraje vynikajícím způsobem Iva Bittová. Vytvořila přesvědčivý portrét stydlivé, zdvořilé ženy, která se vždycky spíš drží stranou a kontroluje své emoce, i když by pravděpodobně ráda křičela, jenže při své inteligenci ví, že by to nic nevyřešilo.) Juliin manžel je, jak se zdá, workaholic a manželka s ním není už řadu měsíců v bližším lidském kontaktu, podobné je to s věcnou, i když rozumnou, dospívající sedmnáctiletou dcerou, která má už svůj vlastní svět. Rodina je zvyklá na to, že se matka nijak neprojevuje -- když jednoho rána při snídani prohlásí, že si chce koupit piano, manžel i dcera se na ni začnou dívat, jako by se zbláznila.

Tak to je skoro celý příběh filmu a nic jiného skoro vlastně Tajnosti nesdělují: jen citlivě sledují chování a jednání protagonistky, která se snaží zpracovat nepříjemný pocit neautentičnosti a nepatřičnosti ve svém nynější životě. Teprve rozkladem vztahů, které v dřívějších letech fungovaly, se najednou vyjevuje, že věci, které se zdály být jednoduché, jsou ve skutečnosti daleko složitější a možná nezvladatelné. A člověk při tom dělá v životě pořád chyby: Kéž bych se aspoň nemusela stydět, stěžuje si Julie v pláči ke konci filmu spřízněnému mladému hudebníkovi.

Hrdinka se snaží napravit svůj život, který se jí vymkl z kloubů. Touha po pianu je vyjádřením nepříliš jasně pociťovaného úsilí vrátit do svého život jasnost, uspokojenost a sebeúctu. Hrávala na klavír před mnoha lety, koupí piana Julie podvědomě usiluje o to se do této éry navrátit.

Hned skoro na začátku filmu se Julie radikálně rozchází s milencem, divadelníkem Karlem. Vztah po straně neuspokojuje, a Julie Karla už nechce: zatají mu informaci, že je těhotná, přesto, nebo právě proto, že by to Karel přivítal, protože si přeje, aby Julie odešla od manžela a žila s ním.

Nic jiného se v Tajnostech vlastně neděje -- a přesto se tam děje všechno. Při pokusu o koupi piana se Julie sblíží s mladým, talentovaným klavíristou, po dědečkovi majiteli obchodu s hudebními nástroji, který mladík podle vlastních slov -- poté, co obchod dědeček patnáct let budoval -- on sám přivedl za pár měsíců na buben. (Posléze však mladík i tyto své výroky zpochybní, takže vlastně nikdy řádně nevíme, co koho pod povrchem jeho osobnosti trápí. To právě vytváří napětí.) Mladíka hraje velmi dobře Miloslav König a scény mezi Julií a tímto klavíristou patří ve filmu k těm vrcholným.

Manžel podnikatel (Karel Roden) se Julii přizná, když vidí, že něco neklape, že má -- banálně -- poměr se sekretářkou, že ho to trápí a že neví, jak svou situaci vyřešit -- přitom rodinu nechce rozbít. Ve filmu dojde několikrát k dobře míněným pokusům jednotlivých protagonistů se emocionálně sblížit -- možná se to nakonec povede, možná ne. Julie v závěru filmu dá manželovi fotografii jejího nenarozeného dítěte, pořízenou u lékaře ultrazvukem. Není jasné, jak to s rodinou dopadne. Alice Nellis tematizuje lidské vztahy, historii všeho dobrého, co proběhlo v manželství, vzpomínky na dobu, kdy byla dcera malá, konfrontaci všeho, co jsme zažili, s dnešní neuspokojivou přítomností -- a vypovídá citlivě o lidském údělu, bez náznaku nějakého happy endu.

A co tedy zbývá v tomto zralém, kosmopolitním filmu, svědčícím o obecném lidském osudu za příkladě individuální zkušenosti, z "češství"? Zajímavé je, jak se české filmy poslední dobou stále častěji zabývají především životem bohatých vyšších středních vrstev, jako by naznačovaly, že to je část společnosti, o niž běží.

Praha je v tomto filmu samozřejmě bohatým, příjemným a malebným velkoměstem, protože je nahlížena právě z hlediska vyšších středních vrstev, pro něž peníze nejsou problém a které nemusejí obracet v ruce pětitisícikorunu, než ji vydají. Veřejný prostor v Praze je dnes v podstatě jejich, neboť si mohou za peníze koupit cokoliv. Jediným pozůstatkem české charakteristiky tohoto veřejného prostoru je nevstřícnost a nevraživost spoluobčanů. Lidé v Čechách pořád nemají rádi zbohatlíky a Julii veřejnost v podstatě ostrakizuje, považuje ji za "zhýčkanou paničku" -- své nepřátelství jí dává jasně najevo. Tak pokaždé, když se hrdinka octne v úzkosti, ji přepadne nějaký hrubý a plebejský "představitel lidu" agresivní, plebejský vox populi, anebo představitel "veřejných služeb". Ty jsou i v této blyštivé společnosti problémem. Jednou Julii dělá za života peklo stařena vyhlížející z okna v domě v ulici, kde hrdinka nesprávně zaparkuje, stařena ji okamžitě udá Městské policii, takže její auto dostane botičku a když to hrdinka hned neřeší, je vbrzku odtaženo, podruhé si v úzkostné situaci hrdinka zapomene v tramvaji označit jízdenku a -- jak to bývá, stane se obětí brutálního a primitivního revizora.

Způsobem zpracování jsou Tajnosti snad nejvyzrálejším a nejhlubším českým filmem z poslední doby.