Joan Blades ve své knize o tom, co chtějí americké matky, uvádí případ mladé rozvedené ženy s dvěma dětmi, která hledala práci. Všude se jí ptali jestli má děti a jestli je vdaná. Jednou už toho měla dost a vyjela na potenciálního zaměstnavatele, co mu je do toho. Sdělil jí, že mnoho, neboť pokud má děti, dostane samozřejmě menší plat, a pokud je rozvedená s dětmi bude mít plat ještě menší. Když namítla, že to musí být nezákonné, vysvětlil jí, že to zákonné samozřejmě je, což on jako právník musí vědět lépe než ona. Měl pravdu, zákonné to bylo.

Blades uvádí, že matky mají v USA o 44% menší šanci získat pracovní místo než bezdětné ženy se stejnou kvalifikací a že pokud nakonec i pracovní místo získají, vydělávají v průměru o 11 000 dolarů ročně méně. Roku 1991 bezdětná třicetiletá žena vydělávala oproti každému dolaru, který vydělal muž, 90 centů, třicetiletá žena s dětmi vydělala 73 centů a matka samoživitelka 56 -- 66 centů. I v pronatalitní Francii dítě pro ženu znamená doživotně nižší příjem (o 12%). Miliony žen v Británii nemají nárok na plnou státní penzi, nemají totiž odpracované roky -- měly děti. Pro celou věc bylo dokonce vynalezen slovo, říká se tomu feminizace chudoby.

Má to své důsledky. I když mladé ženy v Evropské unii chtějí v průměru asi 2,5 dítěte a mladí mužové jen o něco méně, připadá v Evropské unii na ženu 1,47 dítěte. Ve Francii a Skandinávii, které jsou k rodinám vstřícnější je to více. Tam, kde politické elity ve své nekonečné moudrosti rozhodly, že rodina je něco, co si všichni dáme "za domácí úkol" je to značně méně.

Není to jen otázka Evropské unie a toho "zlotřilého" sociálního státu, který musí být zničen, jak se nám snaží mnozí namluvit.

Pod úrovní prosté reprodukce jsou dnes země u kterých by to téměř nikdo před lety nečekal jako Srí Lanka, Thajsko, Vietnam, Alžír či Turecko (2006). Mnohé z nich se nějakým velkým sociálním zabezpečením příliš pyšnit nemohou. Írán už dokonce údajně plánuje jak bude postupovat, až se země začne vylidňovat a nebude možno udržovat infrastrukturu celé země.

To, že v USA připadá zhruba 2,1 dítěte na ženu, je dáno nikoliv ekonomickým systémem USA, ale vysokým přistěhovalectvím. Asiatky mají v USA v průměru 1,5 dítěte na ženu. To je "evropské" číslo. Američanky -- definované jako ženy narozené v USA -- mají 1,8 dítěte na ženu a to pouze díky Hispánkám. Třetí generace Hispánek má 2,3 dítěte na ženu a druhá dokonce 2,6 dítěte na ženu. Na číslo 2,1 se ženy v USA dostávají díky přistěhovaleckým rodinám, které mají průměrně 3 děti (čísla z roku 2002).

Podle údajů OSN (2004) připadá na ženu v Evropě (počítáno s Ruskem) 1,4 dítěte, v Severní Americe 1,99 dítěte, následuje Oceánie s 2,32 dítětem na ženu, Asie s 2,47 dítětem na ženu a Latinská Amerika s 2,55 dítětem na ženu. (Afrika má stále něco kolem 5 dětí v rodině). Celkem je pod hladinou prosté reprodukce asi 1/3 států sdružených v OSN (representují 43% obyvatel planety).

Nejlepší na konec. Příliš lidí v OSN totiž založilo svoji kariéru na boji s přelidněním, takže tato čísla jsou zřejmě z politických důvodů nadsazená. Podle údajů CIA (2006) je na úrovni a nebo pod úrovní reprodukce již kolem 85 států světa. Hrubým odhadem, lze říci, že po vyloučení Afriky, dnes ve zbytku světa připadá na ženu maximálně 2,3 dítěte a dá se přdpokládat, že s výjimkou subsaharské Afriky, bude svět pod úrovní prosté reprodukce do roku 2015.

Jižní Amerika se zřejmě pohybuje někde kolem této hodnoty již dnes a celý americký kontinent táhne směrem vzhůru pouze Centrální Amerika. Pokud jde o Asii -- vysoká porodnost je pouze na Indickém subkontinentu, v bývalé sovětské Střední Asii a arabských zemích, kde však rychle klesá.

Ekologové se mohou radovat, katastrofické scénáře, které počítaly s tím, že nás roku 2050 bude 10 miliard, se konat nebudou. Kapitalismus je, díky své schopnosti privatizovat náklady na výchovu dětí a zároveň nacionalizovat její zisky, nejlepší formou antikoncepce.