Křesťanství na jedné straně odsuzuje farizejství, hlásí se k niternosti, k hříšníkům, varuje před ukvapenými soudy, čili připouští, že Kováčová může být v nějakém smyslu, nám třeba zcela neznámém, před Bohem lepší (= méně špatnou) katoličkou než sám papež. Zároveň je ovšem křesťanství založeno na opravdovosti, na ovoci víry, na jasném vydávání svědectví. O čem ale vydává svědectví Kováčová? Když si položíme tuto otázku, možná lépe pochopíme hluboký strach mnohých křesťanů z liberálního křesťanství. Ti se bojí, že všechny řeči o lásce, o tom, jak je třeba být vstřícný a tolerantní, zcela vymažou Kristův příklad -- že každý požitkář (a tu v žádném případě nehovořím o Petře Kováčové, to ať každý posoudí sám), každý korytář a vůbec kdokoli bude moci říci: hle, já jsem křesťan! Konzervativci se nebojí otevřených ateistů a kohokoli, kdo nalije druhým čistého vína, bojí se totálního zmatení a znehodnocení poselství Ježíše Krista. A něco na tom je, byť já osobně mám v Krista větší důvěru a domnívám se, že křesťanství si musí projít krizí až na dno, aby se k němu dokázalo opravdu vrátit... nesmí se bát své smrti, tak jako se jí nebál sám Kristus. Je však otázkou, zda ti, kdo do konzervativců tak rádi střílejí jako do snadného terče (je to velice zbabělé), dokážou docenit jejich trauma, jež dneska tak dobře ztělesňuje Petra Kováčová. Ba možná, že ateističtí kritici konzervativců vůbec netuší, že jim svou negativistickou kritikou, která nedává žádné náboženské řešení, jen potvrzují, že hysterická obrana je to jediné, co jim zbývá. Já věřím: NE, zbývá jim Kristus.