Totéž co jsem v divadle našel - a ve své buď omezenosti anebo slovesné poctivosti to nedokážu nijak přesně nazvat - v českém filmu dosud hledám. Musím se mladým českým filmařům, kteří dnes takřka jako jeden muž stojí v pozici diagnostiků společnosti, poklonit: stále přesněji analyzují porevoluční dobu, reflektují a trefují se čím dál tím víc do černého. Jenže já jsem jako divák strašně zhýčkaný, a nestačí mi to. Jednak se mi diagnóza dnešních inženýrů lidských duší zdá dost nepřesná (pominu-li svou oblíbenou čtveřici Vorel -- Sláma -- Zelenka - Chaun), a také - kdo se pasuje do role diagnostika, jistě ví, že za diagnózou následuje prognóza a terapie. A ta mi v české kinematografii -- až na zmíněné výjimky -- prostě chybí. A tak při svých návštěvách kina vychytávám své osvědčené střípky a jsem spokojen aspoň s nimi.

Právě včera jsem chytil jeden krásný a slibný. Paní Alice Nellis, autorka brilantní diagnózy jménem Výlet napsala a natočila pod názvem Tajnosti jeden den překladatelky "v domácnosti" Julie. Přijmu-li výzvu Jana Čulíka, který se ve své chystané knize dívá na filmy po roce 1989 z hlediska (ať je mi ten výraz odpuštěn, je-li nepřesný) sociologického, rád bych na okraj tohoto filmu řekl pár radostných pochval dejme tomu "spiritualistických".

Musím paní Nellis poděkovat. Opravdu. Mám dětinskou radost z toho, že jsem našel další spřízněnou duši, která asi také občas vidí běžné každodenní výjevy okolo nás bez hodnocení toho, zda jsou z našeho pohledu dobré či špatné, jako tanec, o kterém jde z jistého úhlu pohledu říct, že je to ten nejestetičtější balet, jaký máme k dispozici. Také jsem se nádherně zasmál při scéně, kde vystrašená maminka v podání Ivy Bittové shledá, že její dcera není na návštěvě kamarádů v heroinovém kómatu (jak předpokládá většina dnešních rodičů středního věku, kteří čtou bulvární denní tisk a sledují denně několikery televizní noviny), ale přirozeně a uvolněně se baví s kamarády.

Navíc po groteskním příchodu matky přibylo teenagerům další téma hovoru: jak to s těmi rodiči už není k vydržení, jak ta normalizační generace utržená ze řetězu už neví co by, jak je žalostně emocionálně neukotvená.

Na závěr dcera matce její zranění, způsobené šmírováním, ošetří a poradí jí, aby myslela víc na sebe, na ni se v ničem nevymlouvala, a jestli to v tom žalostném vztahu už nevydrží, konečně se rozvedla. Při této scéně mi maně v mysli vytanul kdesi přes rameno přečtený rozhovor s Ivanem Hlasem, který líčil, jak se spolužáci a spolužačky jeho dvacetiletého syna utábořili na zahradě jeho hanspaulské zahrady a spořádaně se rozdělili do stanů podle pohlaví. "Kdybyste se prohodili, bylo by to zajímavější," reagoval na to známý bojovník proti normalizační pruderii "No dovol, tati. Jak to myslíš?" odpověděl syn.

Cosi se zkrátka mění, což mi došlo i při scéně na kterou jsem čekal přes půl filmu, kdy mladý, postpubertální virtuóz a majitel bazaru s hudebními nástroji konečně políbí krásnou Julii Ivy Bittové na ústa (ach, Oidipe, je co závidět!), načež se oba rychle zvednou, ona jede v radostné euforii městem a on vbouchává do piána všechnu radost svého mládí.

"Vidíš," řekl jsem kamarádovi, se kterým jsme na film šli -- "v Ostře sledovaných vlacích se s ní musel vyspat a tady je odblokovanej po jedný puse."

"A ty se divíš? Vždyť nám za čtyři roky končí mayskej kalendář..."

Ano čas od 70. let pokročil. Tehdy se autor, klepající na dveře šéfa Čs. filmu dr. Purše s námětem, který v metafoře pojednával o hlouposti interrupčních komisí (mluvím o konkrétním případu) jednak zcela určitě potkal s nezdarem a jednak se považoval téměř za člena undergroundu. Dnes film končí animovaným obrazem "plodu", kterému se matka zcela svobodně nejspíš rozhodla ponechat život, proto -- asi proto, že se na chvíli ocitla poněkud blíže sobě samé...

A co víc - ještě předtím - v pasáži z gynekologické ordinace z úst lékaře, ztělesněného Miroslavem Krobotem -- zazní TO slovo. TO slovo, které jsem v tolika předchozích českých filmech hledal, napínal jsem uši a neslyšel jsem je. TO slovo, při němž mě trochu začalo pálit uprostřed hrudníku a ta špetka, kterou jsem z filmu cítil, se zvětšila o polovinu. TO (doslova a do písmene) kouzelné slovo tam opravdu je -- i když zazní jen jednou - a pak už se k němu nikdo nevrací. Zazní, a to ani v legraci, ani ve své nejprovařenější institucionální formě. A to v naší vlasti není málo.

Ti z vás, kdo mou hádanku hravě rozlouskli, namítnou: ale vždyť tam je VIDÉT. Třeba právě v tom nádherném baletu svět. Anebo v některých záběrech Ivy Bittové či jejího syna, který ve filmu ztvárňuje vteřinovou roli zedníka, krmícího psa, jenž si hoví v batohu na jeho zádech. A také na samém závěru: v dítěti. A -- vlastně v tom všem. A ve všech. Ano. Ale já si přesto myslím, že je třeba překonat zvláštní nesmělost českého filmu vůči tomuto slovu, vyslovit je nahlas, vědomě a spojit s ním ten balet, toho psa i to dítě. Takový film už by nebyl diagnózou, ale terapií, nebyl by už -- jakkoli nesmírně cenou - špetkou, ale skutečným zrcadlem domova...

... teď mě vlastně napadá, že to, co jsem napsal naposled se už vůbec nemusí týkat jen filmu a filmařů...

Pomůcka pro jistotu (-: Inkriminované slovo obsahuje i tento článek.