29. 6. 2007
Film, který neví, co chce říctObsluhoval jsem anglického krále (2006), režie Jiří Menzel Většina filmových adaptací literárních děl, vzniklých po roce 1990, je neúspěšná, a totéž platí plnou měrou o velmi nevyrovnané Menzelově verzi Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Jistě, Hrabalův román je významově těžko uchopitelný, světélkuje množstvím protichůdných semantických obsahů na mnoha rovinách; přesto však z nich nakonec vyplývá ucelená filozofie. Veškerá tato složitost a hloubka z Menzelovy adaptace zmizela. Co zůstalo, je jen láskyplná a vizuálně pečlivá evokace prostředí luxusních dobových hotelů z období první republiky. Cynik by se mohl zeptat: Co ten film vlastně sděluje, než že je to oslava jídla? (Ukázka z připravované knihy Jana Čulíka: Jací jsme: Český hraný film 1990-2007, která vyjde před Vánoci) |
Snímek paradoxně trpí dvěma protichůdnými tendencemi, který jeho význam snižují na stereotypní a myšlenkově plytký pokus. Politické události, odehrávající se na scéně tzv. "Velkých dějin", jsou ve filmu zbanalizovány a zesterotypičněny: vznikl tak jen konvenční, snad už asi tisící příběh "osudu člověka" v době kataklysmatických událostí druhé světové války a příchodu komunismu ve střední Evropě. Jenže Hrabalovo literární dílo není politickohistorickým pamfletem, odsuzujícím německou okupaci či příchod komunistického režimu. Politické události v Hrabalově románu hrají zvláštní, téměř nepolitickou roli. Jsou nástrojem k čemusi většímu. Třeba pojetí "fešáckého" pracovního tábora pro milionáře po roce 1948 je přece u Hrabala velmi zvláštní; hlavní hrdina v něm také dlouho nepobude; zamysleme se, proč tomu tak je. Ovšem Menzel se ve své filmové verzi přidržel polopatické, konvenční interpretace historických událostí, usoudil, že když jde o komunistický pracovní tábor, musí být drsný a hrdinu v něm ponechal skoro po celých patnáct let. Stereotypičnost podání nacistického a komunistického útlaku film oslabuje, Hrabalovy texty nikdy nejsou otevřenou politickou propagandou, s níž konvenčním způsobem flirtuje Menzelův film. Menzel naznačuje, že historické události mají jedinou možnou, obecně přijímanou interpretaci. Hrabal nikdy není takto jednoduchý. Jednou z pozoruhodných vlastností Hrabalova románu je téměř úplná amorálnost hlavní postavy (která, mimochodem, v literárním textu skoro nikdy není jmenována: Menzel to musel zexplicitnit a polopaticky hlavního hrdinu hned divákům představil pod jménem Jan Dítě). V Hrabalově románu jedná hrdina - maličký číšník - ve většině případů neeticky (ať jde o podvodné prodávání párků na nádraží, o placení za sex s Jaruškou v místním bordelu U Rajských, o kolaboraci s nacisty či o zpeněžení známek usmrcených židů), jenže se většinou úzkostlivě vyhýbá morálnímu hodnocení svých činů. Tímto svým postojem se číšník skutečně chová jako dítě, které také hloubkově nezkoumá, zda to, co učinilo, je či není etické. Hrabal v knize analyzuje slouhovství a český komplex méněcennosti, ale objektivně a nezúčastněně, bez patetických morálních soudů, jako vědec studující jevy pod mikroskopem. To Menzel ve filmu nedokáže. Bohatství či postavení, jehož hlavní hrdina v Hrabalově románu (dočasně) nabývá, je vždycky dosaženo aspoň do určité míry nelegitimním způsobem: hlavní hrdina v knize toto však nikdy nereflektuje. Nepozastavuje se nad tím, že na nádraží při prodeji párků kradl. Tato podivná amorálnost celého románu vytváří napětí a vede čtenáře ke spekulacím, proč se tak malý číšník chová a jak se to váže k ostatním významovým rovinám Hrabalova příběhu. Hrabala vždycky zajímají vzrušující, neobvyklé, intenzivní, výstřední motivy a zážitky, skoro nikdy je neumísťuje do moralizujícího rámce. Menzel ovšem horror vacui Hrabalovy amorálnosti nesnesl. Epizodu z počátku filmu, kdy Dítě okrade při prodeji párku Waldena v odjíždějícím vlaku tím, že mu nevrátí drobné, opakuje později ve variaci, kdy se Dítě snaží Waldenovi uzavřenému ve vagonu nacistického železničního transportu za odjíždějícím vlakem podat kus chleba; a pak v úplném závěru na samotě v šumavském pohraničí, kdy Dítěte navštěvuje po letech mrtvý Walden a Dítě mu na základě svých morálních výčitek vrací drobné. Menzel se snaží vytvářet ve filmu několikrát takovéto paralely: jsou trochu násilné. Druhým rozdílem Menzelova filmu ve srovnání s Hrabalovým románem je téměř naprostá absence jakékoliv filozofie. Menzelův film je významově bezradný, neví, co chce a nic nekomunikuje. Je významově neintegrovaný, je pouhou sérií vizuálně často atraktivně pojatých dobových scén. Jediným pojítkem filmu, které Menzel z Hrabalova literárního textu odpozoroval dobře, je grotesknost, avšak tento motiv je realizován chabě a nedůsledně, takže se nestává integrující páteří celku. Hrabalovo literární dílo je bildungsroman. Je to příběh o člověku, který se bez vlastní viny narodí s podstatným fyzickým handicapem (je malý a vypadá jako dítě) a má z toho komplex. Hrabalův hrdina je jistě metaforou celého "malého" českého národa, který byl v sedmdesátých letech, kdy Hrabal toto dílo napsal, po sovětské invazi z roku 1968, v beznadějném područí totalitní mocnosti. V té době byl každý proti establishmentu. Proto je jedním z hlavním motivů tohoto románu myšlenka, že snažit se vetřít do přízně mocným je vždycky pošetilé. Hrabal svým románem sleduje, jak se jeho zakomplexovaný, malý hrdina snaží stůj co stůj integrovat do establishmentové společnosti, dosáhnout toho, aby byl ctěn a uznáván. To se mu z téměř metafyzických důvodů nikdy dlouhodoběji nepodaří. Českému everymanovi to prostě není souzeno. Možná proto, že skutečně má nepoužitelné vlastnosti, není fyzicky přitažlivý a charismatický, nemá dlouhodobější štěstí - možná i proto, že své peníze a postavení získává nelegitimním způsobem. Jenže to v Hrabalově románu nevadí: všichni ti bohatí podnikatelé a živnostníci, jimž se snaží v první části Hrabalova díla miniaturní číšník tak silně přizpůsobit, dosáhli svého bohatství také neetickými metodami, jenže jejich postavení jako příslušníky establishmentu nikdo nezpochybňuje. To jsou ty velké národy. Menzel zakomplexovanost a nedostatečnost Hrabalova hlavního hrdiny rozbíjí. Nepochopil tuto postavu. Dopsal do ní zvláštní inteligenci: Dítě sice dostává od vrchního číšníka pohlavky, ale je schopen geniálně radit štamgastům, jak vyhrát šachovou partii. Tuto zvláštní inteligenci Hrabalův hrdina v knize nemá a tento charakterový rys je v protikladu s celkovou charakteristikou hrdiny. Když je tedy podle Menzelovy interpretace Dítě tak inteligentní, že dokáže předvídat šachové partie o několik kroků dopředu, proč není ve filmu Dítě schopen stejným způsobem úspěšně strategicky plánovat své kroky v životě? Hrabalova kniha je dílem osobního dozrávání. Hrdina si postupně uvědomuje, že snaha stát se slavným, úspěšným a uznávaným, ať už na základě bohatství (za první republiky) či ideologie (později) je pošetilá. (V Hrabalově díle za nacistické okupace, ideologie odlidšťuje: proto se v románu hrdinovi a jeho německé manželce po všech "vědeckých" testech, jejichž účelem mělo být vytvořit "dokonalého Árijce", narodí kripl, který jen kladivem zatlouká hřebíky do dřevěných prken v podlaze, v Menzelově filmu manželé nedokáží dítě vůbec počít). Pošetilá je proto, že -- jak to Hrabal cítil v atmosféře sedmdesátých let - všechna sláva polní tráva: bohatství a postavení nejsou trvalé a ideologie ztrácejí význam. Až právě na samotě v pošumavském pohraničí dochází hrdina-bývalý číšník kompletního, mystického prozření a poznává sebe sama. Hrabalova kniha je silně ovlivněna taoismem. Toto všechno v Menzelově filmu chybí. Po několika vizuálně atraktivních retro-scénách v pražských hotelech za první republiky se film promění pomocí týdeníků a jiných přidružených záběrů v historickou rekapitulaci nacistické okupace; případně komunistického režimu. V situaci, kdy Dítě pracuje jako číšník v nacistickém středisku pro plození dokonalých Árijců, fílm připomíná Cieslarův snímek Pramen života (2000). V sekvencích, pojednávajících o komunistické éře po roce 1948, se nám dostává ideologických lekcí o tom jak drastický a mstivý byl v této době útlak (to v Hrabalově knize není!) , i poněkud školometského vysvětlení, proč že je tomu, že je sudetské pohraničí po druhé světové válce tak zanedbané a vylidněné. Menzel využil Hrabalova literárního textu pouze jako inspirace: některé části příběhu (např. existenci mentálně postiženého Dítětova syna, či sexuální hrátky prezidenta Masaryka v hotelu Tichota) z příběhu vynechal a román zjednodušil, nepochopil také filozofický rozměr Hrabalova literárního textu. Zároveň Menzel do filmu vepsal postavy a monology nové. Jako ideologická propaganda působí zakázaný profesor francouzštiny a jeho mladá spolupracovnice; dívka, kterou propustili z čokoládovny, protože se ráda milovala s více muži. Měnit původní literární dílo samozřejmě filmový tvůrce má právo, pokud je výsledné dílo stejně dobré jako literární předloha, anebo kvalitnější. V tomto případě se to nepodařilo. Švejkovský závěr filmu, kdy Dítě v šumavské samotě drží půllitr s pivem a říká: "Tohle pivo je dobré, sem budu chodit!" je svou banalitou ve srovnání s původním Hrabalovým textem šokující. Anebo že by Menzel chtěl komunikovat skutečnost, že je Dítě svými životními zážitky ze tří režimů natolik otřesen, že poslední věta celého díla (která je svým umístěním nesmírně významná) musí být o pivu, protože o ničem jiném po traumatických zkušenostech nemá smysl mluvit? |
Český film | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
1. 7. 2007 | Lidé o tom chtějí mluvit, filmař to natočí, ale v médiích to systematičtěji nenajdete | Jan Čulík | |
1. 7. 2007 | Bigotní dogmatismus zprava i zleva | Jan Čulík | |
29. 6. 2007 | Film, který neví, co chce říct | Jan Čulík | |
29. 6. 2007 | Film o lidské nedokonalosti | Jan Čulík | |
5. 6. 2007 | Tajnost dnešního českého filmu | Tomáš Koloc | |
30. 5. 2007 | Bestiář: Překvapuje banalitou i mechaničností | Jan Čulík | |
29. 5. 2007 | Tajnosti: Snad nejhlubší a nejpozoruhodnější film z poslední doby | Jan Čulík | |
28. 5. 2007 | Vratné lahve: Sentimentální variace na známé téma | Jan Čulík | |
23. 5. 2007 | Zemřel filmový režisér Pavel Hobl | ||
14. 5. 2007 | Konec básníků v Čechách | Jan Čulík | |
14. 5. 2007 | Jak básníci neztrácejí naději | Jan Čulík | |
10. 5. 2007 | Byli jsme to my? | Jan Čulík | |
4. 4. 2007 | Vítězslav Tichý a jeho pozoruhodná sbírka českého filmu | Jan Čulík | |
20. 3. 2007 | Tmavomodrý svět | Jan Čulík | |
19. 3. 2007 | Vratné lahve: Vypůjčit a vrátit | Tomáš Koloc |