1. 7. 2007
Ivan Vojnár: RozpomínáníLidé o tom chtějí mluvit, filmař to natočí, ale v médiích to systematičtěji nenajdete< Ivan Vojnár při diskusi s diváky v Karlových Varech. Foto Dominika Švecová
Ivan Vojnár předvedl v sobotu na karlovarském filmovém festivalu svůj důležitý dvaašedesátiminutový dokumentární film Rozpomínání. Název je odkazem na Platónovo tvrzení, že věci, které si postupně uvědomujeme, se vlastně neučíme úplně znovu, ale jen se na ně rozpomínáme, protože jsme ji vždycky měli přítomné ve své duši. V závěru filmu na toto téma hovoří ve Vojnárově dokumentu skupina studentů. |
Vojnár se nechal inspirovat metodologií francouzských dokumentaristů ze šedesátých let, kteří tehdy také sestříhali mozaiku názorů tehdejších Pařížanů, a dokumentem Evalda Schorma z roku 1967, který zkoumal názory obyčejných Pražanů, hlavně pacientů v nemocnici na Bulovce. V příštím roce se v programu AČFK má Vojnároro Rozpomínání promítat spolu s Schormovým filmem Zrcadlení z doby před čtyřiceti lety. Podle Vojnárova svědectví jsou názory Pražanů z roku 1967 a z roku 2007 v podstatě totožné. Nic se nezměnilo. Stejně jako dnes, byli i tehdy lidé frustrováni. Vojnár nastavil kameru rozsáhlému vzorku nejrůznějších "obyčejných lidí". Významnou část jeho svědků tvoří -- v návaznosti na starý Schormův film - zpovídání těžce nemocných pacientů na Bulovce, osob, jimž třeba byla amputována noha, nebo starých lidí či jedinců, kteří se už několikrát podrobili složitým operacím. Avšak kromě toho oslovoval Vojnár množství jiných osob. Hovořil s cestujícími v pražském metru, s opraváři automobilů, s prodavačkami v supermarketu. S mladou českou muslimkou, s čínskými a vietnamskými prodavači. Jediní, kdo s Vojnárem odmítli hovořit, byli pražští milionáři a miliardáři. Vojnár dává lidem, které staví před kameru, různé filozofické otázky. Ty ve filmu neslyšíme, znějí jen odpovědi, ptal se zřejmě například "Jste šťastní?" "V co věříte?" "Jaké máte hodnoty?" "Co si myslíte o společnosti, v níž žijete?" "Jací jsou politikové a jaký je život?" Vznikla pozoruhodná mozaika krátkých odpovědí. Při rozhovoru s diváky po promítání Vojnár se pokusil vysvětlit, jak odpovědi stříhal dohromady. Dělal to zřejmě zcela intuitivně. Řekl, že jednotlivé záběry působí vůči sobě určitým magnetismem, a samy si říkají, jak mají být sestřihány k sobě. Metoda strukturace odpovědí při střihu byla zřejmě asociativní. Postupně film prochází odpověďmi na Vojnárovy filozofické otázky, na něž odpovídají lidé z protikladných vrstev současné české společnosti. Vzniká velmi reprezentativní průřez toho, co si dnešní lidé myslí o životě v české společnosti. A co si myslí? Vojnár při diskusi s diváky přiznal, že si před natáčením filmu myslel, že názory českých občanů budou daleko pesimističtější, než jak tomu ve skutečnosti bylo. Nicméně jsou vyjadřované názory většinou velmi frustrované. Lidé jsou nespokojeni s politikou, mají pocit, že vrcholným českým politikům jde jen o moc, kritizují zaujatá a manipulativní média, vadí jim, že je česká společnost podvodná a plebejská. Na otázku: "Jste šťastni?" odpovídají na začátku filmu lidé víceméně pozitivně (jedna mladá prodavačka v supermarketu, citují po paměti: "Nejsem šťastná, protože už dlouho nemám lásku. Ale vezměte si tenhle kupón a možná vyhrajete dárkovou tašku"). Řada mladých lidí odpovídá, že vlastně neví, jestli jsou šťastni. Film velmi dobře zaznamenává to, že mladí lidé (a nejen mladí) často moc nevědí, co se sebou i se životem. Jeden, zřejmě středoškolák, odpovídá: "Chci co nejefektivněji využít těch schopností, které mám. Nehrnu se tam, na co nemám." Jin mladí lidé chtějí -- na sobě - pracovat co nejusilovněji, protože zakládají pocit své integrity na tom, že budou schopni odvést podle svých schopností poctivou práci. "Na některé otázky je lepší se neptat. Některé myšlenky je nejlépe si zakázat," odpovídá zřejmě prodavač středního věku zřejmě na otázku, zda je šťastný. Pozoruhodný je jeden rozdíl: Staří lidé vystupují ve Vojnárově filmu většinou daleko civilizovaněji, vzdělaněji a s větší všeobecnou noblesou než lidé mladí a lidé středního věku: Z filmu je zjevně vidět, že ti z oslovených občanů, kteří vyrostli ještě v Masarykově první republice, mají úplně jiné mentální zázemí, než je dnešní plebejský český svět. Jeden důchodce hovoří o tom, jak má nastudovaného celého Masaryka. Zajímavá je i velmi stará paní, která se belhá do práce jako správkyně záchodku. O manžela přišla za nacistů, zahynul v koncentračním táboře. Někteří starší lidé jsou v dnešní společnosti zcela odcizeni a stýská se jim po komunistické éře, "kdy bylo všechno lepší", hrozí se primitivismu a plebejskosti, která v dnešní době převládla. Jiní důchodci svědči: "Máme pár babek, ale jsme dnes šťastni." Středostavovská, silně nalíčená šedesátnice, hovoří o tom, že by chtěla žit ve společnosti slušných, vzdělaných a pracovitých lidí. Stěžuje si na to, že se dnes (v médiích) pořád mluví o "osobnostech", ale ti lidé neumějí nic a neznají nic. Herec Václav Postránecký (jediná "mediálně známá" osoba v tomto filmu) hovoří o tom, že právě strávil pár měsíců v zahraničí a že podvodníci a darebáci jsou i tam, nikde to prý není jiné. Zajímavě a profesionálně hovoří ve filmu lékaři. Implicitně film vystupuje proti převládajícímu konzumerismu a komerční manipulaci. Mnoho lidí zdůrazňuje, že bohatství či peníze nejsou důležité, nejdůležitější je zdraví. V jedné rodině našel Ivan Vojnár snad asi pětiletého chlapce -- filozofa, který se k otázkám majetkové nerovnosti vyjadřuje s vervou a inteligencí. Předpokládá -- ze svého pohledu dítěte -- že je férové, že by si lidi měli být majetkově rovni ... Pracuji v současnosti na knize o českém hraném filmu od roku 1990 do dneška. Zhlédl jsem od října loňského roku všech přibližně 260 českých hraných filmů, vzniklých za tu dobu a snažím se na základě této zkušenosti definovat, jaký mýtus o hodnotách a postojích současné české společnosti je v nich obsažen. Sledováním Vojnárova filmu se potvrzuje, že to, co vypovídají české hrané filmy o dnešku, se skoro vůbec neliší od informací, které o současné české společnosti vypovídají jeho subjekty. Bylo by potřeba ovšem mít k ruce přesný transkript celého Vojnárova hodinového filmu, aby bylo možno hodnotový systém českého hraného filmu přesně zkonfrontovat s tím, co si myslí jeho pražští občané. Jen namátkou: jednou z výraznějších nepřijemných zkušeností dětí a mladých lidí v dnešní rozvodové české společnosti je rozpad české rodiny, a to především na základě odchodu otců od manželky a dětí, které zplodili, za mladší partnerkou. Děti z rodin, odkud odešli otcové, tím jsou nesmírně traumatizovány. Stejně jako v českých hraných filmech to nevytváří dnešnímu českému muži zrovna dobrou vizitku. Vojnárův film je pozoruhodně reprezentativním vzorkem názorů dnešní české společnosti. Režisér se při diskusi s diváky přiznal, že byl překvapen, že to, co lidé v jeho filmu říkají, v podstatě skoro úplně souhlasí s tím, co si myslí on sám. Dostávám v Britských listech každodenně mnoho mailů o tom, co si lidé myslí o dnešní české společnosti. Na jejich základě musím také uznat, že mozaika názorů ve Vojnárově Rozpomínání je skutečně autentická. Film je výzvou současným českým médiím: Lidé chtějí mluvit o tom, co si myslí, a režisér je ochoten a schopen to společnosti komunikovat; jenže v Mladé frontě dnes se to normálně nedočtete a v televizi to normálně neuvidíte: tam působí čeští novinářští apoštolové, kteří společnosti spíše vnucují svůj vlastní názor na to, jak by věci "měly být", než aby vyvolávali diskusi o tom, co si společenost opravdu myslí a kam by měla směřovat. Jeden mladý divák Vojnára hned na začátku diskuse s diváky napadl, že je podle něho mozaika sestříhaných názorů v jeho filmu povrchní, proč prý Vojnár nevzal jen několik málo jedinců a neptal se jich na jejich názory do hloubky. Vojnár se v odpovědi bránil tím, že záměrně použil poetiku francouzských dokumentaristů ze šedesátých let. Je pravda, že dojem z Vojnárova Rozpomínání je svým způsobem z tohoto hlediska rozporný. Film je souborem velmi zajimavých a zjevně reprezentativních názorů dnešních Čechů na jejich společnost. Zároveň však máme z jeho filmu určitý pocit frustrace. Lidé, které Vojnár interviewuje, totiž jaksi nedokáží svědčit o své společnosti skutečně do hloubky, tak, jak by to umělo opravdu originální umělecké dílo. Jenže to není Vojnárova vina -- i v tomto smyslu je jeho film autentický. "Tady máte pohled na dnešní českou společnost -- to, co si my Češi dnes myslíme -- a svědčíme i o tom, že vlastně pořádně nevíme, co se děje a jaký to má smysl." To je ale samotnou podstatou lidského údělu, ne? |
Český film | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
1. 7. 2007 | Lidé o tom chtějí mluvit, filmař to natočí, ale v médiích to systematičtěji nenajdete | Jan Čulík | |
1. 7. 2007 | Bigotní dogmatismus zprava i zleva | Jan Čulík | |
29. 6. 2007 | Film, který neví, co chce říct | Jan Čulík | |
29. 6. 2007 | Film o lidské nedokonalosti | Jan Čulík | |
5. 6. 2007 | Tajnost dnešního českého filmu | Tomáš Koloc | |
30. 5. 2007 | Bestiář: Překvapuje banalitou i mechaničností | Jan Čulík | |
29. 5. 2007 | Tajnosti: Snad nejhlubší a nejpozoruhodnější film z poslední doby | Jan Čulík | |
28. 5. 2007 | Vratné lahve: Sentimentální variace na známé téma | Jan Čulík | |
23. 5. 2007 | Zemřel filmový režisér Pavel Hobl | ||
14. 5. 2007 | Konec básníků v Čechách | Jan Čulík | |
14. 5. 2007 | Jak básníci neztrácejí naději | Jan Čulík | |
10. 5. 2007 | Byli jsme to my? | Jan Čulík | |
4. 4. 2007 | Vítězslav Tichý a jeho pozoruhodná sbírka českého filmu | Jan Čulík | |
20. 3. 2007 | Tmavomodrý svět | Jan Čulík | |
19. 3. 2007 | Vratné lahve: Vypůjčit a vrátit | Tomáš Koloc |
Filmový festival Karlovy Vary 2007 | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
1. 7. 2007 | Lidé o tom chtějí mluvit, filmař to natočí, ale v médiích to systematičtěji nenajdete | Jan Čulík | |
1. 7. 2007 | Bigotní dogmatismus zprava i zleva | Jan Čulík | |
1. 7. 2007 | Jak pomalu lze jít? Poetický film a umění zaujmout diváka | Ema Čulík | |
1. 7. 2007 | How slow can you go? - Poetic film and the art of the audience | Ema Čulík | |
30. 6. 2007 | Slibný začátek | Jan Čulík | |
30. 6. 2007 | O slávě a o čistotě | Jan Čulík |