Dějiny cenzury nezačaly v novodobé ruské historii nástupem prezidenta Putina, ale datují se od dob jeho předchůdce Borise Jelcina. Právě vlivu médií vděčil Jelcin za své znovuzvolení v r. 1996, kdy mu televize Borise Berezovského a Vladimíra Gusinského vytvořily pozitivní mediální obraz, o jehož úspěchu se nakonec všichni přesvědčili, když jej diváci napodruhé usadili do prezidentského křesla.

Vývoj závislosti médií

Situace se začala měnit krátce po nástupu Vladimíra Putina, který se rozhodl status quo nezachovávat. Na jaře roku 2000 se u dveří společnosti Media-Most, vlastníka televizní stanice NTV, téměř nepřetržitě střídaly finanční a daňové kontroly. Gusinského NTV rozhodně nepatřila k marginálním televizním kanálům. V té době pokrývala 70 % ruského území a těšila se divácké popularitě, vyjádřeno čísly -- přes 100 mil. diváků. Gusinskij dlužil peníze státu, půjčil si na provoz stanice od Gazpromu a údajně zadržoval splátky. Nakonec byl Gusinskij nakrátko zatčen. Klubko nití tvořící příběh o tom, jak se podíl Media-Mostu dostal do vlastnictví Gazpromu, se nezúčastněnému pozorovateli podaří rozmotat jen stěží. Jisté je, že dříve, než Gazprom NTV ovládl, došlo v létě roku 2000 k jednání mezi Gusinským a ministrem pro média M. Lesinem a k dlouhému soudnímu procesu. Ke konečnému zúčtování však nedošlo, protože Španělsko i Řecko, kam bývalý mediální magnát uprchl, odmítly Gusinského vydat.

Definitivní konec svobody slova na NTV přišel, když bylo zakázáno odvysílat rozhovor s vdovou po bývalém čečenském prezidentu Z. Jandarbijevovi v programu Namedni Leonida Parfjonova. I když se tváře výrazných osobností formátu Kiseljova a Parfjonova, kteří z NTV odešli, ještě mihly v jiných televizích, především v TV-6 a TVS, dny těchto kanálů byly už také sečteny. Podobný osud stihl i Berezovského podnik ORT, který byl po "převzetí" nakonec přejmenován na První kanál. Tam našel zaměstnání i bývalý ministr pro média Lesin. Příkladem nepřípustného propojení politiky a médií je Gazprom, jenž ovládá Gazprom-Media, tj. stanici NTV, noviny Izvestija, týdeník Itogi, rozhlasovou stanici Echo Moskvy aj. Předsedou rady ředitelů je první místopředseda vlády Medveděv a mezi řediteli najdeme také dva ministry.

Cenzura, tedy kontrola mediálních výstupů, se nemohla začít provádět, aniž by došlo ke změnám vlastnických vztahů v klíčových médiích. Nicméně dodnes existují soukromá média (televize i noviny), která nejsou s Kremlem provázána. Formulovat rámec jejich fungování trvá vládnoucí elitě od dob nástupu Putina do úřadu, ovšem lze vypozorovat jednotlivé etapy. Zostření cenzurních tlaků souvisí s krizovými vnitropolitickými situacemi, které demonstrovaly neschopnost státní administrativy efektivně jednat. Jde o havárii ponorky Kursk v r. 2000 (kritika na ORT), obsazení divadla Na Dubrovce v r. 2002 (reportáž NTV) a tragédie v beslanské škole v r. 2004. Ta ovlivnila míru cenzury především v tištěných médiích.

Jak jsou média kontrolována?

Zmíněné události dynamizovaly cenzurní zásahy a vedly ze strany Kremlu ke koncepčnějšímu postupu vůči médiím. V současném Rusku má cenzura, ať předběžná či následná, povahu jednorázových zásahů nebo častěji strukturních a institucionálních opatření. Jednorázové zásahy jsou často preventivní povahy a může jít o neudělení či odebrání akreditace (novinářům americké ABC, jež odvysílala rozhovor s Šamilem Basajevem, nebyla prodloužena akreditace), napadení novinářů (otrávení A. Politkovské na cestě do Beslanu, zatýkání a šikanování) či jednotlivé zákazy (ruská rádia dostala zákaz přebírat zprávy Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky) aj. Strukturními a institucionálními opatřeními mohou být zákony a nařízení (vyhlášení území Čečenska teritoriem, kde probíhají protiteroristické operace), jindy instrukce (pravidla pro reportáže související s terorismem) či obecnější zásady novinářské práce (noviny Gazeta např. uvedly, že vedení rádia Russkaja služba novostěj má jakousi "černou listinu" opozičních politiků, kteří se nesmějí do pořadů zvát, a naopak se prosazuje mediální podpora strany Jednotné Rusko). Restriktivní opatření se tímto ale zdaleka nevyčerpávají -- dalšími nástroji jsou finanční kontroly, zabavování nákladů apod.

Pozvolné upravování pravidel pro fungování médií (v pořadí: televize, tisk, rádio a internet) spolu s několika věhlasnými případy vedlo jejich provozovatele, ale hlavně novináře k autocenzuře. Jde o internalizaci norem a postupů, které mají zamezit nepříznivému ohlasu z Kremlu. Putin vždy veřejně prohlašoval, že média mají být nezávislá, prostor pro jeho kritiku v nich však není. Zatímco v obecné rovině lze např. v novinách kritizovat prezidenta a jeho vládu, vyvodit konkrétní odpovědnost politika za jeho činy znamená ohrozit existenci podniku. Relativně nezávislými zůstávají v Rusku ta média, která nedokáží oslovit velký počet lidí, a ta, která nejsou hlavním zdrojem zpráv. Vládnoucí elitu tolik neohrožují a navíc slouží jako příklady svobodně fungujícího mediálního trhu (např. ruská verze Newsweeku či Novaja gazeta). I tato nezávislá média však prošla procesem adaptace, slovy I. Jakovenka, předsedy Svazu novinářů Ruska: "Chcete-li si udržet práci, je jasné, co máte říkat o Čečensku, Putinovi či Estonsku."

I když je snadné dokázat, že v Rusku nezávislá média existují, jejich nezávislost je jen venkovní fasádou domu s porušenými základy, v němž sedí třesoucí se novináři, kteří čekají, zda si Kreml jejich práci nevyloží jako svou kritiku a dům definitivně nezboří. Mnohým odvážným, kteří se netřesou, hrozí osud Politkovské, Chlebnikova, Pelojana, Cholodova, Chasanova -- pokračovat ve výčtu jmen zavražděných novinářů nemá smysl, je příliš dlouhý...

Zdroj: RuskoDnes.cz