Politika, jak ji provádějí média, má v našem světě zásadní význam, a přitom se věnuje malá pozornost technologii, zejména původu jednotlivých informací. Ke čtenáři nebo divákovi přichází text či obraz s informací, aniž by bylo vždy dost dobře znát, odkud se obojí vzalo, kdo to vyprodukoval a jakými cestami a proč své sdělení šíří. Uvážíme-li aktéry, kteří ovlivňují obraz událostí, zůstávají velká média hráčem rozhodujícím. Není těžké pochopit, jak špatnou službu poskytují veřejnosti, pokud se média drží ideologického rámce, díky kterému prosévají fakta, informují jednostranně, vylučují z diskuse nebo komentářem diskreditují nositele jiných pohledů na věc a podobně. Prostor, který v demokratických společnostech zůstává otevřený objektivnějšímu a nezaujatému posuzování světa, se tak zužuje na menší média, literaturu, posluchárny univerzit, případně na prkna některých divadel. Tyto sféry zůstávají poměrně svobodné, neboť nositelé moci se právem spoléhají na hlavní proudy médií, které plní úkol tím, že úzkostlivě drží vytyčenou linii, aniž by se sebeméně od ní odchýlily.

Dalo by se namítnout, že současná média přece chrlí spoustu informací a tvrdě, bez milosti a podle hesla padni komu padni zasahují cíle. Při bližším pohledu se však ukáže, že oněch cílů není tak mnoho a jsou pečlivě vybrány. Nejlépe je výběrovost zasažitelných cílů znát v zahraničním zpravodajství a publicistice. Zatímco domácí scénu se česká média naučila pojímat familiérně, jakoby o nic vážného nešlo, je zahraniční politika sledována až s úzkostlivým smyslem pro neporušení ideologického rámce. Pro domácí politiku se ustálil styl, se kterým mohou být politici spokojeni. Je to takové pošťuchování a lechtání pod žebry, při kterém se nakonec všichni zasmějí. Nad zahraniční politikou a nad celkovým obrazem světa ale jakoby se vznášel baldachýn čehosi svatého a neporušitelného. Vztyčený prst. Pozor, tady se nežertuje!

Mohlo by se říci, že je to autorita zdrojů, ze kterých hlavní česká média přijímají své zprávy a inspiraci. Velké světové agentury produkují obraz událostí a ten prodávají dál. Někdy existuje několik mezistupňů v tomto obchodu s informacemi, jako jsou například domácí tiskové agentury. Někde v celém řetězci by ale divácká a čtenářská obec asi očekávala kritický rozum novináře, který informace doplní o scházející aspekty, a komentátora, který o věci poskytne svůj vlastní názor. Vzhledem k tomu, že si lidé vědomě nevytvářejí o ničem falešné mínění, dalo by se čekat, že komentátor udělá vše pro to, aby jeho osobní mínění falešné nebylo. Vždyť je to, koneckonců, jeho práce a jeho profesionální čest. Nabízí se ale otázka: Je zveřejňování nezaujatého názoru ještě vůbec v zájmu komentátorů? Nebo, naopak by to byl jejich profesionální konec na vlajkových lodích médií?

Věc je, bohužel, ještě složitější. Velice se mýlí ten, kdo se domnívá, že redakce současných médií (možná až na výjimky potvrzující pravidlo) představují prostory, ve kterých se hledá pravda a bojuje za objektivní uchopení světa. Spíš se zde vede trvalý boj o materiální existenci než o ideje a bývají prostorem dosti velké osobní řevnivosti. Agenturní zpravodajství - ta velká autorita - je v případě vlivných médií podepřeno ještě prací vlastních zahraničních zpravodajů. To jsou lidé, kteří většinou disponují profesionálními kvalitami a nepochybně většina z nich je schopna sama vyhodnotit rozpory mezi svými vlastními produkty a realitou. Jsou to ale také lidé v prestižním postavení, kteří si jsou velice dobře vědomi své zranitelnosti a nechtějí přijít o dobrou práci.

Systém funguje obdivuhodně, aniž by využíval cenzury. Je směšná představa, že by šéfredaktoři nebo jiní odpovědní vedoucí nutili své redaktory psát či točit s určitým ideologickým, výslovně daným klišé. Jak již před časem napsal Noam Chomsky, systém zaměstnává jen lidi, kteří jsou si sami vědomi pravidel hry, nebo kteří je rychle pochopili. Média ale také stále více využívají něčeho, co bychom mohli nazvat "spontánní nevědomostí". Zaměstnávají mladé lidi bez zkušeností, kteří jsou pro zdatné manipulátory snadnou kořistí. Mnozí z nich si už stačili osvojit obraz světa, jak jej produkuje mainstream, a i během své praxe si chodí pro informace do denního tisku či televizního zpravodajství, tedy tam, kde existuje jen hromada střepů a žádná kompletní amfora. Takže se takoví novináři ocitají v pevně uzamčené pasti, ze které není snadné uniknout. Někdy to má za následek efekt, který znají učitelé ve školách, kdy dobrý žák napíše špatně diktát a celá třída to od něj opíše. Pražské "literární" kavárny, jako jsou Louvre nebo Slavia na Národní třídě, se hemží novináři, kteří se cítí být polichoceni účastí na dění doby a zdánlivou příslušností k elitě. Přitom není nic zranitelnějšího než novinář, který se odchýlí od většinového obrazu světa. Ocitá se v situaci kacíře, jehož osudem není sice hranice, ale nutnost dříve či později sbalit kufry a věnovat se něčemu jinému.

Zaměstnávání mladých a nezkušených elévů, kterým je svěřována práce, jakou v zahraničních médiích vykovávají většinou ti nejzkušenější novináři, má ale také i jinou příčinu, možná ještě zásadnější. Zkušení a erudovaní novináři představují potencionální hrozbu pro vedení redakcí, v nichž ne vždy zasedají ti nejlepší. A tak strach o místo a snaha zabezpečit se před potenciální konkurencí, příliš často vyřazují z českého mediálního prostředí lidi, kteří by byli schopni analytické práce a jejichž profesionální čest by jim nedovolila papouškovat alespoň ty mainstreamové věci, které jsou v rozporu s logickým myšlením a sloužit v průhledných a prvoplánových kampaních za něco či proti něčemu.

Jaký je vlastně mainstreamový obraz světa, ukazuje názorně mimo jiné i zpravodajství České televize. Například, docela nedávno, v neděli 1. července. Ve dvou zpravodajských formátech - Události a 168 hodin - si tvůrci šotů vzali na mušku hned několik dovolených cílů kritiky. Čína se svým výročím připojení Honkongu, ruská nabídka vojenské základny v Ázerbajdžánu, Írán a potíže muslimských žen a ještě pár dalších. Řeklo by se, že výběr zpráv odpovídá aktuálním událostem. Jistěže ano. To by bylo v pořádku. Co však budí pozornost, je způsob, jakým byly šoty poskládány, a hlavně jejich ideologické vyznění, nulový respekt ke kauzalitě a nedostatečná hloubka informací. Určitou výjimku tvořila reportáž Tomáše Etzlera, jehož zpráva z Číny při vší snaze nevyzněla jednoznačně protičínsky. Zato ruská nabídka základny v Ázerbajdžánu dostala od zpravodaje ČT tradičně prvoplánový protiruský nátěr, aniž by si zpravodaj položil otázku, jak si s tím tahem na šachovnici poradí Washington, když ruská nabídka vlastně testuje, zda protiraketová obrana USA skutečně sleduje Severní Koreu a Írán, nebo má úplně jiné cíle. Naproti tomu byl zpravodaj velmi zaskočen bezpečnostními opatřeními na ruské základně.

Propagandistický charakter hlavního proudu českých médií, zejména v zahraničním zpravodajství, je dán několika konstantami. Především černobílým viděním světových problémů, přesně tak, jak rozděluje administrativa Bílého domu svět na síly dobra a zla. Povolené cíle jsou Rusko, Čína, Kuba, Bělorusko, Írán, Severní Korea a donedávna i Srbsko, které se teď jemně snažíme připravit o Kosovo. Naproti tomu zcela nekritizovatelné jsou Spojené státy a oblasti jejich zájmu, především Izrael. Média si rovněž nevšímají porušování lidských práv, genocid a válečných konfliktů, které probíhají mimo hlavní zónu amerických zahraničních zájmů.

Česká média se ze strachu z přešlápnutí hranice povoleného raději nevěnují vůbec vnitřním problémům USA a omezují se pouze na běžně dostupné informace válečného charakteru (těch je dost a zdá se, že tomu tak bude ještě hodně dlouho), případně na živelní katastrofy či excesy v oblasti kriminality, které nelze pominout. Vnitřní problémy USA jakoby neexistovaly. Válečné zájmy americké administrativy, sílící nacionalismus ve společnosti spojený s náboženským mesianismem, imigrační problémy, negramotnost, defektní vzdělávací systém, na jehož konci stojí absolventi škol takřka bez minima vzdělání, nedodržování práv válečných zajatců a pohrdání mezinárodními vojenskými tribunály, které nemají právo soudit válečné zločiny amerických vojáků, sociální problémy, tradičně vysoká kriminalita, kastovní prvky ve společnosti... Nic z toho česká média nezajímá.

Kruh se uzavírá. Pokud byla některá témata tabu před rokem 1989, jsou jiná témata stejně tabuizovaná i dnes. A přitom je nepopiratelným faktem, že v médiích nevládne cenzura. Proč? Není jí zapotřebí. Velké české deníky jejich němečtí vydavatelé uzpůsobily jako regionální tiskoviny mající těžiště v grafice, pestrosti, barvě, praktických informacích, fotografiích, velkých titulcích a omezující publicistiku a analytické části na minimum. A z regionálních udělali nosiče placené reklamy. I tyto faktory úspěšně působí při oslabování objektivity médií. O filtrování informací a jejich vkládání do prefabrikovaných modelů světa ale pečuje především dokonalý a jako perpetuum mobile fungující mechanismus, jehož součástmi jsou spontánní angažovanost redaktorů a strach o práci (někdy i o dobrou práci), dále nedostatečné vzdělání novinářů a najímání nezkušených. To vše podtrhuje obecný nezájem o etiku a hledání něčeho, co se alespoň blíží objektivitě, když už objektivní pravda jako filozofická kategorie neexistuje.

Stav médií odpovídá stavu společnosti, která nedefinuje žádné ideje (údajně se všechny zdiskreditovaly), nikam nesměřuje a žije v podstatě den ze dne. Společnost nevyznává vyšší hodnoty, takže proč by se měla média chovat jinak? Společnost přijala jako fakt, že věci o sobě vypovídají něco jiného, než čím ve skutečnosti jsou. Uplatňuje se reklama a politika získala atributy divadla. Se lží se počítá jako s konstantou, zásadovost se nevyplácí, hrdinství je podezřelé, lpění na faktech směšné. Jaký div, že média tuto životní filozofii prostě přijala a dělají svou práci v jejím rámci?