Věhlasný mezinárodní divadelní a filmový herec, pětasedmdesátiletý Peter O'Toole, hraje v tomto filmu -- koho jiného, než slavného stárnoucího herce. Pravidelně se schází s jinou mediálně známou britskou celebritou, jíž hraje stejně věhlasný britský herec Leslie Philips. Oba herci mají fiktivní jména, Peter O'Toole se ve filmu jmenuje Maurice Russell, ale je zjevné, že hrají postavy, které jsou velmi blízké jejich vlastní životní zkušenosti.

Oba protagonisté jsou vynikající, veřejností silně uznávaní herci za své celoživotní dílo, o čemž svědčí i to, že zejména Maurice Russell je stále ještě najímán jako pro filmová angažmá, i když -- jak to sarkasticky komentuje -- většinou už jen proto, aby hrál umírající postavy či "mrtvoly". Co je jim jejich dokonalá pověst platná, když selhává fyzická konstituce jejich těla. Mauricovu příteli, kterého hraje Leslie Philips, obstará jeho neteř mladou pečovatelku z nějakého venkovského místa mimo sofistikovaný Londýn. Starý herec ji nesnáší: dívka je, zdá se, primitiv, trvale konzumuje čipsy, pije pivo, dívá se na televizi a nemá vzdělanější ponětí naprosto o ničem. Neumí vařit.

Pětasedmdesátiletý Maurice Russell je však donchuán. Když jeho herecký přítel v domácnosti mladou, snad osmnáctiletou pečovatelku, nemůže vystát, Russell se o ni začne ucházet. Jak? Je na ni hodný. Mírně naznačuje -- spíš okolnostmi -- že je v britské společnosti celebritou. Věkový rozdíl je však obrovský. Jak může osmnáctiletá dívka shledat fyzicky atraktivním muže, který je skoro o šedesát let starší, a sám hovoří o tom, že je nad hrobem? (Maurice: "Já už opravdu brzo umřu." Osmnáctiletá pečovatelka: "Takhle mě ještě nikdo nebalil.")

Přitom však je nesporné, že pětasedmdesátiletý Maurice je daleko zralejším, jemnějším, erudovanějším a citlivějším mužem, než kdokoliv, koho může osmnáctiletá "Venuše" (tak ji Maurice nazývá, když ji vodí do obrazáren či cituje zpaměti Shakespearovy sonety, o nichž ona netuší, kdo je napsal) najít mezi svými -- dnes nutně -- primitivními -- vrstevníky.

Film tematizuje nepotlačitelnou touhu stárnoucích mužů po mladém ženském těle, zřejmě danou geneticky, jejich podvědomou potřebou rozsévat svůj genetický kód co nejšířeji, ať je to jakkoliv neférové vůči jejich manželkám (viz Topolánek, Paroubek). Ženy naopak potřebují budovat hnízdo pro vychovávání dětí, a tak si cení u muže především jeho gentlemanství, tolerance, porozumění a jemnosti. Pro muže zůstává až do pozdního věku extatickým zážitkem pohled na mladé ženské tělo, pro ženu je obdobným extatickým zážitkem pohled na její čerstvě narozené, prvorozené dítě, vysvětluje "Venuši" Maurice.

Zde spočívá zřejmě vysvětlení, proč může mezi mladou ženou a mužem o desítky let starším vzniknout alespoň přátelské, i když snad ne sexuální pouto. A O'Toolova "Venuše" se fyzického styku se starým hercem hrozí, a zakazuje mu skoro veškerý fyzický kontakt. Přesto však je jeho osobností přitahována: Maurice je člověk, v jehož přítomnosti se "Venuše" cítí tak dobře, jak se necítí ve společnosti žádného mladšího muže.

Pro muže je atraktivita mladého ženského těla lákavou komoditou do pozdního stáří, argumentuje film. Vzhledem k tomu, co ženy od mužů chtějí (a není to v první řadě sex, ale vztah), mohou i staří muži s tělem jako troska dočasně zaujmout mladé ženy, pokud se jim podaří prodat svou "vynikající","výjimečnou" osobnost.

Film líčí i nepotlačitelné třídní rozdíly. Všestranně erudovaný a mezinárodně úspěšný herec Maurice Russell by se za primitivní dívkou dělnického původu z venkova (svou "Venuší") nikdy ani neohlédl, kdyby mu bylo třicet. Zájem o ni projevuje právě až tehdy, kdy mu je pětasedmdesát, protože už "na nic nemá právo" je, jak mu to vyčte Venušin krátkodobý mladý milenec "vilný starý pervert".

Film však rezignovaně přiznává, že toto muži prostě dělají, mají-li možnost. A ženy projevují v této věci svým někdejším zoufaleckým partnerům pozoruhodnou toleranci. Po Mauricově úmrtí nabídne vdova po Mauricovi "Venuši", aby u ní "po nějakou dobu žila".

Mitchellova Venuše, natočená podle velmi dobrého scénáře známého britského spisovatele Hanifa Kureishiho, je pronikavě inteligentní film. Opravdu vynikající jsou jiskřivé, ironické, sebeironické dialogy stárnoucích herců (je to trojice, kromě Petera O'Toola a Leslieho Phillipse s nimi chodí do hospody ještě třetí slavný britský herec, obtloustlý Richard Griffith) -- jsou mimochodem v českých titulcích firmy Bontón, která je českým distributorem tohoto filmu, nenechte si ho ujít, vynikajícím způsobem přeloženy.

Snad kromě terorismu a problémů s imigrací obsahuje tento film skoro všechno, čím žije současná Británie. Použivá také velmi inteligentních, současných technik: film obsahuje provokativní temný humor, ironii, cynismus i satiru, přitom není povrchní: dotýká se emocionálně těch nejhlubších problémů, týkajících se existence lidského života.

V rozmazlené západní společnosti nám konec konců skoro nezbývá žádný jiný větší problém, než že nežijeme navěky. Strach ze stáří a ze smrti nalézáme tedy v dílech současných umělců stále častěji. Mitchellova a Kureishiho Venuše toto téma zpracovává originálním, zábavným a dojemným způsobem.