V porovnání se situací v posledním filmu o lékaři Šafránkovi z roku 1993 se radikálně zlepšila hmotná úroveň společenského prostředí -- kavárny a restaurace, v nichž se nyní Šafránek a jeho přátelé setkávají, mají téměř luxusní zařízení. Tytam jsou někdejší polorozpadlé vesnice a města rozkládajícího se komunismu, jak je zaznamenal třeba film Slunce, seno, erotika. I nemocnice, státní úřady či veřejný prostor měst a náměstí jsou nyní moderně, vkusně, dokonale architektonicky vyřešeny, prostřednictvím zřejmě velkých finančních investic. Film však poukazuje na to, že tento český hospodářský zázrak je založen pořád na stejných principech jako život za komunismu, že totiž pro slušného člověka s aspoň minimálními morálními zásadami v těle se v této společnosti nedá žít ve významnější společenské funkci, leda na okraji, bez vlivu, v marginálním postavení. Ten, kdo má vliv, je totiž podvodník či kriminálník.

Film znovu tematizuje brutalitu soukromých zájmů, před nimiž je jednotlivec bezmocný, pokud není ochoten začít používat stejně tvrdé korupční praktiky jako mafiáni kolem něho.

Na začátku filmu ztratí dr. Šafránek místo v Ústavu sociální péče pro mládež, kde demonstrativně skončil v závěru snímku Konec básníků v Čechách poté, co se vyhnul četným korupčním nabídkám zaměstnání. O práci přijde proto, že se ústav musí z Hradiště vystěhovat -- objekt ústavu získal restituent a ten má jiné plány. Šafránek se vrátí k předchozímu zaměstnání a začne jezdit za minimální plat se sanitkou.

Na rozdíl od předchozího filmu je snímek Jak básníci neztrácejí naději zpočátku plný implicitního přesvědčení, že život v dnešní, stabilizované demokratické společnosti přece umožní schopným a zkušeným jednotlivcům realizovat se slušnou kariérou. Známí dr. Šafránkovi navrhují, aby se ucházel v konkursu o místo ředitele místní nemocnice -- má na to léta i příslušné zkušenosti. Charakteristikou svobodné české společnosti ovšem je, že se spoluobčané rozdělili na množství zájmových skupin, které se mezi sebou hašteří a sobecky bojují za vlastní ekonomické zájmy. Ředitel nemocnice čelí militantním odborům, lékaři hrozí, že pokud nedostanou stejně vysoké platy, jaké mají doktoři v Německu, budou stávkovat. Nemocnice má velký dluh za nezaplacené léky.

To však není hlavním problémem. Tím je zkorumpovanost státních struktur. Šafránek se uchází na ministerstvu zdravotnictví o finanční podporu a pomoc při vyřešení problémů nemocnice. Narazí tam ve funkci ministerské náměstkyně na jednu ze svých bývalých milenek, zkušenou a cynickou manipulátorku, která je mu stále ještě eroticky nakloněna. (Film ironizuje i dřevěnou řeč státních byrokratů, založenou na dlouhém sledu genitivů slovesných substantiv: náměstkyně předloží Šafránkovi dokumentaci, která má titul: "Vyhodnocení přezkoumání hospodaření a přijetí opatření k odstranění plýtvání".)

Náměstkyně Šafránkovi nabídne pro nemocnici řešení: je to korupční úmluva, v jejímž rámci má Šafránek poskytnout podvodným způsobem ve zmanipulovaném konkursu smlouvu na výstavbu nemocniční prádelny soukromé firmě, jejímž spoluvlastníkem je právě ministerská náměstkyně. Nezávisle na tomto "projektu" nabízí Šafránkovi jiný korupční projekt, na němž je zase osobně zainteresován on, její ministerský kolega -- na tomto korupčním projektu se zase podílejí Rusové. Šafránkovi ve funkci ředitele nepomůže ani místní politik, jemuž Šafránek pomohl k volebnímu vítězství tím, že mu zformuloval účinný volební slogan ("Špinavou práci uděláme za vás"). "Politik slibuje a občan volí," argumentuje zvolený činitel, když vysvětluje, proč své předvolební přísliby nesplní. Šafránek tak nemá jinou možnost než na ředitelské místo rezignovat a vrátit se k práci v sanitce.

Především se však toto pokračování Šafránkova příběhu soustřeďuje na mezilidské vztahy a poněkud konjunkturálně je páteří příběhu, jehož tématem je zpočátku stárnutí (údělem čtyřicátníků je poznání smrti -- v úvodu filmu Šafránkovi zemře matka a procovští známí nechají trapným způsobem pohřeb natočit na video) a se stárnutím spojovaný rozklad iluzí, unavenost a opotřebovanost středního věku, skutečnost, že Šafránek nalezne novou partnerku, s kterou má v závěru filmu dítě.

Film argumentuje, že každý partnerský vztah se dříve nebo později rozloží, a tak Šafránek v tomto filmu opouští svou dosavadní partnerku, "Superpopelku", nyní majitelku již pěti lékáren, do níž se tak romanticky a idealisticky zamiloval v předchozím dílu. Tady film trochu škobrtá, protože "sympatický lékař" by se asi neměl dopouštět zrady na dosavadním partnerském vztahu, i když se realizuje jen jediným sexuálním setkáním týdně, o pondělcích (partneři spolu nežijí). Divákům se zpětně dostává poněkud nepřesvědčivého vysvětlení, že Superpopelku omrzel právě Šafránek a že byla těhotná s jiným mužem, kterého si pak šťastně vzala. Film reflektuje sexuální promiskuitu v současné společnosti a skutečnost, že vztahy vznikají a zanikají, jakmile -- zejména mužské partnery -- vztah omrzí.

Charakteristickým rysem české společnosti jsou v tomto filmu vztahy mladých, atraktivních dívek s muži staršími o dvacet nebo třicet let (předchozí ředitel nemocnice si bere svou bývalou sekretářku, která je s ním také těhotná, jiný muž středních let, Štěpánův kamarád Kendy, který dočasně bydlí ve Štěpánově bytě, protože ho z vlastního domova vyhodila manželka, naváže vztah s krásnou mladou Slovenkou, majitelkou kadeřnického salónu, umístěného v přízemí činžáku, kde Šafránek bydlí). Proč dávají mladé dívky přednost vztahům se stárnoucími muži, film nevysvětluje, prezentuje tuto skutečnost, která je zřejmě patriarchálním rysem české společnosti, jako fakt.