Podle autora knihy svým nástupem do důchodu uvede generace babyboomu celý západní svět do výjimečného stavu (s. 17). V oblasti zdravotní, rodinné a sociální nutno počítat s nadměrným zatížením. Budoucí války se povedou nejen o důchody a místa v domovech důchodců, ale také o přístup starých lidí k mladým lidem a mladých lidí ke starým lidem. Ve hře jsou vysoké náklady na vzdělání mladých lidí a současně velký počet starých lidí s nároky na důchody. To může vést k enormním konfliktům mezi starými a mladými lidmi. Diskriminace stárnoucích a starých lidí - tzv. ageismus - se stane celosvětovým ekonomickým a duchovním problémem. Otázky eutanazie, sebevraždy z pocitu viny, náklady na život a na smrt budou udržovat v napětí celé kontinenty.

Nejhorší situace nastane v Evropě. Ve Spojených státech se již dnes chystají na věkový šok a navíc tam zůstává konstantní porodnost. Evropa je však nepřipravená a současně zde přichází na svět stále méně dětí. Proto zde vše udeří naráz (s. 69):

• malá porodnost,
• mladistvé šílení stárnoucí generace babyboomu,
• delší průměrná délka života.

Navíc se země Evropské unie (EU) střetnou se silně demograficky podmíněným tlakem přistěhovalců (s. 51). Stárnutí společností v západních zemích je totiž v protikladu k rostoucímu počtu dětí a mladistvých v jiných částech světa. A naopak v Evropě poroste poptávka po mladých lidech, kteří by se zvenčí dostali do našeho stárnoucího světa.

Zvlášť výbušnou se může ukázat skutečnost, že stárnutí průmyslových národů překryje v příštích 30 letech sinusoida mohutné vlny mladistvých v muslimských zemích. V současné době se značný nárůst podílu mladých lidí (o 20%) týká Egyptu, Kuvajtu, Saudské Arábie a Íránu, po roce 2010 pak přijde na řadu Pákistán, Irák, Afghánistán a Sýrie.

Před generacemi, které dnes žijí v EU, proto stojí výjimečné úkoly, a to integrovat přistěhovalce s pravděpodobně převažujícím podílem muslimů, zabránit svým dětem v odchodu do jiných částí světa a současně zapojit budoucí mladé matky do světa práce a společnosti. Přistěhovalce bude potřeba naučit západní jazyky, osvícenému západnímu patriotismu a úctě k hodnotám Západu. Přitom stárnutí západních společností může samo o sobě vést ke krizi ztráty sebevědomí a hodnot v těchto společnostech.

Změny jsou ovšem globální. Rozvojové země kromě nárůstu počtu mladých lidí zažijí zároveň tzv. age quake čili věkové zemětřesení. Jen v Číně se podíl lidí starších 65 let zdvojnásobí za méně než 30 let. Se zřetelem na fakticky nulovou existenci sociálních systémů je samo ztrojnásobení počtu osob nad 80 let (o šedesátiletých ani nemluvě) v Africe nebo jejich čtyřnásobení v Latinské Americe zatím plně opomíjeným aspektem globalizace. Podle Američana Petera G. Petersona nepovede v budoucnosti hranice chudoby již pouze mezi Jihem a Severem, ale ve stále rostoucí míře mezi mladými a starými zeměmi (s. 55).

Vyrovnat se s těmito všemi okolnostmi vnitřní i vnější povahy nebude jistě nikterak jednoduché. Zejména však bude nutné překonat negativní obraz stáří. Dnes vnímáme stáří jako marnotratnost, jako spotřebu surovin (s.100). Jako biologickou vinu (příroda nestrpí žádné stáří, a pokud ano, děje se to proti její vůli) i jako vinu ekonomickou (plýtvání zdroji, likvidace kapitálu na úkor mladé generace, projídání budoucích rezerv). Už nyní se odborníci zabývají výpočty, kolik si společnost může dovolit investovat do svého potomstva a kolik do života starších lidí. Biopolitka stojí před dveřmi 21. století a zajímá se nejen o počátek života, ale i o konec života.

Kulturní historik Wolfgang Schivelbusch např. klade otázku, zda by neměla být stanovena povinnost zemřít v určitém věku (s. 116). Daniel Callahan hovoří o hranici času, kterou zdůvodňuje nejen eticky či kulturně historicky, nýbrž také nefinancovatelností stárnutí ve stárnoucí populaci (s. 119). Tady vstupuje do hry darwinismus, náš model chápání biologického světa. A již dlouho je naše chápání biologie propojeno s chápáním naší ekonomie (s. 120). Ve světě průmyslové výroby tak neexistuje pouze životní cyklus výrobků, nýbrž také lidí. Holý život se proto ve 21. století stane v souladu se slovy italského filosofa Giorgo Agambena bezprostřední politikou (s. 122).

Stárnutí populace se přitom čím dál více dostává do rozporu s vnuceným a dnes vládnoucím systémem mládí, krásy a sexuality. Od počátku 60. let 20. století se začala prosazovat totální ekonomická fixace na mládí. A tak v módě, hudbě, filmu a reklamě se lidé stále více orientují podle mládeže. Následkem je pak infantilismus dospělých (s. 64), ústící v infantilismus médií, sociálních rolí a veřejnosti (s. 69). Kult mládí pak vyvolává strach ze stáří, který následně roste díky obrazům nabízených médií, zejména časopisy a televizí.

Gerantofobie, strach ze stárnutí, vede k tomu, že z naší společnosti odstraňujeme všechny symptomy stárnutí. A snažíme se starší lidi vytlačit z pracovního procesu, což však pro naší společnost může mít katastrofální následky. Statistické kvocienty stáří začínají 65 lety, avšak katastrofa jednotlivce mající příčiny v jeho věku už často ve 40 letech. První alarmující signály okolí začínají u žen ve 40, u mužů nejpozději ve 45 letech (s. 92). Negativní konotace stáří a jeho stigmatizace potom skutečně vede k negativním stereotypům a projevům chování (ztráta sebevědomí a sebekontroly, omezení kreativity a výkonnosti). Velký šok pravděpodobně nastane v období let 2010 - 2020, kdy generace narozená v letech 1960 - 1970 pocítí první příznaky stárnutí. Při převládajícím ponižujícím obrazu stáří se tato generace tehdy dostane do hluboké osobní věkové krize a ve společnost může převládnout pocit velkého pesimismu a strachu.

I proto, aby se tak nestalo, je třeba proti ideologii mladých (kultu mládí) postavit spolčení metuzalémů, komplot starých (s. 76). Jedná se o spiknutí proti zvláštní formě lidské sebenenávisti, která spočívá v pohrdání stářím. Generace babyboomu se musí pokusit zlomit panující stereotypy stáří. Je třeba zapomenout na to, co o stárnutí říká biologie a kultura. Člověk se musí naučit, že stárnutí už dávno není degenerativní a na věky definovaný proces (s. 132). Autosugestivní vzorec absolutního ochabnutí by neměl přežít následujících třicet let. Ve 20. století bylo šílené zabývat se otázkou věčného života nebo posunu stárnutí. Ve 21. století již není šílenstvím zkoumat věčný život nebo nekonečné odsouvání stáří. Nasvědčuje tomu kupř. rozvoj medicíny zabraňující stárnutí (Anti - Aging Medicine). Nutno tedy dát za pravdu Jamesi Vaupelovi, který říká, že výška naděje dožití nemá žádnou hranici (s. 133).

Řeči o tom, že člověk po 60, 65, 70 nebo 75 letech prý není schopen podávat intelektuální nebo tělesné výkony vyžadované jeho profesi, nutno chápat jako projevy plíživého věkového rasismu společnosti. Jen velmi málo studií dokládá, že by stárnutí vedlo skutečné ke snížení výkonnosti. A naopak, tam, kde k tomu dochází, může zkušenost staršího člověka očividně vyrovnat případné mechanické nedostatky (s. 87). Rychlost vnímání se ve stáří bezpochyby zpomaluje, ale schopnost učení se neztrácí až do vysokého věku (s. 166). Rovněž jazyk člověk ovládá, ba dokonce vylepšuje až do vysokého věku. I mozkové proudy se ve stáří zpomalují, ale toto zpomalení je opět prokazatelně vykompenzováno zkušenostmi starých lidí.

Studie berlínských vědců ukazují, že staří lidé jsou zdravější než se na první pohled zdá. Např. pouze jedna čtvrtina sedmdesátiletých a starších má podle těchto studií psychické poruchy a téměř polovina sedmdesátiletých a starších nemá žádné potíže s omezením pohybového aparátu. To je ale také možná i výsledek efektivního systému nemocenského pojištění a lékařské péče, který málo diskriminuje podle platební schopnosti a postavení pojištěnce (s. 202).

Stárnoucí generace babyboomu (tzv. boomeři) projevuje velkou vůli se podílet až do vysokého věku na produktivním životě. Lidé, kteří byli nositeli třetí průmyslové revoluce (informační revoluce), budou jistě schopni až do vysokého věku ovlivňovat také trhy a názory. Jen v USA tato generace představuje 75 milionů lidí a má pod kontrolou 70 procent majetku (s. 65).

Úkolem generace babyboomu a postbabyboomu (generace lidí, kteří se narodili od konce 40. let do roku 1970) je tedy velká reforma sociálního kalendáře. Ta spočívá jednak v boji proti rasismu stáří, jednak v předvedení síly stáří pomocí působivých vzorů a rovněž autoportrétů (s. 182). Lidé by se v průběhu této revoluce měli naučit být staří 50 a 60 let. To mimo jiné znamená naučit se být stár 70, 80 i 90 let, aniž bych přitom umlkl. Je třeba pochopit, že stáří je změna, ne osud. Využití tvůrčí síly stáří a její uchování, ochrana času života a péče o něj, tedy ochrana obou nanejvýš ohrožených zdrojů naší doby, bude jistě vyžadovat velmi mnoho. Žádná jiná generace nestála ve druhé polovině svého života před srovnatelně náročným úkolem (s. 185).

Lze jen doufat, že generace babyboomu a postbabyboomu uspěje. Pokud se totiž nepodaří nově definovat lidské stáří jako velice specifický výdobytek civilizace, který byl lidem dán, čeká nás nakonec civilizace euthanasie. Nenávist ke stáří a strach z něj sice patří k prapůvodním životním pocitům lidí, ovšem současná společnost nemůže přežít, pokud bude v budoucnosti většina jejich obyvatel denuncována jako cosi rušivého, opotřebovaného a zapomětlivého, jako posel smrti. Pakliže se podaří budoucí většině lidstva pochopit své stárnutí jinak než dosud, dokáže tím změnit postoj celé společnosti a tím prodloužit i její perspektivy.