Stárnoucí obtloustlý Roman (Marián Labuda) žije na sídlišti v paneláku, obývaném převážně Romy, a ze solidarity s cikánskými sousedy má v bytě vypnutou elektřinu, aby si sousedi nemysleli, že ji snad elektrickým podnikům platí. Na návštěvu k němu z Prahy přijede jeho romský syn Jura, představitel úplně jiné civilizace. Jura studuje vysokou školu, čte ekonomické stránky Hospodářských novin, komunikuje mobilem, je inteligentní, světa znalý a praktický a v rádiu poslouchá výlučně vysílání BBC v angličtině. Otce má rád, ale při návštěvě v jeho mimopražském paneláku mu vyčítá alkoholismus, negramotnost, lenost (proč už dávno nešel do práce?) a neuvěřitelný nepořádek.

Roman samozřejmě takovým "typickým cikánem" skutečně je, ale zároveň -- a je zásluhou vynikajícího hereckého výkonu Mariána Labudy, že toto charismatem své osobnosti dokáže ve filmu komunikovat -- je to strašně milý a příjemný člověk. (Mimochodem se svému sofistikovanému synovi svěřuje, že mu vadí, že jsou Romové v tak špatné sociální situaci: slyšel v televizi, že je to proto, že nemají -- tak jako třeba Rusové, Němci nebo Angličané -- starobylý národní epos. Rozhodl se tedy ho sám napsat -- příběh o cikánském králi, který neochránil ptáčka, hlídajícího věčný romský oheň, jednak Roman zapisuje v romštině s děsnými hrubkami do ušmudlaného zápisníku, jednak nás tento mýtický příběh na druhé rovině doprovází celým filmem a dává mu pozoruhodně silné, lyrické vyznění.) Velmi podobnou, ale ještě daleko virulentnější kombinací naprosté a zaryté emocionální nepraktičnosti je Romanův dlouholetý přítel a bouřlivák Stano Zaječi (kterého taky výjimečným způsobem hraje Bolek Polívka).

Zápletka je založená na tom, že Roman kdysi dávno slíbil jednomu svému kamarádovi, že až jejich děti dospějí, Jura se ožení s jeho dcerou. Cikánská dívka nyní dosáhla věku osmnácti let a Roman potřebuje, aby se s ním Jura zajel za ní "aspoň podívat". Jura to samozřejmě odmítá: není ochoten přijmout jakoukoliv předem dohodnutou svatbu, má v Praze vlastní dívku (vztah však není z její strany příliš žhavý a během filmu se s ním tato Češka rozejde), studuje a nemá zájem o případnou partnerku z jakési slovenské vesnice, kterou nikdy neviděl.

Stano Zaječi, svérázný dobrodruh a demagog s dobrým srdcem, jehož plány, projekty a akce skoro vždycky skončí neúspěchem, je hlavním motorem celé větší romské výpravy, která jede jeho polorozpadlým náklaďákem, účastní se jí celá cikánská kapela a během cesty se například konají i křtiny a oslavy tohoto katolického křtu.

Staříci Roman a Stano se pořád chovají iracionálně a neprakticky: trvají například na tom, že si s sebou na cestu nic nevezmou, protože to je romský zvyk, pak má otec Roman strašný hlad, ale synovi to jen těžko přiznává. Roman i Stano také vzdorně rozhodnou, že budou jako praví cikáni spát jen na dece u ohně pod širým nebem: Juraj, pražský student ekonomie, vedle nich přespává v dokonalém stanu s elektrickým osvětlením a anglickou BBC. Starce u ohně přirozeně v noci překvapí průtrž mračen -- Stano je ovšem příliš hrdý na to, aby přijal racionální civilizační zvyklosti mladého Jury.

Jenže, ona se stane divná věc -- jak křivolaká cesta skupiny Romů pokračuje, Jurajův odpor vůči primitivním zvyklostem jeho otce, jeho přítele a dalším kumpánům -- navzdory jejich eskapádám -- jaksi slábne -- a i oni jsou Jurajovi stále blíž. Základním důvodem je láska -- všichni přítomní se mají rádi -- a toto pouto překoná veškerou lidskou nedokonalost. Když konečně delegace doputuje k místu, kde žije ona bájná osmnáctiletá dívka -- nákladní automobil převáží Stano na voru přes řeku navzdory značce, která převoz náklaďáků po tomto voru výslovně zakazuje, a automobil exploduje, protože z něho unikal benzín -- dívka je krásná a rodina i romští přátelé jsou blízcí všeobecnému smíření.

Film přitom není sentimentální -- je hlubokou sondou do lidské podstaty a přirozenosti.

Jedna epizoda obsahuje určitý sociální komentář: Polorozpadlý náklaďák s posádkou Romů zastaví dva bělošští policisté a začnou -- motivem je zjevně rasismus -- Romy v automobilu bezdůvodně perlustrovat. Chtějí je hnát na policejní stanici, aby "dokázali, jak nabyli svých hudebních nástrojů". Romové se proti tomu neumějí bránit -- jejich diskurs je vůči bělošskému útlaku neúčinný. Jsou zachráněni až tehdy, když jedná poměštělý, zkušený Juro. Ten začne policisty a jejich automobil svým mobilem fotografovat, tyká jim, protože oni tykají Romům, a upozorní je, že protizákonně parkují na přechodu, chce znát jejich osobní policejní identifikační čísla a pak jim zalže, že budou z celé perlustrace mít průšvih, protože Roman je "významný romský poslanec Evropského parlamentu". Policisté znejistí a nechají Romy odjet.

Na této scéně je signifikantní, že k vítězství nad bělošskými policisty bylo nutno použít jiného, tedy neromského, komunikačního rejstříku. Ten je ovšem paradoxně stejně prolhaný, jak by zřejmě argumentovali v rámci svého rejstříku policisty šikanovaní Romové. Funguje však na rovině, proti níž nemají policisté obrany. Bojovat se musí vhodnými prostředky a nadmíru důležitá je v české společnosti zjevně právě schopnost zvolit rejstřík, přiměřený vzniklé situaci.