7. 7. 2007
Ani národní hrdina, ani náboženský fanatik, ale světecPolemika s článkem Petra Slámy "Mistr Jan Hus - národní hrdina nebo nebezpečný náboženský fanatik??" Petr Sláma ve svém článku pro Britské listy podle mého názoru velmi lacině míchá Husa a husitství (přičemž husitské hnutí je husitské jen v tom smyslu, že reaguje na Husovu smrt a že si bere za své některé jeho postoje -- v každém případě Hus byl konzervativní katolík, nikoli utrakvista a už vůbec ne táborita) a ještě laciněji dává k dispozici jen dvě alternativy, z nichž žádná nemá relevanci. Každý, kdo chce psát o Husovi, by si měl především přečíst jeho dílo (kompletně vyšlo v češtině v šesti svazcích: Mistra Jana Husi Sebrané spisy, Josef Bursík, Praha 1904). Co každého čtenáře Husova díla musí napadnout jako první, je dle mého názoru to, že Hus byl součástí středověké, univerzalistické, scholastické tradice. V ničem není větším fanatikem či národovcem (ačkoli by se dalo právem říci, že se více věnuje -- trošku jako Dante -- rodnému jazyku a rodné zemi) než sv. Tomáš Akvinský, který zastával také mnohé, pro nás zcela nepřijatelné, "fanatické", teze, jako je např. popravování kacířů. |
Husův moralismus vychází ze strašné situace v tehdejší církvi, již kritizoval i sám Karel IV. Dobrý obraz o středověké církvi si může učinit každý čtenář Dantovy Božské komedie. Tento největší katolický básník, jejž asi nikdo nebude podezřívat z toho, že by církev jako takovou nenáviděl, ostře kritizuje poměry v církvi a odsuzuje soudobé papeže do hlubin pekla. Stejně ostře se vyjadřovali i mnozí světci během staletí před Janem Husem. Církev stále hledala svou reformu, ať už v hnutí kolem sv. Bernarda z Clairvaux či kolem sv. Františka z Assisi, ale zas a zas se ukazovala ve své světské moci proti reformě imunní. Petr Sláma by si měl uvědomit, že církev před Tridentem vypadala zcela jinak, než si dnešní katolíci chtějí přiznat. Byl-li Hus v něčem heretik, tak v některých subtilitách (měl blízko k tzv. donatismu), ne ve své moralismu. Moralismem naopak Hus jasně dosvědčuje svou příslušnost ke středověkému katolicismu, jenž neustále hrozil peklem. Je také příznačné, že skutečná reformace, začínající s Lutherem, měla zcela opačný éthos, totiž důraz na Pavlovo učení o milosti (dnes populární i v římské církvi). Hus není teologicky předchůdcem reformace, stal se však vzorem člověka, který pro návrat k pravé církevní nauce (již luteráni i kalvíni nacházeli v Písmu na rozdíl od Husa, který čerpal navíc ještě z pozdější katolické tradice stejně jako celá scholastika) dokázal obětovat svůj život. To motivovalo českou reformaci, tj. "husitství", ale i reformaci světovou (Luther se k Husovi hlásil). Co je však nejpodstatnější na Husově příběhu, to je jeho smrt. Tak jako mnoho jiných kritiků církve (mezi jinými třeba církví prokletý, mnohem radikálnější než Hus, John Wyclif, z něhož vychází Husovo dílo O církvi), mohl i on žít v klidu pod ochranou šlechty, ale uvěřil koncilu a císaři Zikmundovi. To bylo od něj naivní, nicméně i šlechetné a statečné následování Krista. Přišel na koncil a podobně jako kdysi svatý František, který s církevními stvůrami svedl taky bolestné boje, tam proti zájmům moci a korupce hájil pravé jádro církevní nauky tak, jak by ho v zásadě (teď nejde o detaily) přijali určitě také velcí zakladatelé západní církve, jakými byli sv. Augustin či sv. papežové Lev Veliký, Řehoř Veliký, Řehoř VII. Že církev potřebovala reformu a že ta reforma musela spočívat v návratu (jak se uskutečnil např. na Tridentském koncilu), o tom v Husově době už nějaké to století asi nikdo, kdo to s církví myslel dobře, nepochyboval. Ale proto byl Hus mocným prelátům tolik nebezpečný, protože řekl to, co si mysleli mnozí (včetně králů, císařů (= Karel IV.) a knížat!), a řekl to velmi nahlas, dokonce na koncilu a silou pouhé morální autority. Je nepochybné, že měl pravdu. Měl pravdu, když usvědčoval preláty z naprostého znehodnocení křesťanství, z obludného zničení původní církve, jak ji založili Ježíš Kristus, apoštolové a sv. Otcové. Tváří v tvář svinstvu a lži neodvolal stejně jako mnoho a mnoho křesťanských mučedníků prvních staletí, kteří pro svou víru byli vyvražďováni, a podstoupil smrt ohněm. Byl a zůstal sám, jeho dědicem nikdy nebyl žádný "husitismus" a římská církev ho nikdy nepřijala zpět, byť byl nad vší pochybnost jedním z nejzásadovějších katolíků své doby. Neměl to štěstí jako Jana z Arku, již římská církev nejprve upálila, aby ji pak prohlásila za svatou. Nejpomýlenější ze všeho je však chápat Husa jako veličinu národního hnutí, jak to dělala také první republika, komunisté a nakonec i Československá církev husitská. Hus je postava dějin náboženství, patří do světového étosu pravdy a poctivosti, a to, že byl Čechem a měl péči o svůj národ, to je zcela vedlejší a případkové. Proto na něj také můžeme být hrdi. Na dnešní poměry byl sice fanatik, ve svých poměrech však v žádném případě. Pro každého, kdo chce být k němu slušný a poctivý, musí být tento muž jedním z katolických světců. Mírné potíže, které měl s některými částmi nauky, nejsou problém, stačí se podívat pro příklad na takového světce, jakým byl sv. Augustin, jehož učení de facto zakládá kalvinismus, a přece Augustin patří mezi římskokatolické světce par excellence. Jediná církev, pokud vím, která se ovšem zatím dokázala přihlásit k Husovi jako ke katolickému světci, je česká starokatolická církev. Pro mne osobně je Hus krom toho všeho ještě příkladem českého vzdělance (a na něj posléze navazuje Chelčický a Komenský, byť oba již patřili k reformačnímu učení), který přesahuje to, co tu od národního obrození zakořenilo jako "česká kultura". V dobách, kdy na území, kde se mluvilo česky, nějaká skutečná kultura byla, to byla kultura intimně a hluboce napojená na celoevropský rozměr a celoevropská témata. Hus byl osobnost evropského formátu a Češi mu dávno přestali rozumět nikoli jenom díky různým ideologickým animozitám (rekatolizace vs. Hus-protestant, pak národní tradice vs. Hus-katolík a Hus-scholastik, pak třídní pojetí Husa vs. Hus-přítel šlechty a středověkého uspořádání státu), ale také proto, že ztratili základ, že se od národního obrození uzavřeli na smradlavém dvorku své malosti a nijak se nevraceli ke své původní kultuře, kultuře univerzalistické, umírněně katolické a otevřené světovému bohatství. Hus by měl být chápán a studován jako mohutný most přes řeku národní malosti k moři velké univerzalistické civilizace středověku, z níž vyrostla renesance, reformace, věda a celá naše západní civilizace. Četba Husa by měla českého studenta v 21. století přivést k podrobnějšímu studiu Tomáše Akvinského, ba scholastiky vůbec, měla by mu ukázat dodnes živé místo Husa v diskusi o církvi, o náboženství, o tradici a svědomí. Kultura totiž, zejména v civilizovaném světě, nezačíná v devatenáctém století, ale v antice a ještě před antikou. A je intimně spojená s náboženskými otázkami od Gilgameše po Ginsberga. Češi si tohle ve svém smrádečku neuvědomují již hezky dlouho, a podle toho jejich "kultura" také vypadá. I proto pro ně Hus a Komenský zůstávají stále tak cizí, byť o nich žvaní tak často. |