"Neúčast" Hrabala, nezařazení společenských jevů může být také jen autorovou neschopoností je zařadit, Hrabal představuje cosi jako poetický záznamník, Menzel tyto záznamy pomocí "zazipování" do běžně pochopitelných schemat přetváří do nejméně dvou vrstev.

Ta první, pro běžného diváka, odpovídá stylu vaší kritiky, snažící se o pohled "z vyšší inteligence". Druhou vrstvu filmu lze vzít jako nástroj k hledání mechanismů, které modelují člověka do minulosti i do budoucnosti - a nabízí křižovatku, lze toto stále opakovat? Je nutná změna? Co je vlastně k čemu dobré?

Láska ke slovu (filosofie) se odehrává výhradně až za slovy, v asociacích, které jsou poplatné době "prvního kontaktu". Pro vás posun "opakování tématu" je snížením jeho hodnoty, nevidíte jej z pohledu "posunuté společnosti", vnímající dílo hlavou plnou jiných asociačních řad.

Také poezii filmového pohledu jste zcela pominul, jde o nadstavbu, která ruší čtenářovu představu "skutečnosti", kterou formuje každá dobrá kniha.

Nemám ctižádost váš názor napadat, jen upozorňuji na úhel pohledu, ke kterému jste se nemohl ze své pozice (čtení jako první kontakt s dílem) dobrat.

Je škoda, že svým postojem ubíráte filmu kvalitu jen proto, že za "laciným zobrazením" nevidíte další, v podstatě humorný a láskyplný pohled na koloběh lidského "pinožení", který je Menzelovi vlastní v celé jeho tvorbě.