Co Mohammedu Mekka, to Čechu má být Říp. Tímto vlasteneckým heslem je nadepsán štít hospůdky na vrcholku hory, která se stala symbolem slovanského obrození, které se nazývalo až později "české národní". Dědictví uvědomování kulturní i společenské svébytnosti, počínaje Dobnerem a Dobrovským pokračovalo Jungmannovým příjezdem do Prahy roku 1815 a bylo už tehdy poznamenáno vlasteneckou lží - Rukopisy královédvorským a zelenohorským z druhého desetiletí devatenáctého století.

Od té doby uplynulo v historii mnoho let, mnoho generací a každá následující si vážila přesvědčení a ideálů dědů méně a méně... Nic nepomohla Matice česká, založena roku 1830, nic nepomohl Borovského austroslavistický program či hymna Sama Tomášika "Hej Slované!" z roku 1834. Liberální romantismus Havlíčkův, Riegrův, Palackého či Braunera byl záhy vystřídán proudy sociálními, které spíše než na praotci Čechovi či panslavismu a Velké Rusi stavěly svou identitu na husitství a odkazu Jana Žižky z Trocnova.

Ač sněm království českého odhlasoval rovnoprávnost jazyka českého a německého, ač spolková činnost propojovala úsilí českého měšťanstva, dělnictva i šlechty, vzedmuté emoce a étos oné "národovecké revoluce" byl pokrevně svázán s rakousko-uherskou monarchií.

S ní se vzepjal k probuzení kultury, ekonomiky i politiky, s posledními pamětníky oné doby upadl do letargického spánku.

Národní hrdost v Češích probouzí vždy jen pocity ohrožení či útok zvenčí.

Vlastenectví, ona nit SPOJUJÍCÍ národ, muselo mít svého nepřítele - utlačovatele, aby mělo nad kým zvítězit. To vědí i dnešní politici, studující historii nejen v Parlamentní knihovně... Nevědí to už ale současníci, kterým z romanticko-vlasteneckých idejí zbyla díky okleštěnému vzdělání let minulých i současných pouze myšlenková rozervanost a zklamání dvacátého století, hořké a tragické uvědomění třídního rozdělení světa na chudé a bohaté. Uvědomění internacionálního spojenectví chudoby, stejně jako první vlny globalizace kapitálu.

A tak češství a český jazyk, česká kultura i česká politika byly vystřídány sociálními zápasy i v první, Masarykově republice: politické půtky pravice a levice, nakonec sjednocené bojem proti společnému nepříteli, nacionálnímu socialismu v Německu, v Itálii, ve Španěksu a v dalších zemích.

Co z těchto střípků historie znají ti, kteří nedávno přišli na místo, historicky spojené s romantismem tak nepochopitelným současné pragmatické generaci? Vědí vůbec, kdo byli členové tajného spolku Omladina a za jaké ideály umírali v žalářích? Co z těchto střípků historie znají ti, kteří řečnili o tom, že svou identitu dnes dobrovolně nevydáme jedněm, když ji dnes chceme stejně dobrovolně vydat druhým? Dokáží oni politici-řečníci alespoň citovat Starý zákon?

I vyvedl nás Hospodin z Egypta v ruce silné a v rameni vztaženém, v strachu velikém, a znameních i zázracích.
A uvedl nás na toto místo, a dal nám zemi tuto oplývající mlékem a strdím.

Mléko a strdí

Z celé vznešenosti biblického textu zbylo pouze ono mléko a strdí, snad jen pro onu alchymistickou archaičnost, dráždící svou abstraktností a neuchopitelností, probouzející temné duchy národní minulosti. Podle historických pramenů řekl Praotec Čech na Řípu stejně něco jiného: pověst dle Dalimila, Česká kronika Václava Hájka z Libočan, Kosmova Kronika Česká ... Událost na Řípu popisuje ve svých Starých pověstech českých i Alois Jirásek: "...hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky, až k modravým horám, rovný a volný... I zaradoval se praotec Čech nad utěšeným krajem a zamyslel se pak nad ním, jak tu bude jeho rodu i budoucím pokolením..."

S Řípem lidé spojili i vypravování o mistru Janu Husovi. Prý Hus na Řípu kázal a jeho hlas zněl tak silně, že ho bylo slyšet až na vrchu Sovici daleko za řekou Labem. V době národního obrození, kdy si lidé znovu začínali uvědomovat, že patří k slavnému národu Čechů, který odedávna v těchto krajích žil, hovořil vlastním jazykem a nepodléhal nadvládě cizích panovníků, přicházeli na Říp vlastenci a buditelé, aby si připomněli slavnou minulost. Byl tu například Karel Havlíček Borovský, Václav Hanka a další.

Mléko a strdí bylo zneužito - k politické šachové partii o budoucí moc, peníze i postavení. Nezněly na hoře Řípu ozvěny slavných skutků i slov, nezněly tam vznešené myšlenky devatenáctého století. Stejně by jim nikdo nerozuměl. Vlastenecká lež dostala další rozměr dnešní postmoderní doby. Lze se tomu ale divit?

Sousedství velkého, silného průmyslového státu na západní hranici české kotliny probouzelo vždy v tisícileté historii hýčkané atavismy i expanzionistické ambice. Čemu se lze divit po vítězstvích Zikmundů, Metternichů i Brettschneiderů minulých staletí? Čemu se lze divit po prohrách "holubiččích povah" s rozpínavými Germány?

První i druhá světová válka začaly kvůli témuž. Utrpení generací nelze smazat politickými floskulemi o lidských právech... Dnešním přepychem nemůžeme měřit snažení dědů stejně, jako nemůžeme dnešní morálkou poměřovat spravedlnost či nespravedlnost minulosti.

I dnes uprostřed jedenadvacátého století je u našich západních sousedů živá etnická diskriminace i čistky. Pravda, nejsou provázeny stínáním hlav či vypalováním vesnic - v tom je dnešní doba už snad kulturnější. Snad. O to účinněji je potírán "cizí" etnický prvek v germánském moři... Penězi, mocí, byrokracií. Vrátil jsem se nedávno ze zasedání Matice srbské v Budyšíně, neboť jsem chtěl vidět poslední živé vlastence v době globalizace a europeizace.

Našel jsem je jen několik desítek kilometrů za hranicemi, v Lužici. Srbský národ prožívá dnes u našich saských sousedů totéž, co naši pradědové v předminulém i minulém století. Stejné poněmčování, stejné upírání práv na vlastní jazyk, vzdělanost, kulturu i svébytnost, stejné ústrky. Stejná nadutost. Stejná síla peněz i moci.

Můžeme si nalhávat, že jsme dál v kulturní semknutosti, že jsme dál v písemnictví i vzdělání. Můžeme se utěšovat, že nám se to stát nemůže. Můžeme si myslet, že Čechy patří Čechům... Už na věky. Můžeme bezstarostně parodovat patos svých pradědů a můžeme se vysmívat vlastní minulosti.

Důkazem může být socha Svatého Václava na mrtvém koni, pověšeném za nohy ze stropu průchodu paláce Lucerna. Umění oslavované režimními pisálky, placené z fondů Evropské unie, které jsou rozdělované našimi kurátory... Můžeme se ukájet opojnými vizemi kontinentálního internacionalismu či utěšovat tezemi o nevyhnutelnosti třídních rozporů. Ale paradigmatem dneška není osmihodinová pracovní doba, volební právo žen, stejně jako jím není národ. Nic než stále komercionalizovanější a primitivnějící jazyk už nespojuje obyvatele české kotliny v národ. Stačí to?

Nejsou myšlenky, zbyl jen strach měšťáků o pole, domy, pozemky. A až je slavně "vybojují" nad imaginárním nepřítelem, o to méně slavně je prodají za tytéž "marky", které předtím odmítli... A politikové jim k tomu budou tleskat.

Co je paradigmatem tohoto století? Globalizace pohlcuje vše, domy či pozemky počínaje, kulturou konče. Vše ve jménu tržní velkosériovosti. A tak mluvíme o ekonomice kultury jako překážce svébytné tvorby - to proto, že nesáhneme do vlastní kapsy pro krejcar na novou ideu Národního divadla.

Ne budovu, ale myšlenku, vtělenou do onoho hesla Národ sobě... Neoslovuje nás ani herectví dnešních "osobností" - protože cítíme proradnost slov i prodejnost herců této frašky. Odmítáme platit v koncesionářských poplatcích permanentní korytářské revolucionáře, stejně jako odmítáme poslouchat revanšismy neukojených či poražených.

Kde zůstala kultura, kde zůstala myšlenka národa, státu?

Masarykovi i Štefánikovi jsme plivli do tváře rozdělením republiky. Padlým ve válkách jsme plivli na hroby popřením jejich idejí, za které položili životy. Umučeným v koncentreačních táborech jsme plivli na hroby už jen tím, že dopřáváme sluchu blouznivým bláznům či zaplaceným darebákům, kteří se nestydí zpochybňovat historickou realitu. Omlouváme je ve jménu budoucnosti, přesto, že je nejistá. A politikům dovolujeme kupčení v chrámu tím, že sami sebe necháváme zneužít k manipulacím s minulostí i přítomností. Vše ve jménu budoucnosti.

Stejně si počínají politici levicoví i pravicoví. Staří i ti nejmladší. Všichni vědí, že slogany "Vaše kupónová knížka volí pravici" už nepomáhají, stejně jako nepomohou hesla o spálené zemi či tunelářích za mřížemi. Nepomohou ani hesla "Nejsme jako oni", neboť jsme všichni jako Oni...

Naivně romantickou dobu sametu i nepolitické politiky jsme zavrhli, protože všichni nejsou čistí, cnostní a nezištní. V Čechách se cherubové nerodí, o to více se rodí veksláků, pasáků i prostitutek.

Neokoukané ideje nejsou. Na okoukané se díváme v televizi. Nečteme, přesto, že knihkupectví jsou plná knih. Nescházíme se ve spolcích, protože každý sám a proti druhým se snažíme uspět v krysích závodech za majetkem. Peníze jsou náboženstvím dneška. Peníze a moc, moc a peníze. A tak namísto střízlivého, chladnokrevného a zřetelného odmítnutí fašistických potomků i s jejich "právem na vlast" a požadavkem na vrácení "ukradených Sudet" nastává v českých zemích blábolivé blouznění, plné bázlivosti či bezobsažné nadutosti. Opět se spoléháme na "velmoci", které snad nedopustí nový Mnichov. Proč by nedopustily?

Evropská unie je civilizačním trendem a nutností. Jaká ale bude, záleží už dnes i na nás. Zda to bude spolek hamižných a sobeckých, nebo počátek nové civilizační kultury. Zda budeme vzpomínat s nostalgií na malé a slabé státečky, nebo budeme právem hrdí na velký, silný a zdravý kontinentální stát.

Mladý básník Václav Bartoš kdesi na českém internetu píše:

Strdí smrdí
na strništi.
Tvrdí hrdí
na smetišti,
že rádi mají nás!

Dořeknou a dál pijí
ten kvas
Však slyšte,
slyšte můj hlas,
že už je čas!!!

Vlastenecké lži a zapomenutá slova

Už v roce 1867 dr. F. L. Chleborád založil dělnický spolek "Oul" a započal s vydáváním prvního dělnického listu (Dělník). Ve stejné době - roku 1872 - začal Josef Barák vydávat "Dělnické listy". BYla založena Dělnická akademie, která si kladla smělý cíl - vzdělávat dělníky a jejich vzdělanost využít pro jejich postupné uvědomování. Socialistické myšlenky přišly do Prahy z Německa a ponechaly si dlouho svébytný český národní charakter. Internacionální myšlenku zanesl do Prahy až Josef Boleslav Pecka-Strahovský, který založil českou sociálně demokratickou stranu (pozdější národně socialistickou) a byl svolavatelem ilegálního socialistického sjezdu u Sv. Markéty v Břevnově, 7. 4. 1878. Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou založili pak čeští dělníci roku 1893 na základě rakouského tzv. Hainfeldského programu (1889), uplatňujícího myšlenky Marxe. Přesto se internacionalismus v českých zemích neuchytil, neboť rakouské vedení sociální demokracie nedbalo národních odlišností a citů českých dělníků a ti měli potřebu národního sebeurčení více, než myšlenek proletářského internacionalismu.

Tehdejší centralisté (zastánci jednoty v rámci Rakouska-Uherska) a autonomisté (zastánci samostatné české strany) se pak pod vedením Gustava Habermana, poslance Josefa Steinera a redaktora Františka Modráčka postavili za ideu samostatného československého státu. To se ale už psal rok 1917.

Dnes je o osmdesát pět let víc, rok 2002. Výstup na horu Říp jsem absolvoval se sociálními demokraty sice s určitou dávkou zdravé skepse, nicméně v očekávání. Domníval jsem se, že svolání tak ojedinělé akce na tak symbolické místo povede u sociálních demokratů k definování moderní podoby národní a státní ideje. Čekal jsem uchopení budoucnosti s patosem minulosti a místo toho jsem byl svědkem frašky. Projev předsedy Vladimíra Špidly se nevěnoval koncepci, strategii, ale pouze operativě - ujištění o neměnnosti poválečného uspořádání reagovalo na hysterii posledních týdnů, nikoliv na naléhavou potřebu budoucích let. Nebylo podepřeno jednoznačnou zahraničně politickou ideou.

Zbytek projevu se věnoval volebnímu programu strany. "Sešli jsme se zde na hoře Říp, abychom důstojným a vážným způsobem vzpomenuli 124. výročí založení ČSSD. Vědomi si, v předvečer zahájení volební kampaně odpovědnosti za osud českého státu a českého národa v budoucnosti.", prohlásil na úvod předseda sociální demokracie a svůj projev pak zakončil slovy "Sešli jsme se zde všichni, kterých se tato odpovědnost týká, a proto právě na tomto symbolickém místě předávám volební program zástupcům všech krajů. Zavažme se že všechny svoje síly věnujeme nadcházejícímu předvolebnímu boji. Tento program je štafetou na dlouhé cestě sociální demokracie, na cestě, jak doufám, k volebnímu vítězství!".

O českých národních zájmech jediná věta ve vazbě na vstup do EU. Navíc chyběli muži, kteří jsou k definici národních zájmů a jejich prosazování dosud nejpovolanější. Chyběl předseda vlády i ministr zahraničních věcí. Chyběla polovina vlády, kterou tak reprezentoval pouze ministři kultury, vnitra a obrany - to ještě nikoliv v roli ministrů, ale pouze a jedině regionálních lídrů.

Nepřišel ministr školství, který by měl vnímat historii ještě o něco citlivěji. Více času zabralo sociálním demokratům sešikování a představení kandidátů do voleb, nežli zásadní definování českých zájmů a českých priorit před vstupem ČR do Evropské unie. Namísto velké dechovky s komponovaným programem se pod plátěnými stany snažilo jen pár muzikantů s elektrickým piánem a reproduktory.

Kratochvilné scénky typu "opékání sudetského prasete praotcem Čechem" naštěstí chyběly. Koncept určité symboliky mělo jen předání mléka a strdí předsedovi Špidlovi, i to však bylo spíše improvizovaným vtípkem (a všichni to tak vzali), než symbolem odkazu slovanského reka. Umělohmotný kelímek od rodinného balení hořčice nebyl nejlepším obalem na divoký med.

Nejsmutnější na věci je to, že nikdo z přítomných se neptal, proč nesou sociální demokraté na Říp vlajku Evropské unie namísto historických praporců dělnických spolků. Proč se víc mluví o plném žaludku (sociálním státu), než o plné hlavě (českých zájmech).

Proč chybí čelní představitelé sociální demokracie, proč chybí půlka vlády. Neptali se na nic straníci, neptali se ani novináři. Mítink sociálních demokratů mohl být kdekoliv na kterémkoliv náměstí, na Říp však lezli straníci zbytečně.

Namísto oživení a kontinuity slavné historie odhalilo setkání na Řípu malost a neznalost vlastní minulosti na počátku dvacátého prvního století. Z očekávání zážitku zbyla jen rozsáhlá fotoreportáž, ilustrující tuto neuměle, ale nadšeně zahranou frašku.

A tak mi nezbývá, než si sednout do pohodlného křesla se sluchátky na uších, izolovat se od okolního světa a poslouchat:

Hora Říp

Už je to dávno kroniky tvrdí
tam kde se tyčí hor Říp
pár lidí hledalo mléko a strdí
zem s vůní květů staletých lip

Kdykoliv z dálky vracíš se domů
tak jako tenkrát hledáš zas
jak dojít do země lipových stromů
vždyť jejich vůně zůstala v nás.

Dojít až tam
kde zrovna zraje tráva
a člověk nenalévá
jen poloviční číš.

Dojít až tam
kde vyzvánějí k svátku
a dětem pro pohádku
se v píseň proměníš.

Dojít až tam
kde vlas babího léta
všem stromům závoj splétá
než uloží je spát.

Dojít až tam
kde písně kolovrátků
ze starých bájí na památku
všem lidem mohou hrát.

MEČ A PŘESLICE - ze starých pověstí českých a moravských
Zpívají: Hana a Petr Ulrychovi a sbor
Texty: Ladislav Kopecký

Nejvyšší bod hory Říp dosahuje 459 m nadmořské výšky. Okolní velmi úrodný kraj je rovinatý až mírně zvlněný a dosahuje jen výšky kolem 230 m, jen severní část Roudnice je 280 m nad mořem. Říp je za jasných dnů viditelný až z Doupovských hor, Krkonoš, z pražských, středočeských a jiných výšin.

Vznik hory souvisí se sopečnou činností v době třetihorní, která byla v severních Čechách velmi intenzivní. Říp zde vystupuje jako klasický příklad vyvřelé hory, uváděný ve školské topografii jako typ vyvřelé kupy a stolové hory české. Les na Řípu je umělý, vysázený lidskou rukou. V 18.stol. byl Říp ještě holou bezlesou horou. Teplé čedicové skály se střídaly s travnatými stráněmi. V roce 1879 požádal hospodářský spolek v Roudnici tehdejšího majitele řipského panství, Mořice Lobkowitze, aby dal svahy kopce zalesnit. Velkým nákladem byly tehdy svahy osázeny duby, buky, jasany, javory i břízami. Les tohoto složení se zde udržel dodnes. Říp sám, jako větší ostrov zeleně v okolní rovině, má velký význam jako útočiště zvěře a hnízdiště ptactva. V roce 1951 byl Říp prohlášen za státní přírodní rezervaci, sloužící k všestrannému přírodovědeckému výzkumu.

Jak vlastně vznikl název Říp? Velebná hora dávnověku,nejpřednější z posvátných hor země České, byla nesporně v době prehistorické význačným kultovním bodem. Všechny slovanské kmeny, které sídlily v jejím okolí přímo fascinovala ta holá hora vyčnívajíci z roviny. Daly jí prosté, ale příznačné jméno "Hora" = Rip

Říp je zajímavý také svým čedičem, který má silný magnetismus. Kompas zde vypovídá veškerou službu, neboť se odchyluje podle magnetičnosti čediče do různých stran a místy se dokonce jeho severní pól obrací skoro až k jihu. V samotné rotundě je magnetka tak zmatená, že záleží i na které dlaždici stojíme a někde přiléhá i ke dnu krabice.

Knížecí kaple Sv. Jiří a Sv. Vojtěcha

Tento slavný řipský kostelík byl postaven roku 1126 knížetem Soběslavem I. na místě staršího chrámu, který byl nepochybně dřevěný. Stalo se tak na paměť vítězné bitvy nad vojskem německého císaře Lothara v bitvě u Chlumce nedaleko Ústí n.L. 18.února 1126, který zpochybnil Soběslavovo právo na český knížecí stolec. Neznáme prvotní zasvěcení kaple, ale ve 13.stol. byl snad jejím patronem sv. Vojtěch. Nejstarší zmínka o zasvěcení sv. Jiří se objevuje až na počátku 16. století.

Kostelík byl postaven skutečně důkladně - nebylo použito jiného staviva než kamene. Zdi jsou z opukových kvádříků a i krytinu střechy tvoří kamenné desky. Rotunda má tři části . Prostřední část má kruhový půdorys, na východní straně je k lodi připojená polokruhová apsida a na straně severní je štíhlá věž válcovitého tvaru. Ve věži vysí dva zvony, jeden litoměřického mistra Tomáše ulitý r. 1509, druhý skoro stejné velikosti podle nápisu z r. 1491.

Řipská rotunda je ve svém skloubení hmoty a vyváženosti siluety významným uměleckým dílem. V dlouhé řadě našich rotund, počínající již v 10. stol., zastává čestné místo hned po rotundě svatovítské a představuje současně vysokou úroveň české architektonické tvorby doby Soběslava I.

V dubnu na svátek sv. Jiří se tradičně koná u úpatí Řípu řipská pouť. V řipské rotundě je sloužena slavnostní mše.

Článek byl psán s využitím internetových zdrojů a stránek Památkového úřadu Ústí n. Labem