Raně středověká Evropa, vzikající po pádu Západořímské říše v roce 476, nabízela nesourodý obrázek. Na jedné straně sílila moc římského papeže, nově vznikaly státní útvary v čele s Franskou říší, za jejíž vrchol lze považovat vládu Karla Velikého, korunovaného roku 800 římským císařem.

Druhý pohled je odlišný. Na Zlatém rohu lze spatřit opravdové velkoměsto, se kterým se tehdejší středověká západoevropská sídla nedají ani srovnávat. Lesk Konstantinopole bude ještě dlouho oslňovat a zastiňovat Věčné město na Tibeře, upadající až do dob renesance. Byzantská říše, jehož je vzkvétající metropole středem, je místem rozvíjení tradic řecké a římské vzdělanosti, sídlem císařů, byzantské šlechty, církevního kléru. Není divu, že se v jejích hradbách koncentruje obrovské bohatsví, a to jak duchovní, tak materiální povahy.

Právě Morava, kam se oba bratři vydali šířit slovo Boží, byla přitom místem střetu siločar moci papežské a byzantské. Liturgie latinského ritu, mající své zastánce v bavorských knížatech, toužících ovládnout Velkou Moravu, se dostává do konfliktu se slovanským ritem šířeným soluňskými Řeky Cyrilem a Metodějem.

Hlavní aktéři tolik oslavovaného příběhu nebyli obyčejnými misionáři, jakých tehdy po Evropě působilo velké množství. Byli skutečnými vzdělanci a lidmi oddanými víře v Krista. Nepřekvapí tedy, že byli basiliánskými mnichy, členy pravoslavného řádu založeného Basilem Velikým.

Konstantin a Metoděj byli rodní bratři a pocházeli z řeckého města Soluně (Thessalonike), kde jejich otec byl v první polovině 9. století vysokým hodnostářem byzantského císařství. Metoděj se věnoval původně úřednickému povolání, ale náhle se zřekl úspěšné kariéry a stal se prostým mnichem. Metoděj, se - symbolicky - narodil roku 815, tedy krátce po smrti Karla Velikého. Již ve svých osmadvaceti letech ho byzantský císař Michael III. jmenoval stratégem ve slovanské provincii Strymonum.

Konstantin, narozený roku 827 jako nejmladší ze sedmi dětí, byl dokonce již ve svých osmnácti letech knihovníkem konstantinopolského patriarchy. Konstantin vynikal už od mládí bystrým duchem a zbožností. Při studiu na cařihradském císařském dvoře brzy ovládl všechnu tehdejší učenost a byl za to obdivován svými učiteli, kteří ho obdařili titulem Filosof. Naučil se řadu jazyků, a byl jmenován učitelem na cařihradské vysoké škole. Už tehdy proslul svými vítěznými disputacemi, například se sesazeným obrazoboreckým patriarchou Janem. Když mu bylo 24 let, byl císařem vyslán na misii k Saracénům, kde měl velké úspěchy v disputacích, ale kde se ho také pokusili otrávit, "milost Boží však byla s ním".

Okolo roku 860 byl Konstantin spolu se svým bratrem Metodějem vyslán byzantským císařem opět na misijní cestu, tentokrát k Chazarům (slovansky mluvící národ kočovníků; v Čechách nazýváni též Avaři), kteří žili na východ od Azovského moře a řeky Don.

V Chazárii se Konstantin naučil východní jazyky. Při této cestě se bratřím podařilo nalézt a vyzvednout z moře ostatky svatého papeže Klimenta I. V chazarské zemi pak vedli rozhovory s Chazary, židy i Saracény. Výsledkem bylo to, že chazarský vládce přijal křesťanství za oficiální náboženství své země.

Na žádost moravského knížete Rastislava pak byli byzantským císařem Michalem III. a patriarchou cařihradským svatým Fotijem posláni, opět jako misionáři, na Moravu.

V okamžiku, kdy císaře Michael III. požádal velkomoravský kníže Rastislav o vyslání věrozvěstů ovládajících slovanský jazyk, měl tedy po ruce skutečně vzdělané a praxí připravené adepty na těžkou misii. Vysílal je do země, na jejíž území si dělali nárok latinští kněží společně se svými bavorskými donátory. Toho si byl ostatně žádající kníže Rastislav vědom a usiloval za pomoci obou bratří o vytvoření samostatné, na bavorském episkopátu nezávislé církevní organizace.

Konstantin-Cyril a Metoděj přicházejí roku 863 na Velkou Moravu připraveni splnit úkol hlásat křesťanství.

K tomuto úkolu se napřed dobře připravili. Přináší nejen novou víru, ale také písmo. Pro účel misie totiž Konstantin vytvořil slovanské písmo - hlaholici - vycházející z malé řecké abecedy. Přeložil do něho části Písma svatého, které se čtou při bohoslužbách východního obřadu, a přeložili také všechny obřadní knihy: Svatou Liturgii, Večerní, Jitřní, Povečeří, Půlnočnici, Hodinky, Osmihlasník, Velikonoční, Postní a Sváteční bohoslužby, Trebník (pro udílení svatých Tajin čili svátostí) a jiné.

Postupně oba bratři do "staroslověnštiny",překládají nejen část Bible, ale i některé církevně právní texty. Do roku 867 se plně věnovali pastorační činnosti a postupně převáděli Velkomoravskou říši do obce křesťanských státních útvarů. Vyrůstají kamenné kostely, mizí stará pohanská obřadní místa.

Na Moravě, kam přišli (sv. Konstantin nejspíš v hodnosti biskupa a sv. Metoděj patrně jako diákon) v roce 863, měli velký úspěch; důvodem byla duchovnost svatých bratří, osobní příklad křesťanského života a smýšlení a v neposlední řadě používání lidu srozumitelného slovanského jazyka při bohoslužbách. Konstantin a Metoděj si vybrali z moravského lidu brzy vhodné kandidáty pro duchovenský stav a vzdělávali je, aby národ měl co nejdříve kněžstvo z vlastní krve.

V r. 867, když už byli čekatelé kněžství dostatečně vzděláni a připraveni, vydali se s nimi na cestu do Cařihradu, aby tam byli rukopoloženi na kněze i biskupy. Poněvadž cesta přes balkánské hory byla velmi obtížná, rozhodli se cestovat do Benátek a odtud plout lodí do Cařihradu. V Benátkách byli nuceni se zdržet delší dobu kvůli státnímu převratu v Byzanci a problémům s dopravou.

V těch dnech je tam zastihlo pozvání římského papeže Mikuláše I., který jim psal, že je touží spatřit. Tomuto pozvání vyhověli a odebrali se do Říma, neboť v setkání s římským patriarchou viděli vhodnou příležitost přesvědčit ho o velkém významu národních bohoslužeb, a podaří-li se ho o tom přesvědčit, zbavit se s jeho pomocí stálých intrik, jež proti jejich práci podnikalo latinské duchovenstvo. Než do Říma došli, Mikuláš I. zemřel a jeho nástupcem se stal Hadrián II. (867--872). Ten potřeboval pomoc byzantského císaře Basila I. (867--876) proti mohamedánům, kteří ohrožovali jižní Itálii i Řím.

Naplno se projevuje onen střet mocenských siločar na moravské půdě. K tomu, aby mohli nadále užívat staroslověnštinu jako liturgický jazyk, potřebují oba věrozvěstové souhlas papeže. Hadrián II. schválil dílo byzantských misionářů včetně slovanské bohoslužby. Vliv římského papeže však byl na Velké Moravě příliš slabý na to, aby dokázal zastavit výpady latinských kněží proti staroslověnské liturgii. Latinští kněží, podřízení diecési v Řeznu, si bez ohledu na názor římského papeže, dělali, co chtěli.

Léta Páně 863 se bratřím podařilo souhlas papeže získat. Jejich cesty se ale v tomto okamžiku rozdělují. Konstantin, jehož velice vysilovaly neustálé zlobné útoky a obviňování latinského duchovenstva, těžce onemocněl. Vzhledem k okolnostem se vzdává role byzantského vyslance a vstupuje v Římě do kláštera.

Když nakonec cítil, že se neuzdraví, požádal představeného řeckého monastýru, v němž oba bratří i se svými učedníky za svého pobytu v Římě bydleli, aby mu udělil velký mnišský postřih. Jeho žádosti představený monastýru vyhověl a Konstantin přijal mnišské jméno Kyrillos (Cyril). Přijal řádové jméno, pod kterým jej pak - katolická - církev svatořečila. Života v klášterní cele ale příliš neužil. Před smrtí, vida nebezpečí hrozící vykonanému dílu, prosil svatého Metoděje, aby neopouštěl misijní práci na Moravě. V den, kdy zemřel, se modlil se slzami, aby Bůh zachoval moravské duchovní stádce a nato, políbiv bratra i všechny shromážděné návštěvníky, vydechl dne 14. února 869 svou šlechetnou a svatou duši.

V době jeho nemoci byl svatý Metoděj i někteří žáci rukopoloženi na kněze. Metoděje ještě čeká trnitá cesta. Ojedinělá a výjimečná koexistence slovanského ritu pod patronací Říma ale nemá klidný život. Neuplynula dlouhá doba a roku 870 je Metoděj uvězněn bavorskými biskupy. Po zesnutí svatého Cyrila byl pak Metoděj rukopoložen na biskupa a poslán zpět na Moravu s listem, kterým papež Hadrián II. schválil slovanskou bohoslužbu s tou jedinou výhradou, že epištola a evangelium při ní budou čteny ve dvou jazycích, napřed latinsky a pak slovansky. (Ve východní církvi bylo totiž zcela běžné, že se používalo v liturgii takto několik jazyků a právě touto praxí úspěšně argumentovali zastánci staroslověnského ritu i u římského papeže.) Metoděj se vrací na Moravu v hodnosti papežského legáta, posléze arcibiskupa panonského.

Když se svatý Metoděj vrátil na Moravu, dověděl se, že kníže Rastislav byl přičiněním svého synovce Svatopluka sesazen, zavlečen do ciziny a oslepen. Sám pak byl též zajat a bez ohledu na papežský list latinskými německými biskupy solnohradským, frizinským a pasovským, prohlášen za sesazeného a odsouzen do žaláře. Totéž se stalo i jeho učedníkům. Ze žaláře svatého Metoděje propustili až za dva roky, a to na rozkaz papežského stolce, který se tímto svévolným počinem jmenovaných tří biskupů cítil velmi uražen.

Ten zároveň zakazuje používání staroslověnštiny při bohoslužbách. Souboj mezi církevními rity však tím nekončí. Roku 880 je znovu používání slovanského jazyka povoleno. Papež jde tentokrát ještě dál a zřizuje na Velké Moravě arcidiecézi v čele s arcibiskupem Metodějem. Bude na několik staletí prvním a posledním arcibiskupem na našem území. Pocty si Metoděj užívá pouhých pět let.

Domácích cyrilometodějských kněží bylo na Moravě už dvě stě, což samo už svědčí o úspěchu Metodějovy systematické a horlivé činnosti. Do tohoto období patří též pokřtění českého knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily, jakož i cesta Metodějova do Polska, čímž proniklo jeho dílo do Čech i k Polákům. Latinští kněží však slídili za touto činností s netajenou nenávistí. Obžalovali svatého Metoděje v Římě u Hadriánova nástupce, papeže Jana VIII., že uvádí národ na scestí učením, které se nesrovnává s tím, co římská církev vyznává, a že slouží mši svatou v barbarském slovanském jazyku. Jan VIII. vyzval svatého Metoděje, aby se vydal na cestu do Říma ke zjištění, co je na žalobách pravdy.

Poněvadž se nástupce knížete Rastislava, Svatopluk, který svatého Metoděje nemiloval pro výtky, jimiž se dotkl jeho nezřízeného života, netajil, že cesta do Říma je nutná, vydal se tam svatý Metoděj bez meškání. Svatopluk však současně poslal do Říma i latinského kněze Vichinga se žádostí, aby byl vysvěcen na biskupa. Svatému Metoději, který byl ve svém smýšlení neoblomný, se podařilo papeže přimět, aby stejně jako již jeho předchůdce schválil slovanskou bohoslužbu. Papež však vyhověl i žádosti Svatoplukově, vysvětil Vichinga na biskupa a ustanovil ho pro Nitru. Tato obojakost papežského stolce byla pro cyrilometodějské dílo zlým znamením.

To si svatý Metoděj ihned uvědomil a podnikl cestu do Cařihradu, kde byl slavnostně přijat císařem Basilem I. a patriarchou svatým Fotijem. Přinesl s sebou opisy slovanských bohoslužebných knih, které daroval císaři, a z učedníků, kteří ho doprovázeli, ponechal v Cařihradě jednoho kněze a jednoho jáhna. Ti pravděpodobně byli určeni, aby se jako misionáři odebrali do Bulharska, nebo, což není vyloučeno, do Ruska, kam patriarcha svatý Fotij v r. 866 poslal prvního biskupa, svatého Michaela.

Po návratu na Moravu se svatý Metoděj cele věnoval překladu do slovanského jazyka oněch částí Písma svatého, které dosud přeloženy nebyly. Neustal, až práce byla hotova, neboť chtěl, aby slovanská církev ještě před jeho smrtí byla vybavena vším, čeho bylo potřebí. Když dílo dokončil, postaral se o vhodného nástupce v osobě svatého Gorazda, jednoho z nejvěrnějších svých moravských učedníků. Naposledy se svatý Metoděj zúčastnil bohoslužeb na Květnou neděli, v dubnu r. 885. Tři dny nato 6. dubna 885 zesnul. Byl pohřben na velkomoravském Velehradě.

Ač určil svého nástupce Gorazda, symbolicky s ním končí i staroslověnský ritus. Prosazují se latinští kněží a jejich slovansky mluvící konkurenti jsou na popud arcibiskupa Wichinga knížetem Svatoplukem I. vyhnáni ze země.

Několik měsíců po jeho smrti papež Štěpán V. (885--891) poslal králi Svatoplukovi list, stanovující pro slovanské kněze nepřijatelné podmínky, mimo jiné i zákaz slovanské bohoslužby pod trestem vyloučení z církve (klatba), a na jehož základě byli Metodějovi žáci vyhnáni z Moravy. List Svatoplukovi odevzdali papežští delegáti: biskup Dominik a kněží Jan a Štěpán. Samým delegátům dal papež písemnou direktivu, aby Gorazdovi, -- "jehož se Metoděj opovážil designovat jako nástupce", zakázali konání bohoslužeb do té doby, dokud osobně nepředstoupí před papeže, aby vysvětlil celou věc.

Gorazdův osud byl potom stejný jako ostatních slovansky sloužících kněží -- byli vypuzeni z Moravy. Někteří z nich odešli na Balkán a, jiní se odebrali do Čech, další se uchýlili do lesních samot, kde žili jako poustevníci a konali bohoslužby lidu, který je vyhledával.

Staroslověnská liturgie v Čechách

Po likvidaci Velké Moravy se kulturní vývoj přesunul na Západ, do přemyslovských Čech. V roce 895 se česká kmenová knížata podrobila v Řeznu králi Arnulfovi a Čechy se staly součástí řezenského biskupství, Latinský vliv v Čechách zesílil. V roce 973 bylo založeno biskupství v Praze a biskupem se tam stal Sas Dětmar. Avšak v roce 982 došlo ke změnám, kdy byl zvolen Dětmarův nástupce, svatý Vojtěch. Tento druhý pražský biskup zjevně usiloval o spojení západní a staroslověnské liturgické tradice.

Trvají rozpory ohledně toho, co se dělo v Čechách v desátém století. Latinský dokument, Kristiánova legenda, který líčí životní příběh dvou českých svatých, svaté Ludmily a svatého Václava, svědčí ve svých prvních dvou kapitolách o tom, že českého knížete Bořivoje pokřtil Metoděj na Moravě. V této legendě se také uvádí, že se slovanská liturgie přesunula do Čech. Josef Dobrovský však zastával názor, že je Kristiánova legenda podvrh ze začátku 14. století. Na začátku dvacátého století argumentoval Josef Pekař, že je Kristiánova legenda pravá. Pekař byl přesvědčen, že slovanská liturgie v Čechách koexistovala spolu s latinskou liturgií přibližně dalších sto let. Právě v době, kdy Pekař začal hájit pravost Legendy o Kristiánovi, objevili ruští vědci v dokumentech, vzniklých v Rusku, v Chorvatsku a v Srbsku, staroslověnské prvky českého původu. Po Pekařově smrti se kontroverze ohledně Kristiánovy legendy znovu obnovila. Oldřich Králík argumentoval, že v Čechách došlo k obnovení staroslověnské liturgie teprve poté, až se stal svatý Vojtěch pražským biskupem.