Prezident Bush své prohlášení upřesnil dovětkem, že je připraven odstranit zemědělské subvence, pokud Evropská unie udělá totéž a opustí svou společnou zemědělskou politiku. Schéma prezidenta Bushe je relativně jednoduché -- zemědělství ve vyspělých zemích je silně podporováno státem, což jednotlivým farmářům umožňuje překonat nekonkurenceschopnost v porovnání se zemědělci ze třetích zemí a de facto brání dovozcům z těchto zemí v přístupu na trh. Pokud by byly subvence odstraněny, zemědělská produkce ve vyspělých zemích by nutně poklesla a uvolnilo by se tak místo pro dovoz z rozvojových zemí, což by přispělo k rozvoji jejich ekonomik.

Pokud se na výzvu k odstranění zemědělských subvencí podíváme jako na vzkaz vyjednavačům ve WTO, kteří v současné době sjednávají pravidla a obrys budoucích nových závazků členů WTO ve všech oblastech obchodu, tedy i v zemědělství, najdeme na ní značné trhliny. A že se o takovou výzvu skutečně jedná, je zřejmé právě z pohledu mnohostranných obchodních jednání. Z tohoto hlediska je naprosto nepředstavitelné, že by vyspělé země výzvu k odstranění zemědělských subvencí mohly zvažovat mimo rámec mnohostranných obchodních jednání, která by měla v tomto a na začátku příštího roku dospět do finále a být uzavřena koncem roku 2006. Jakýkoli závazek k odstranění zemědělských subvencí by musel být vyvážen v jiných oblastech, a je jasné, že jeho cena by byla nemalá. Uvedené prohlášení je třeba také podrobit analýze se zřetelem na pravidla mezinárodního obchodu a současný stav vyjednávání.

Jednoduchost schématu prezidenta Bushe totiž v sobě skrývá nutně několik nástrah. Předně to nejsou pouze subvence, které ve svém důsledku neumožňují přístup rozvojových zemí na zemědělský trh EU a USA. Vyspělé země brání své producenty také dalšími překážkami obchodu, např. tarifními cly, kvótami dovozu, apod. Bush se také nezmiňuje, který druh subvencí je připraven odstranit -- domácí podpory do zemědělské výroby, podpory vývozu, státní obchodní podniky, exportní úvěry? USA a EU totiž uplatňují zcela odlišný systém subvencí s důrazem na zcela jiné druhy podpor, takže odstranění pouze některých druhů by nemuselo být na obou stranách ekvivalentní. I kdyby Bush však předpokládal úplné zrušení všech podpor zemědělství a všech překážek vstupu na trh pro třetí země, které USA a EU přiznávají, tj. notifikují je ve WTO, zbývá značná část tzv. skrytých subvencí. Skryté subvence pravděpodobně několikanásobně přesahují objem těch transparentních jak v EU, tak v USA, a jsou velmi obtížně "vypreparovatelné" z různých systémů státních intervencí a podpor v nesouvisejících oblastech. Tolik jen náznakem o nejasnosti výzvy k volnému trhu se zemědělskými produkty.

Ani současné jednání ve WTO v oblasti zemědělství nenapovídají v nejmenším o tom, že by americká administrativa byla připravena uvolnit svůj trh pro zemědělský dovoz ze třetích zemí. Při jednáních o všech třech pilířích zemědělského obchodu, tj. domácích subvencích, vývozních podporách a přístupu na trh, prokazují USA velmi malou flexibilitu. Ale ani podrobnější pohled na pozici členských států EU, kterou prosazuje v jednáních ve WTO, nenasvědčuje tomu, že by EU v konečné fázi byla ochotna výzvu prezidenta USA respektovat. Evropská unie rozhodně není připravena uvést v pochybnost svou společnou zemědělskou politiku, a to přes vnitřní problémy, kterým musí v současné době čelit. I když od 1. července letošního roku převzala předsednictví EU Velká Británie, která má silné výhrady k zemědělským subvencím, odpor k jejich zrušení ze strany Francie a Německa je zřejmě nepřekonatelný. Podle prohlášení komisaře EU pro obchod P. Mandelsona ze 3. července nebudou zemědělské podpory v EU v žádném případě zrušeny, pouze jejich systém bude reformován. Což lze chápat jako současný výsledek uvedených rozporů.

Bushova výzva není ani na programu tzv. malé ministerské konference WTO, která proběhne příští týden v Číně. Ministři cca 30 zemí by se měli dohodnout na nejbližších směrech jednání ve WTO, neboť jejich další pokrok vyžaduje politický impuls a politické rozšíření manévrovacího prostoru některých delegací. Odstranění zemědělských subvencí prozatím v podkladech ministrů není zahrnuto.

I když Bushovo schéma může získat řadu příznivců, například i z řad amerických a evropských výrobců léčiv (bude-li Afrika úspěšnější ve vývozu zemědělských výrobků, bude mít více prostředků na nákup drahých patentovaných léků), nelze zapomínat na další dopady odstranění subvencí, eventuálně skutečného uvolnění trhu. Příkladem může být ohrožení textilního průmyslu v důsledku invaze asijského textilu, se kterou si od začátku tohoto roku v zásadě neví rady ani Evropa, ani Amerika. Dopady na zemědělství v důsledku zničení nekonkurenceschopné a drahé zemědělské produkce by zřejmě byly poněkud dramatičtější, nehledě na takové negativní aspekty, jako je závislost na dovozu, pravděpodobné vylidnění venkova, změna krajiny, zánik tradičních speciálních zemědělských a potravinářských výrob, atd.

Při projektu na odstranění subvencí je nutno si také položit otázku, zda se takový záměr nesetká s odporem právě těch, v jejichž prospěch byl zamýšlen. Nemám nyní na mysli vysokou míru korupce a zájem jejich příjemců v rozvojových zemích obdržet přímo konkrétní pomoc. Jedná se dopad uvolnění vyspělých trhů na některé, zejména nejméně rozvinuté země, které mají v současné době při vstupu na tyto trhy některé výhody, jako je např. všeobecný systém preferencí na trhu EU. Uvolněním trhu by se pochopitelně uvolnil přístup i pro konkurenty a dovoz z nejméně rozvinutých zemí by byl vystaven ostré soutěži a zřejmě značně ohrožen. Dalším příkladem může být připravovaná změna režimu EU pro výrobu, prodej a vývoz cukru. Proti změně protestují velmi silně právě producenti cukru z rozvojových zemí, kteří měli doposud preferenční přístup na trh EU a mohli využívat programu evropských subvencí.

Domnívám se, že otázka na míru realističnosti výzvy prezidenta Bushe k odstranění zemědělských subvencí je z pohledu výše uvedených aspektů již zodpovězena. Bush si tuto výzvu mohl s klidným srdcem dovolit, neboť již jen velmi omezená konkrétní znalost mnohostranných obchodních jednání a situace uvnitř EU každému snadno napověděla, že nebude vzat za slovo. Asi by bylo odvážné tvrdit, že se za touto výzvou skrývá populismus nebo neochota zvýšit pomoc rozvojovým zemím, avšak jestliže prohlášení jen trochu proměníme "v drobné", nepůsobí již příliš impozantně. Ke zmírnění chudoby v Africe je nutno nalézt jiné cesty, uvolnění zemědělských trhů vyspělých zemí je prozatím v nedohlednu.

Autorka pracuje jako pracovnice Stálé mise ČR při OSN a dalších mezinárodních organizacích v Ženevě