»Bludařství pozdvihuje hlavu a vypíná se nad pravoslavný zástup Metodějových žáků. A s reptáním, postavivše se proti věrným, praví: "Proč se stále ještě raději přikláníte raději k páchnoucím a mrtvým slovům Metodějovým a nespojíte se s živým arcibiskupem (Wichingem) a neuznáte, že Syn byl zplozen z Otce a ze Syna že vychází Duch?" Ti pak řekli ústy Gorazdovými a Klementovými: "Že je Metoděj ještě naživu, bezpečně zvěděli jsme od Pána, který praví, že ten kdo v něho uvěří, bude žít, byť i zemřel (Jan 11,25), a učí, že Bůh se nazývá Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým jako Bůh živých a nikoli mrtvých (Mat 22,32). V čem tedy hřešíme, máme-li v Bohu živého učitele, který s námi duchovně obcuje, rozpráví a posiluje nás proti vám? Poněvadž jsme až do nynějška nezjistili, že by tato vaše nová víra byla potvrzena nějakým písmem či stanovena svatými otci, zdráháme se vydat sebe prokletí, neboť (apoštol) Pavel zřetelně volá: ,Hlásá-li vám někdo jiné evangelium mimo to, které jste přijali, budiž proklet (tj. "anathema" -- viz slovník)!' (Gal 1,9) My totiž věříme, že Duch patří k Synu, neboť je Duchem života a pravdy (Jan 14,6), což jest Syn, a že Duch je rozumem Kristovým, avšak ani jsme se neučili, ani se učit nebudeme, že tento (Duch) vychází ze Syna, ani nezapřeme víru a nebudeme horší nevěřících (1.Tim 5,8) - nikoli, při posvěcení milosti Ducha svatého - nýbrž jsme přesvědčeni, že Duch vychází z Otce a že jeho příčinou a původcem je zploditel Syna, že však jest (Duch) i Synovi vlastní a skrze něho že je vždy udělován těm, kteří jsou toho hodni. Přitom však něco jiného je vycházeti a něco jiného býti udělován; první (výraz) totiž vyjadřuje způsob vzniku Ducha, že totiž jako Syn je zplozen s Otce, tak že Duch z něho vychází, výraz býti udělován však neznamená způsob bytí, nýbrž naznačuje obohacování a rozdávání.

Abychom ten výklad, pokud to lze, osvětlili nějakým příkladem, představ si, že nějaký král rozdává ze svých pokladů velmi značné bohatství, že syn je pak přijme a vládne jím jako svým vlastním a rozděluje z něho lidem, kteří jsou jim milí. Král je Otec, bohatství - abychom hovořili slovy obrazu - je Duch darovaný z nevýslovných pokladů Otce, syn králův je Otcův Syn, k němuž náleží Duch a skrze něhož se uděluje. Vidíte, že Duch, jak my víme, nevychází ze Syna, nýbrž je skrze Syna udělován. Jestliže pak tě mate to, že Syn dechnul na apoštoly a pravil: ,Přijměte Ducha Svatého,' (Jan 20,22) pak sis nejapně vyložil evangelium. Udělil totiž apoštolům jeden z darů Ducha, totiž dar odpouštět hříchy, jak je zřejmé z následujících slov - také Isaiáš s oblibou označuje činnost Ducha jako ,duchy' - ale samotného Ducha tehdy učedníkům neudělil. Vždyť je jasné, že kdyby byl tehdy daroval Ducha, buď by bylo do budoucna zbytečné jeho sestoupení v padesátý den, anebo, kdyby nebylo zbytečné, bylo by to (sestoupení) jiného ducha. Jaký by to však byl duch? Vždyť Církev zjevně uctívá jediného Svatého (Ducha). Pakli by však byli dva, který z nich by nebyl svatý? Jestliže je tedy svatý ten, který byl udělen dýchnutím a Pán jim dal jeho samého a nikoli jediný dar Ducha, pak Duch, který sestoupil v padesátý den, nebyl zřejmě svatý. Nechť se však toto rouhání obrátí na vaše hlavy! Vy jste tím, že uznáváte dva počátky, tj. Otce jako původce Syna a Syna jako původce Ducha, posedlí jakýmsi jiným, manichejským šílenstvím.

My však máme jediného Boha a jeden počátek těch, kteří jsou z něho, Otce. Ve vztahu k Synovi je Otcem, ve vztahu k Duchu je původcem, podobně jako jediné slunce je počátkem paprsku i světla či tepla. S paprskem je tedy spojeno i světlo a teplo, jako i se Synem Duch, a světlo patří paprsku jako Duch Synovi, oba však pocházejí z jediného počátku, slunce. A jako se v tomto případě dostává tělesnému světu světla či tepla skrze paprsek, tak je skrze Syna udělován rozumovému stvoření Duch Svatý pro všechny. Můžete-li tedy i vy uvést - podobně jako manichejští evangelium Tomášovo - nějaké jiné (evangelium), které zavedlo takovéto učení o Duchu, dokažte, že bylo kanonisováno, a my budeme mlčet, ba spíše vás budeme ctít jakožto dobrodince. Je-li však ráj Církve zavlažován čtyřmi proudy vytékajícími z jediného zřídla, uznáváte, myslím, Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Ten však, kdo zavádí páté evangelium, třikrát je proklet. Vždyť Jan nám představuje Syna, jak hovoří o Duchu pravdy, který vychází z Otce (Jan 15,26). Přestaňte sami proti sobě obracet nepřátelsky meč, přestaňte zápasit se Synem Božím, velkým zvěstovatelem evangelia, z něhož, skrze něhož a v němž je celé evangelium, a (přestaňte) učit o Duchu bez Ducha, nebo spíše hovořit hlasem ducha protivného."

Oni však pravili ústy Gorazdovými a Klimentovými (ti totiž vedli rozhovor): "Kníže, o tom bychom museli vést dlouhé řeči. Hrozí nám tu totiž nebezpečí ve věci nikoli nepatrné a v záležitosti nikoli bezvýznamné, nýbrž týkající se církevního dogmatu o svaté Trojici a o duši, věci pro nás ze všeho nejdůležitější. Když ti však neznalost Písma nedovoluje poslouchat rozsáhlejší a hlubší řeči, bude naše odpověď na tvou otázku jednoduchá: rozcházíme se proto, že i Pán přišel udeřit mečem a oddělit lepší od horšího (Mat 10,34-35) a o Davidovi slyšíme, že nenáviděl ty, kteří nenáviděli Hospodina, velmi však ctil přátele Boží. Za křesťany bychom však nikdy nemohli uznat ty, kteří nepřijímají evangelium. Zatím co v něm totiž jeden z Trojice, Syn Boží, pravil: ,Duch pravdy, který od Otce pochází,' (Jan 15,26) tito říkají, že Duch vzešel ze Syna. Vždyť kdyby tak tomu opravdu bylo, co by bylo Pánu bránilo, aby řekl: ,Duch pravdy, který pochází ode mne'? Toto je tedy jedna věc. A druhou vyhlásil o Duchu Svatém druhý, konstantinopolský sněm velekněží shromážděných z celého světa, když se sešel právě za tím účelem, aby zavrhl Makedonia , odpůrce Ducha. (Sněm) vyložil Vyznání víry nikoli tak, aby zvrátil to, co bylo vyhlášeno sněmem Nikájským , nýbrž to, co právě on vynechal - neboť tehdy ještě nepovstaly spory o Ducha - to doplňoval; jako by dcera napravovala nedostatky matčiny.

Z tohoto Vyznání, které - přeložené z řeckých knih - i ty každodenně v chrámu pronášíš, je tedy možno vidět, kníže, zda máme vyznávat, že věříme v Ducha vycházejícího ze Syna, či (v Ducha vycházejícího) z Otce. Jak tedy máme souhlasit s těmi, kteří smýšlejí proti evangeliu a proti výkladu otců podávanému s pomocí Ducha s těmi, kteří na způsob břichomluvců vydávají hlas ze země (Iz 8,19; Iz 19,3). ,Jaké je společenství světla s tmou?' praví apoštol Boží. Nuže, jestliže změní své smýšlení a postaví se na stranu evangelia a otců, přiběhneme k nim jako bratři, obejmeme se a přivineme. Jdou-li však, odmítajíce Krista, jediného našeho učitele, za svým rozumem a jsou marní v myšlenkách svých, tu my nikterak nepřijmeme dogma o Trojici takovýchto učitelů." Toto (odpovídal) zástup pravoslavných, hovoře skrze své mluvčí Gorazda a Klimenta.«

Zdroj: Magnae Moraviae Fontes Historici II. 118, UJEP Brno 1967

»Kníže však sotva pochopil něco málo z toho, co bylo řečeno... byl zcela bez vzdělání a také, jak již o tom byla řeč, byl mrzkou rozkoší zcela zbaven rozumu. Jak totiž měl vniknout do úvah o Trojici člověk, naprosto vzdálený od svatosti zdrženlivého života, bez níž nikdo neuzří Pána?«

»Jakými slovy lze vyjádřit, co následovalo? Jak vyjádřit činy zla, jež se ujalo moci? Jedni nutili druhé, aby se připojili ke zlému učení, ti druzí bránili otcovskou víru. Jedni se připravovali učinit cokoliv, druzí se přichystali cokoliv (pro víru) vytrpět. Některé nelidsky mučili, jiným vykradli domy a další, staré muže!, vláčeli nahé v trní! Mladší kněze a diakony prodali Židům, ti, kteří jsou hodni Jidášova osudu a oběšení. Nemálo bylo služebníků oltáře, jak jsme ovšem již dříve řekli, počítalo se jich na dvě stě. Někteří měli hodnost učitelskou, jako onen Gorazd, který pocházel z Moravy a dobře znal oba jazyky slovanský i řecký, a jemuž Metodějova ctnost předala stolec, jenž zloba heretiků odstraněním tohoto člověka zbavila ozdoby.

Také kněz Kliment, nejznamenitější muž, a Lavrentij , Naum a Angelár - tyto a mnohé jiné drželi svázané železnými okovy vězeních. Tam jim byla odepřena veškerá útěcha, příbuzní a známí si netroufali se k nim ani přiblížit. Nehledě na tíži okovů, nezanedbávali modlitbu. A když zpívali písně třetí hodinky, nastalo velké zemětřesení (Sk 16,26), okovy jim spadly a ti, kdo byli dosud svázáni, jsou osvobozeni, spoutáni nerozlučně již jenom láskou Kristovou. Otřáslo to i s obyvateli toho města, byli zaraženi onou událostí, divili se a nechápali význam tohoto Božího znamení. Jen se však přiblížili k vězení, spatřili, co se stalo se svatými, že jim spadly okovy a byli úplně osvobozeni, rychle se vydali ke knížeti a řekli: "Co to je? Jak dlouho se budeme protivit síle Boží? Dokud neuzříme světlo pravdy? Což nechápeme, že se stal zázrak? Nebojíme se Božích znamení?"

Ale jazyk heretiků se snaží pomlouvat zázrak (jako i farizeové pomlouvali zázraky, které tehdy konal Pán) a říkal: "To jsou zřejmé čáry a chytrosti mágů!" A znovu spoutali svaté do ještě těžších okovů. Nerozumnému knížeti nebylo dáno pochopit (o co šlo). Jejich bezútěšné trápení ve vězení bylo horší než dříve. Minuly tři dny a znovu se modlili modlitbu třetí hodinky a stalo se to samé jako předtím: zemětřesení s hukotem s nebes a spadlé okovy. A opět protivníci Boha o tom knížeti nic neřekli, zase vystavili svaté tomu samému utrpení, které by si sami zasloužili podle soudu Pravdy. Když uplynulo deset dní, znovu shlédl Východ s výsosti na trpitele, ale necitliví heretici zůstali stejně zatvrzelí. Protože dostali od knížete povolení jednat podle svého uvážení, vyvedli je z vězení, uštědřili jim nelidské rány, neslitovali se ani nad šedinami, ani nad neduhy a nemocemi, jež předtím způsobila tělům svatých velká zloba jejich nepřátel. Kníže, jenž oněm heretikům sloužil, nebyl však v tu dobu přítomen, a proto o jejich posledních skutcích ani nevěděl. Kdyby tam byl, nemohli by se takto zachovat k vyznavačům pravdy.

Přestože se Svatopluk tisíckrát přikláněl na stranu Franků, i když se choval jako dobytek a byl nemilosrdný, leč ctnosti svatých mužů a především Boha, který třikrát vykonal zázrak, se bál. Po oněch nelidských ranách věznitelé nedovolili svatým přijmout pokrm, ani nedopustili, aby někdo hodil Kristovým služebníkům kousek chleba. Předali je vojákům, aby je odvedli v Podunají každého jinam, odsoudili občany nebes k věčnému vyhnanství ze svého města. Vojáci - muži barbarští, byli totiž Němci, již od přírody suroví, což ještě umocnil příkaz heretiků. Chopili se světců a vyvedli je za město, svlékli je do naha a vlekli je pryč. Hanbu a utrpení spojili s mučením mrazivým vzduchem, který se do Podunají stále opírá. Ovšem i meče jim přikládali na šíje, jakoby je chtěli seknout, a k hrudi kopí, jakoby je chtěli proklát. To všechno měli vojáci přikázáno od nepřátel Božích. Když byli už dost daleko od města, propustili je a vydali se nazpátek.«

Zdroj: Život Klimentův, úryvky z kap. 7 -- 15