Ponechejme nyní stranou to, že do vyučování na veřejných školách náboženská misie zásadně nepatří. Důležitější je nyní otázka: proč něco, co má být nejvnitřnější pravdou, dokumentovat podpisem a datací? A dá se vůbec nějaké datum konverze určit? Budete si podpisem a datem ve vašem deníčku stvrzovat, že někoho milujete? Misie i konverze mají naopak procesuální povahu, jsou celoživotní záležitostí. Velice dobře si to můžeme uvědomit na příkladu člověka, který se stal hned po Kristu asi nejklíčovější osobou v dějinách křesťanství, totiž na svatém Pavlovi z Tarsu. Příběh jeho obrácení je obecně znám: na své trestné výpravě proti křesťanské obci v Damašku potkal Zmrtvýchvstalého a obrátil se. Jenže to nebyl ten okamžik, kdy by si mohl napsat datum a cítit se křesťanem.

V listu adresovaném galatské církvi vzpomíná (Ga 1,16-17): "Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku." Pavel jako muž osobního vztahu a nasazení se posléze stal největším ze všech misionářů křesťanství, jeho misionářská aktivita se stala dokonce součástí kánonu. I přes své hluboké zakořenění v judaismu našel odvahu vstoupit na jeviště pohanského světa a hlásat v něm svou zkušenost s Bohem, pohanům zcela cizí, jako autoritativní evangelium. Šlo mu o jedince a o jejich spásu, odmítl měřítka světa, tím spíše politickou angažovanost. Listy, jež adresoval církvím, které vznikly díky němu v pohanském světě, svědčí o složitosti procesu rození a dospívání křesťanské víry a zejména o nutnosti odpoutat se od vnějších měřítek ke zcela osobnímu vztahu k Bohu. Nejslavnější se stal jeho chvalozpěv na lásku, ze kterého zde aspoň kousek budu citovat (1K 13,1-3): "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje."

Cyril a Metoděj se ocitli v naprosto jiné situaci než apoštol Pavel. Byli to muži, nad kterými by Pavel určitě zaplesal, nicméně křesťanství již od čtvrtého století bylo většinové vyznání na celém území bývalé Římské říše a stalo se z něj politikum par excellence. V církvi od prvních koncilů probíhaly ostré mocenské boje plné nenávisti, misie začaly být zneužívány k vojenské expanzi, křtilo se hromadně, resp. celá území automaticky přijímala vyznání svého vládce. To byl zřejmě i případ knížete Rastislava, který chtěl vzít Frankům záminku k agresi proti jeho říši, a proto požádal kolem roku 861 papeže Mikuláše I. o misii, ten ale nevyhověl. Žádost byla vyslyšena naopak byzantským císařem Michalem III., na kterého se kníže obrátil později. Církev tehdy sice ještě nebyla rozdělena nesmiřitelnou nenávistí mezi Západem a Východem, obě oblasti si ale už byly mentálně odcizeny. Misie měla a musela mít význam civilizační, ne však v pravém slova smyslu náboženský. Vždyť pohanská mentalita odolává zpolitizovanému křesťanství již po staletí víc než snadno. Celý "křesťanský" svět středověku a novověku byl pod povrchem ve skutečnosti pohanský, a to navzdory tomu, že mnoho světců a světic ideály autentického křesťanství naplňovalo a zůstávají světlem stále. Pro odhalení pohanství v kléru stačí sledovat dějiny římské kurie, o lidovém pohanství, jež přežilo ne příliš oslabeno de facto až do (post)moderní doby, podává svědectví slavné Erbenovo přebásnění lidové víry v Kytici.

Křesťanství se stalo, a tak ho zná asi každý, civilizační normou. Jednou z mnoha norem na jevišti historie různých civilizací od starého Egypta přes říši Inků, vikingská panství, Arábii až po dnešní Čínu nebo Indii. Jako každá civilizační norma má i ono určitý vývoj za sebou a musí se vyvíjet, chce-li nadále žít. Konzervativci, kteří proti tomu rezolutně vystupují, pletou nesmyslně roli civilizační normy a pavlovského náboženství, na němž je postavena ortodoxie. Pro řadu největších osobností českých dějin byla osobní víra ovšem osou života a duchovní motivací, kterou je nezbytně nutné vzít v potaz, abychom jim rozuměli -- mezi ně lze počítat sv. Václava a sv. Vojtěcha, Přemysla Otakara II., Karla IV., Jana Husa, Jiřiho z Poděbrad, Jana Ámose Komenského, Bohuslava Balbína, Františka Palackého a TGM. Obtíže vývoje křesťanského uvědomění lze ukázat i na osobnosti Husově, od jehož smrti uplynulo 590 let.

Jan Hus se narodil v době (1373), kdy na pozvání Karla IV.už několik let působil v Praze německý kazatel Konrád Waldhauser, jehož úkolem bylo kritizovat strašlivou mravní situaci v církvi a pokusit se o nápravu. Dá se říci, že moc a bohatství církve ničily i ty nejzákladnější mravní normy už od dob víc než raných. Mluvíme-li o kurii samotné, nastala nejhorší situace v desátém století, zejména za papeže Jana XII., který učinil z Vatikánu nevěstinec a dokonce znásilňoval poutnice přímo ve svatopeterské bazilice (dle J. B. North: Dějiny církve, Návrat domů Praha 2001). Pokusy o nápravu církve jsou spojeny zejména s vládou slavného papeže Řehoře VII. (11. století), ale nejmocněji se projevily s františkánským hnutím, zdůrazňujícím ctnost chudoby (13. století) -- po zkorumpování františkánů samotných se především v Itálii rozmohla již jen rezignace a výsměch (Boccaccio ho skvěle ztvárňuje v Dekameronu). V Husově době se ke všemu přidalo ještě papežské schizma. Politické ambice rozbily už i to jen vnější zdání legitimity. Programem doby se stala reforma církve "v hlavě i v údech", do níž se ale nikomu nechtělo. Mezi anglickými kritiky těchto poměrů vynikl John Wyclif, který se nakonec tak radikalizoval, že prohlásil papeže za antikrista a postupně odmítl pilíře katolické doktríny o církvi (v tom ohledu se velice přiblížil pozdějšímu kalvinismu). Hus byl Wyclifem značně ovlivněný, ba jeho dílo O církvi lze považovat skoro za plagiát, nicméně víc než on se držel katolické ortodoxie. Husův jediný zájem byla morální reforma církve, své úvahy (srv. Mistra Jana Husi sebrané spisy 1-6, Jar. Bursík Praha 1904) opírá nikoli jenom o Písmo, ale také o autority církevních otců a světců, ba jeho teologie má suchý scholastický rámec (znatelný zejména v rozsáhlém spise Výklad Sentencí).

Psychologicky vzato byl Hus jakožto upřímně zapálený člověk tváří v tvář své době naivní fanatik, nezmohl nic, a to ho zatvrzovalo. Jeho odmítání všemocnosti hierarchie a požadavek na to, aby své jednání měřila Kristem, který je pravou hlavou církve, je plně ortodoxní. Na hranici hereze se ocital zejména svou tendencí snižovat význam udílených svátostí, uděluje-li je kněz, který je ve stavu těžkého hříchu (Hus se tu stavěl na pozici již v prvotní církvi odsouzeného donatismu, ortodoxie naopak zdůrazňuje, že Kristovi nezabrání nehodný nástroj v tom, aby mohl k věřícímu ve svátosti přijít). Hus, aspoň podle mého názoru, je ve srovnání například s Tomášem Akvinským (jako zárukou římskokatolické ortodoxie) člověk, který se naprosto ztotožňuje s naukou církve a odmítá jen to, že církevní praxe jí naprosto neodpovídá.

Hlavní důvod střetu mezi Husem a klérem byl samozřejmě politický. Hus totiž kázal v češtině a naslouchal mu lid, který jeho názory sdílel. Největší nenávist k němu cítili čeští duchovní, kteří proti němu popouzeli i Vatikán. Jan XXIII., bývalý zločinec, který dnes není počítán do seznamu papežů, exkomunikoval Husa po jeho kritice papežovy simonie (Jan potřeboval na své válečné výdaje peníze a rozhodl se je získat prodejem odpustků), ale Husovi by se zřejmě nic nestalo, kdyby zůstal v Čechách, kde měl spoustu mocných přátel. Když mu ale syn Karla IV., císař Zikmund poskytl garance bezpečnosti, rozhodl se v naivní víře, že změní svět, pro cestu na kostnický koncil. Ihned po příjezdu byl však zatčen, neměl možnost se hájit a bylo po něm požadováno jediné: odvolat. Zikmund z tohoto vývoje šťastný nebyl, nicméně sněm byl na šachovnici evropské politické partie důležitější než Hus, a tak přijal vysvětlení koncilních otců, že slib daný kacíři není závazný. Šest měsíců věznění Husa nezlomilo, zůstal věrný své katolické víře, ba dovedl ji až do důsledků a nechal se upálit.

Pro naši dobu by Hus byl nesnesitelným moralistou, který považoval za hřích i tanec... není de facto ani mužem revolty, protože trval "jen" na dodržování pravidel. Jeho příběhu nelze také dobře porozumět ve světle ex post nastalých husitských válek, které by Hus nejspíše striktně odmítl. Fascinující na něm je, že se v naprosto zkorumpované době odmítl podílet na systému a že ukázal, jak náročné je být křesťanem. Křesťané jsou dneska na křižovatce, musí změnit civilizační křesťanství, aby nezabíjelo Ducha, aby se nestalo pouhou mrtvou literou, ale také se nesmějí nechat zkorumpovat snadností a egoismem, aby jim z křesťanství nezbylo pouhé kšeftování se svátostmi, jak se to stalo Církvi československé husitské. A pro Čechy možná již nastal čas, aby si o Husovi uvědomili pár nepříjemných pravd: byl to katolík, velice silně věřící katolík, zásadně odmítal jakoukoli mravní uvolněnost a ti, kdo ho potopili (a právě že i falešnými svědectvím v Kostnici), byli Češi.