Nemohu s panem Hruškou diskutovat o situaci v Čechách, vždyť navíc k tomu, že jsem cizinec, od r. 1984 jsem tam vůbec nebyl a i tehdy jen na pár dní (jel jsem tam doručit jistým registrovaným - tehdy doslova, totiž policií registrovaným - disidentům vzkaz od doslova registrovaných maďarských disidentů). Jak jsem ke svému výroku o české "nesvůjnosti" dodal, "Tak se mi to zdá zdálky". Takže i při psaní článku se mi jen zdálo nebo teď se mi jen zdá, že říká-li český senátor (byl to pan Outrata), že odčinění Mnichova byl Benešovou "fixní ideou", nebo píše-li nejproslulejší český filosof (Patočka, dávno před tím, co disidenti nastolili censuru), že byl Beneš "ctižádostivý, pilný, mnohomluvný průměr", na sekretáře dobrý ale jinak nic, nebo dovoluje-li si český deník (Lidové noviny) neostyšně vytisknout tak neuvěřitelně vulgární a primitivní demagogii, jako na př. "Lex Beneš - obhajoba komunistů" a podobné útoky na Masaryka, na husitský odkaz českého národa apod., nebo jiné úctyhodné noviny, jako například Bohemia, výroky, jako že se Beneš dopustil genocidy a tak dále, stěží v tom může být humor, ještě méně perfekcionismus. Přece budiž mi dovoleno, když už jsme u humoru, trochu zavtipkovat. Nebude to samozřejmě p. Hruškou zmíněná varianta českého humoru, ono zrcadlo nejen křivé ale i černým papírem bohatě zalepené, kterému skutečně nerozumím; bude to příležitostně humor maďarský.

Jeden maďarský humorista tedy vypráví, že viděl kdysi chřestýše, an se klidně dával vodit na provázku jako nějaký mrňavý pejsek. Po uvažování pochopil důvod zvláštního jeho chování: chřeštivé kroužky na jeho ocase jsou tak daleko od jeho uší, že on sám svůj vlastní zvuk neslyší a tak vůbec neví o sobě, že je obrovský a všemi obávaný chřestýš. A to právě proto, že je tak obrovský. Humorista se slitoval nad ním, vzal do rukou jeho ocas, přinesl ho k jeho uším a silně jím zatřásl. Zvěř, po prvé v životě usliševši svůj strašlivý chřest a uvědomivši si, že je chřestýš, hrozně se rozzlobila a sežrala svého zotročitele i s provázkem!

Mrňavost češství a českých dějin je Patočkovým koníčkem (jak se mi zdá zdálky), či spíš velkým koněm, a nejen jeho (jak se mi zdá zdálky). Podle něj ve dnech Mnichova promarnil Beneš svým průměrným sekretářským kapitulanstvím "jedinečnou historickou příležitost" zatřást ocasem českého chřestýše: podobná příležitost se nikdy více nenaskytne. On i mnozí jiní každopádně silně třesou poplašnými zvonky české mrňavosti, aby byl chřestot přehlušen, kdyby někoho napadlo zatřást tímto velkým národním vocáskem a tímto velkým českým chřeststvím na jeho špičce, jak mě, bláhového cizince dalekého českých uších, to nedávno napadlo.

Mně se totiž zdá, že spatřit malost v českých dějinách - hlavně v 19. století - je totéž co říct o novorozenci, že je příliš malý a nevyspělý, jak mi to kdysi řekl jeden přítel o mém synáčku miminku v kolébce. Jenže to byl výrok humorný právě proto, že byl schválně absurdním opakem pro nás oba samozřejmé pravdy, že nic nemůže být větší, než narození něčeho nového.

V mých očích je nikoli jen veliké ale přímo ohromné to, že hrstka básníků a podobných nerozšafných blouznivců byla schopna vzkříšit národ z neexistence, že za pár desítiletí, koncem onoho 19. století, už ten národ byl společensky, hospodářsky a kulturně slušně rozvětvěnou společností - třeba jen provinciální, ale který stát, která velmoc není provinciální ve srovnání s něčím ještě větším a universálním? -, že za pár dalších desítiletí zase byl s to, způsobem celkově i v tisících podrobnostech přímo geniálním, přivést minimálním násilím na svět nový stát, hned v kolébce zdaleka vyspělejší než nemálo staletých států, že i za nesvobody a absurdního řízení komunismu byl schopen žít za uspořádanějších podmínek a na životní i kulturní úrovni vyšší než nemálo nesvobodných i nemálo svobodných národů, že prokázal výjimečně svrchovanou vyspělost provedením rozluku se Slováky bez války. Pokládám za zcela možné, že jsou tam dnes i zjevy velmi nezdravé, ale jsem přesvědčen, že ty tiskem rozšířované intelektuálské pesimismy a malodušnosti nemají s kritickým duchem nic společného.

Onen článek jsem poprvé poslal Lidovým novinám, odkud mi byl neprodleně vrácen proto (jak jsem se to oklikou dozvěděl), že je už jeho námět únavný a neaktuální. Bylo to před hlasováním v senátu o onom Lex Beneš a před uveřejněním onoho článku v LN Lex Beneš - obhajoba komunistů. Po tomto nezdaru zkusil jsem to s přílohou Práva "Salon". Tam spis vzbudil dojem, že "stojí za pozornost" a byl přijat k uveřejnění s podmínkou, že ho zkrátím na třetinu jeho rozsahu, kteréž podmínce jsem kapitulantsky vyhověl. Potom, během pár měsíců, nic se nestalo a na moje opětové maily a otázky se žádných reakcí ne a nedostávalo, takže těsně před konečným hlasováním v sněmovně jsem vzal článek zpět a v poslední chvíli mi jej nezkráceně a nezcenzurovaně uveřejnili v Britských listech ZDE

Celou tu zkušenost pokládám za positivní. Orwell někde píše, že po jistou dobu po válce nebylo možno v Anglii (!) uveřejnit o Stalinovi cokoli nepositivního. U nás v Izraele lze otevřeně hlásit v televizi a v našich lidových novinách a v našich mladých frontách dnes, že my Židé nemáme právo tady žít, totiž nejen na okupovaných územích ale vůbec, a mnoho podobnéno, kdežto tvrdit něco podobného třeba jen eufemisticky o "příslušnících národnostních menšin" by se pokládalo za nezákonný rasismus. Nebo kritizovat naše mandlery a doležaly, to taky neslyšíte, bude to nejspíš nebezpečné. Pár kilometrů na východ od místa, kde píši tyto řádky, jsou lidé pro nekonformní názory veřejně zlikvidováni. Z toho vidíme, že nikdy na tom nemůžeme být tak zle, abychom na tom nemohli být ještě hůř. Pane Hruško, nebuďte tedy smutný!