Není všeobecně příliš známo, že jedna z nejlépe zorganizovaných a nejefektivnějších propagandistických organizací za druhé světové války patřila československé vládě v exilu. Během jejích šesti let v Londýně, pod vedením dr. Edvarda Beneše, byl vytvořen účinný program, jehož účelem bylo definovat a podporovat politické cíle Benešovy vlády.

Nejslavnější ze všeho bylo vysílání Jana Masaryka do Protektorátu, ale kromě toho pomáhala také práce dr. Huberta Ripky, Eduarda Táborského a české sekce BBC vytvářet všeobecnou podporu pro politiku českých emigrantů.

Je projevem toho, jak sofistikovaná byla tato operace, že mnoho oněch textů, vzniklých v rámci těchto aktivit, bylo věnováno Londýnské knihovně na náměstí St. James's Square. Je to knihovna, která se nachází ve čtvrti, kde je většina londýnských klubů, a pravidelně jí používají nejvýznamnější členové britského establishmentu. Tyto dokumenty jsou dodnes vystaveny na regálech, pod hlavičkou "Čechy", a jsou tak důkazem postřehu a ostrovtipu těchto propagandistů.

Čeští emigranti věděli velmi dobře, že klíčem k podporování jejich cílů je šíření "správných" signálů "správným" lidem v Londýně, ve Washingtonu a v Moskvě. Vyváženosti a objektivitě se Benešova exilová vláda vyhýbala ve snaze dosáhnout svého konečného cíle obnovení Československa v hranicích, jaké existovaly ještě v roce 1937. Součástí tohoto procesu bylo, že československá sudetoněmecká menšina byla stále častěji identifikována jako odpovědná za likvidaci ČSR, a bylo rozhodnuto, že za to bude muset zaplatit.

Shodou okolností jen o několik dveří dál od této knihovny stojí Chatham House, v němž sídlí Royal Institute of International Affairs, Královský ústav pro mezinárodní záležitosti, který hrál důležitou roli při vytváření britské zahraniční politiku koncem třicátých let, vydal v roce 1938 knihu od Elisabeth Wiskermannové Czechs and Germans (Češi a Němci) (která je stále ještě široce považována za jedno z nejautoritativnějších děl k tomuto tématu) a později vypracoval první návrhy všeobecné deportace etnických Němců ze střední Evropy po válce. Napsal je v květnu 1940 filozof J. D. Mabbott.

I když československé úřady si nakonec zajistily mezinárodní podporu pro odsun sudetských Němců na Postupimské konferenci koncem léta 1945, a to zejména v důsledku úspěchu soustředěné propagandistické kampaně, od roku 1989 se Čechů daří daleko méně obhajovat své postavení v této věci. Důsledky těchto událostí ovlivňují vážným způsobem dokonce i současné styky České republiky s jejími sousedy, dlouho po uzavření Česko-německé deklarace z roku 1997, která měla tento problém vyřešit.

Ale tato situace je sama důsledkem zuřivé propagandistické války, kterou spolu vedou Češi a Němci od čtyřicátých let dvacátého století až do současnosti. Naše současné chápání těchto událostí vyplývá z těchto navzájem si konkurujících polarizovaných a zpolitizovaných interpretací.

Je poněkud ironické, že největší propagandistický úspěch Čechů se dostavil v souvislosti s největší tragédií , která postihla jejich vlast: s likvidací vesnic Lidice a Ležáky v roce 1942, odvetou za atentát na obergruppenfuehrera Reinharda Heydricha. Vznikla z toho kampaň "Lidice žijí" a ta galvanizovala mezinárodní podporu za osvobození českých zemí a stala se symbolem nacistické brutality v okupované Evropě. Také tato kampaň pomohla zpevnit podporu Spojenců pro vznikající plány na "odsun" části sudetoněmeckého obyvatelstva z Československa.

Ve Spojených státech byli členy Výboru pro Lidice např. James F. Byrnes, Charlie Chaplin, Albert Einstein a Thomas Mann. 13. června 1942 oznámil plukovník Frank Knox, americký ministr námořnictva: "Budou-li se nás budoucí generace ptát, za co jsme v této válce bojovali, budeme jim vyprávět historii Lidic..." Avšak o šedesát let později je příběh Lidic na Západě téměř úplně zapomenut. Namísto toho jsou Češi za posledních patnáct let v západních myslích stále více spojováni s brutalitou a násilím odsunu (či vyhnání) sudetských Němců.

Částečně je to důsledkem efektivní kampaně, kterou vede organizace sudetoněmeckých "vyhnanců" v západním Německu a jejich stoupenců, kteří podporují svou "tezi o vyhnání". Ta tvrdí, že při odsunu zahynulo více než 200 000 Němců. Sudetští Němci odmítají legálnost tohoto činu na základě kolektivní viny. Opačná strana prosazuje svou "tezi o odsunu", bagatelizuje množství násilí, páchaného na německých civilistech, a zdůrazňuje mezinárodní spolupráci a podporu pro odsun. Tento postoj zastává současná česká vláda.

I když jsou oba termíny čistě z jazykového hlediska přesné, podrobné zkoumání výrazů "odsun" a "vyhnání", jichž používají komentátoři, je zapotřebí, máme-li pochopit tuto debatu, neboť každý z obou výrazů s sebou nese vlastní implicitní významy a definuje uživatelův postoj k této otázce.

Způsobem, který se příliš neodlišuje od soutěže mezi soupeřícími interpretacemi o vzniku státu Izrael v roce 1948, jak je zkoumal historik Benny Morris, existují i zde dvě soupeřící historie, které se vzájemně vylučují. Takže každý pokus porozumět, co se ve skutečnosti přihodilo, nemá-li být jen opakováním už existujících mytologických interpretací, musí přiznat, že obě tyto interpretace existují a že jsou obě důsledkem propagandy a nikoliv historické vědecké práce.

Přesto však v důsledku studené války na Západě převládla "teze o vyhnání", mimo jiné i proto, že komunisté v Praze hájili "tezi o odsunu", kterou nejprve zformulovali Beneš a jeho kolegové. Tento postoj nyní posiluje i rostoucí množství literatury, které líčí německé civilisty jako zapomenuté oběti druhé světové války: bombardování Drážďan, zločiny, která napáchala okupační Sovětská armáda a zejména "vyhnání" asi 10 -- 12 milionů etnických Němců z východní Evropy.

Problém byl zkomplikován ještě i tím, že někteří čelní čeští disidenti, zejména Václav Havel, zaujali během období "normalizace" v sedmdesátých letech postoj hájící "tezi o vyhnání" a tento postoj si s sebou vzali i do vlády v roce 1989.

Avšak většina českého obyvatelstva nemá potřebu se omlouvat či odškodňovat sudetské Němce, či rušit takzvané Benešovy dekrety (Prezidentské dekrety) před vstupem do Evropské unie. Zrušení těchto dekretů je hlavním požadavkem Sudetoněmeckého landsmanšaftu (který byl založen v roce 1950) a Evropská lidová strana se pokusila zabránit, i když neúspěšně, vstupu ČR do EU, dokud nebudou dekrety zrušeny.

Důsledek tohoto dlouhodobého konfliktu soupeřících propagandistických interpretací lze jasně identifikovat ve dvou nedávných dokumentárních pořadech k této věci, které odvysílala BBC. Dva britští novináři, Charles Wheeler a Misha Glenny, se oba soustředili na to, co považují za "zapomenuté" rysy těchto událostí a na zabíjení německých civilistů. Hodně vypovídá už to, že oba užívají slova "vyhnání".

Zejména pořad Mishi Glennyho na stanici BBC Radio 4 věnoval mnoho času tomu, že se zaměřil na "pochod smrti" z Brna v roce 1945, ale téměř vůbec se nezmínil o tom, že většina Němců byla deportována relativně brutálním, ale organizovaným způsobem po lednu 1946 pod mezinárodním dohledem. Dojem, který tento pořad musel vyvolat v náhodném posluchači, byl, že toto bylo etnické očišťování na úrovni, jaké jsme byli svědky v bývalé Jugoslávii, kde byl Glenny reportérem.

K násilí bezpochyby docházelo, Češi zavraždili tisíce německých civilistů, ale neexistují důkazy, že to bylo systematické anebo že počty zavražděných dosahují počtů, které uvádějí sudetští Němci. Kromě toho, tyto události je nutno zkoumat v kontextu, v němž se odehrávaly: v době, kdy mnoho lidí považovalo zabití Němce za povinnost a nikoliv za zločin.

Bombardování Drážďan a západní podpora pro Titovy partyzány byly založeny právě na tomto postoji. Kromě toho, v době, kdy Češi nutili brněnské Němce, aby z města odešli, Británie také energicky repatriovala velké počty bývalých sovětských občanů, kteří bojovali na straně nacistů, zpět do Ruska a na téměř jistou smrt.

Účelem není zamlžovat či omlouvat tyto činy, ale umístit je do kontextu války, v níž přišly o život desítky milionů lidí a během níž bylo mnoho desítek milionů Evropanů donuceno opustit své domovy -- a nebyli to jen sudetští Němci. Válka a její dohra jsou z definice násilný proces a uměle oddělovat jedno zvěrstvo od mnoha, která se v té době děla, to způsobuje zmatek v našem chápání, co se vlastně dělo.

Rolí novináře by nemělo být šířit propagandu, ať už je německá nebo česká, a nemělo by to být ani úkolem historika. Propaganda hraje během války životně důležitou roli, ale naše následné chápání historických událostí, ať už se nám z dnešního pohledu mohou zdát jakkoliv brutální, musí jasně projevovat určitou míru porozumění kontextu. V podstatě to znamená, že musíme být schopni oddělit propagandu, ať je šířena jakkoliv vášnivě, od objektivního porozumění minulosti.

I když je to dnes poněkud nemoderní pojem, nejlépe je to myslím vyjádřeno úsilím Leopolda von Rankeho "Wie es Eigentlich Gewesen" (ukázat, jak to vlastně bylo). Takže řešením tohoto problému -- pokud není slovo "řešení" příliš optimistické, je přijetí vědomí, že existují soupeřící verze historie. Není rozumné dál opakovat jen propagandu jediné strany na úkor strany druhé.