Otevřená společnost je založena na předpokladu, že lidské poznávání je nejefektivnější tehdy, když nejsou zvenčí nijak předem regulovány jeho závěry. I ty teze, které vypadají na první pohled nepravděpodobně nebo dokonce zavrženíhodně, je třeba nechat zaznít, probrat je a případně je vyvrátit v diskusi. Je to lepší způsob jejich eliminace než zákaz a represe, jež dodávají tomu, co je zakazováno, nezaslouženou gloriolu disidentství, a odvádějí pozornost od věcného posouzení problému. Transparentní konfrontace nejrůznějších úhlů pohledu pomáhá sebepoznání dané society a předchází daleko těžším konfliktům. Alternativní verze navíc mohou dobře posloužit v okamžiku, kdy se převládající pohled stává až příliš dominantním a zakrývá ty souvislosti, které mu nevyhovují. Největším argumentem otevřené společnosti proti jejím odpůrcům je prostě to, že jim ve svých hranicích dává prostor k vyjádření.

Na obdobných principech je (nebo by měla být) založena i současná historiografie. Na rozdíl od pozitivistického dějepisectví 19. století, které sloužilo státnímu nacionalismu a centralismu, dnešní historiografie ví, že fakta nikdy nemluví sama za sebe. To, co hovoří, jsou jedině naše interpretace a ze samotné povahy předmětu je dáno, že tomu nemůže být jinak. Historiografie se nikdy nebude moci chlubit objektivitou v přísném slova smyslu. Není totiž schopna patřičného odstupu od předmětu -- odstup v čase je stejně tak odstupem jako poutem a soud nad dějinnými událostmi je sám dějinnou událostí, která bude souzena.

Největší ctností historiografie tak může být pouze otevřenost rozdílným interpretacím, jejich vzájemné korigování a schopnost vysvětlit, proč dva protikladné náhledy mohou být stejně legitimní; proč stejná fakta vedou k odlišným závěrům.

Jan Hus byl možná církevní reformátor a možná kacíř. Edvard Beneš se možná "zasloužil o stát" (což jej pozvedává naroveň T. G. Masarykovi), ale možná to byl "kolaborant a zrádce" (jak nedávno napsal Jaroslav Hutka ZDE). Nejde totiž jen o to, kým byl Beneš "doopravdy", ale také o to, pro koho je kolaborantem, nebo budovatelem státu dnes, kdy tak či onak neseme následky jeho činů. Z principu je nemožné některý z výše uvedených závěrů definitivně vyloučit -- už proto, že bychom museli ostrakizovat některé z nás. S tím či oním stanoviskem lze pouze nesouhlasit a hledat pro to důvody. V otevřené diskusi platí, že i to stanovisko, které bude případně vyvráceno, zůstává legitimní -- asi jako strana, která prohrála volby, a i nadále smí hlásat své vize.

Historik, který dojde k podobnému závěru jako Jaroslav Hutka, se možná bude mýlit. To ale nesmí vést k tomu, že se dostane do rozporu s právním řádem. Moderní a svobodná věda něco takového nemůže připustit. Politici nesmějí říkat historikům, co by si měli myslet. (Neměl by jim to říkat ani zákon o TGM, muži, který byl z pohledu historického práva vlastizrádcem -- vzbouřil se přece proti legitimní vládnoucí dynastii.)

Intelektuál je placený za to, aby říkal lidem vše, co považuje za správné. K tomu potřebuje určitou autonomii -- a tu si musí hájit. Je to přímo jeho morální povinnost. Dotyčný zákon onu autonomii narušuje, bez ohledu na to, že v praxi by zřejmě měl mizivý význam. Pokud naši historikové pochopili svoji roli ve svobodné společnosti, měli by proti zákonu rozhodně vystoupit. Zasloužili by se tím o stát. Tedy ten demokratický.