Není už nepředstavitelně daleko ten čas vzbuzené nepaměti?

Teď po patnácté si zase smíme "v dobré víře" připomínat výročí narození vůdčího zakladatele našeho státu. Mezi námi dnes žije už jen málo pamětníků vzniku Československa v říjnu 1918. Tehdy v prosinci se vrátil do vlasti jako její nesporný první prezident málem 69-letý vysokoškolský profesor, před tou dlouhou světovou válkou taky ještě navíc poslanec rakouského parlamentu. V čase, kdy většina lidí toho věku tráví svůj čas na odpočinku, Masaryk hned od samotného vypuknutí té kruté války v létě 1914 překvapivě zvažoval --- a v tomto přemýšlení byl zprvu zcela sám --- možnost zahraničního odboje proti Rakousko-Uhersku. Nejednou se pak vděčně říkalo, že sen se stal skutečností...

Jen o málo víc je mezi námi těch, kdož si možná ještě někdy připomenou nutkavou výzvu básníkovu adresovanou naší paměti a vyvolanou oním "kalným ránem" 14. září 1937, kdy T. G. Masaryk skonal. Jako kdyby ta republika "od Aše až k Jasině" (jak se tehdy někdy říkalo) ztrátou otce ztratila i záruky své existence, bez ohledu na to, že už skoro dva roky "prezidentoval" nejbližší Masarykův spolupracovník z doby války, dr. Edvard Beneš (druhý, jenž se ale až mnoho let po své smrti rovněž dočkal onoho "zákona", tvrdícího, že se taky "zasloužil o stát").

Ty různé časové "mezníky" v českých dějinách máme navlečeny jako korálky na niti. V penzijním věku dnes již jsou děti zrozené během druhé světové války. Tedy ani tato generace toho moc nebude vědět ani o samotné válce, která ukončila existenci našeho mladého, národnostně velmi smíšeného státu, ani o poválečných necelých třech letech, kdy až příliš mnoho tehdejších občanů v nových kulisách obnoveného státu uvěřilo v magiku nových pořádků údajně "lidové" demokracie a v ikonu Stalinovu.

Velmi brzy po únorových událostech roku 1948 muselo zmizet z očí všechno, co mohlo nějak připomínat tzv. "První" republiku. Terčem sžíravé kritiky se samozřejmě velmi rychle stalo také přímo působení T. G. Masaryka; nejdřív pro jeho údajně protilidové postoje po roce 1918, pak také pro jeho prý špionážní kontakty s "reakcí" přímo během světové války. (Navíc byl respektovaným kritikem marxistického myšlení.) Samozřejmě v souvislosti s tím mizely nejen základní kameny k zamýšleným sochám TGM, ale také již dříve odhalené sochy, busty a názvy institucí, veřejných prostranství a ulic nesoucích Masarykovo jméno.

Ve veřejných knihovnách se posléze mezi knihy se zvláštním režimem, vylučujícím běžné výpůjčky, dostaly kromě tisíců jiných publikací také Masarykovy spisy (a nejen ty!); po roce 1948 --- do konce roku 1989 --- po celých těch 42 let navíc byla Masarykova díla totálně mimo vydavatelské plány nakladatelství. Z dnešního pohledu lze říci, že před 56 lety začal drsný výmaz Masarykova života a díla z paměti národů Československa; tedy zhruba před třemi generacemi...

Nač bylo možno navázat po překvapivých a zároveň rozpačitých listopadových dnech roku 1989? A čím?! A pro koho vlastně? V jakých sociálně-ekonomických a politických podmínkách?

Připusťme, že Masarykovo jméno se znovu objevilo v názvech náměstí, ulic, institucí. Bylo možno vděčně obnovit původní název brněnské univerzity na "Masarykovu". Máme zas "Masarykovo muzeum" v Hodoníně. Významnou ediční činnost vykazuje "Ústav TGM" v Praze. Masarykova socha je teď navíc přímo před Hradem na Hradčanech, kdysi sídlem českých králů a od vzniku ČSR také všech jeho prezidentů. Při slavnostních příležitostech tam přední státníci kladou věnce...

Jenže --- opravdu, člověk si to hned nemusí uvědomit, že sice všichni spoluprožíváme svou současnost, ale na základě různě dlouhých a rozmanitě tvarovaných životů. Takže si vnášíme do svých společných dnešků vzájemně nesrovnatelné podíly životní zkušenosti a její paměťové reflexe. Navíc s nestejnými životními šrámy, rozdílně zacelenými (nebo stěží zhojitelnými) ranami, s již dosaženými triumfy, anebo už na zřejmé cestě k nim. Životní paměť mnohých z nás je zatím krátká; co předchází třeba roku 1980, je i pro dnešního třicátníka už hodně vzdálenými "dějinami". Ani šedesátiletí mezi námi už nezažili tu tzv. "První" republiku. A ta dnešní naše --- "Česká" --- republika navíc je teď (svým obyvatelstvem a ve svých hranicích) zcela jiným státem, než jakým kdysi byla ČSR. Přitom Masarykovo jméno a jeho odkaz jsou spojeny v poslední třetině jeho života nanejvýš s první třetinou 20. století.

Takže, opravdu, nač chceme na začátku 21. století jménem ("ve jménu") T. G. Masaryka u nás navazovat? A pro koho? Jen pro stále řidnoucí řady "pamětníků"? A také: čím vlastně (má-li to lidi oslovit)?

Umožňuje nám dnešní svět přiměřeně hledět tak daleko zpět?

Nemá už zůstat ta dávná značka důvěry --- "TGM" --- jen v těch tak už dávno v prachu uplynulého času zasutých (a řekněme navíc, že již neprožívaných, a jen verbálně připomínaných) dějinách?

Připusťme, že teprve tehdy, když se člověk vymaní z pouhého a prostoduchého žití svou vlastní, vždy nějak aktuální současností, najde vlastní začátek onoho tolik svébytného "lidství". Tím, že ji začne nějak poměřovat s již něčím nějak minulým, přičemž také kupodivu pro sebe pak objeví potřebu své projekce do budoucnosti. Člověk je tedy vpravdě "člověkem" nikoli nějakými biologickými danostmi, nýbrž onou projekcí života v čase, směrem vzad, ale pak i --- poučeně --- směrem vpřed, rozvrstveným kotvením času dozadu i dopředu.

Náš moderní svět má svou kolébku zhruba dvě tři desetiletí před koncem "osvíceneckého" 18. století. Ve světě samých monarchií se za oceánem zrodila první novověká republika (USA), na evropském kontinentě se o obdobu nových státoprávních pořádků pokusili "občané" ve Francii ("1789"). Napoleonské války doprovodně vedly k otřesu stávajících státoprávních pořádků málem v celé Evropě. V Rakousku se hned po josefinských reformách v českých zemích postupně ujímaly "obrozenecké" myšlenky. Možná není ani příliš nadnesené tvrdit, že v tomto pařeništi času --- paralelně s postupným přechodem od převážně zemědělské výroby k rostoucímu zprůmyslnění --- se posléze po "revolučním roku 1848" začaly navíc výrazněji prosazovat myšlenky o sociálně spravedlivější společnosti, včetně rostoucí artikulace tzv. "národních" zájmů v mnohonárodních státech. A roku 1850 se do těchto už zčásti se "globalizujících" změn 7. března narodil Tomáš Masaryk.

Asi je teď zcela vedlejší, že se narodil na jihomoravském venkově, a že nebýt --- byť opožděné --- souhry náhod, byl by z něho možná "jenom" kovář. K ničemu je rovněž kdysi často přemílaná formulka převzatá z Plechanova, o tom, že každá doba si své vůdčí osobnosti podle svých potřeb najde. Pro vnímavého člověka je však značně důležité, v jakém rodinném prostředí probíhají jeho prvá léta života. Svůj význam tu v těch už půl druhého století vzdálených časech dozajista mělo, že celý tehdejší svět byl ještě vesměs pojímán jako relativně malý (protože to, co na obloze bylo na dohled, nezdálo se být přijatelně změřitelné), úžasně mladý (protože čas se poměřoval pouze v biblických, pár tisíc let od počátku vzniku všeho vzdálených dimenzích), a také výlučně jen smyslově charakterizovatelný (protože svět atomů a molekul ještě nebyl obecně považován za dostatečně průkazný).

Přitom fenomén života zůstával nejen kolem roku 1850, ale ještě dokonce před zhruba půlstoletím mimo přiměřené sepětí s hmotně prezentovanou informací, jež by v individuálních případech umožňovala vysvětlení jeho vzniku. Bez závažných kolizí s tehdejší vědou bylo před 150 lety možné věřit v substančně od těla odlišnou "duši"; i když bez spolehlivých údajů o posmrtném životě. Sice už existoval nějaký čas denní tisk, ale informace zatím pronikaly i v těch nejkulturnějších zemích mezi lidi značně pomalu; z větších vzdáleností se značným časovým zpožděním, a nejednou dost zkresleně. Také doprava byla zatím pořád značně pomalá a přes postupný růst železniční sítě nevylučovala, že i na našem českém teritoriu i vzdálenostně náročnější cesty chudší lidé ještě absolvovali třeba pěšky.

Může se tudíž zdůvodněně zdát, že čas Masarykova narození nespojuje s dneškem prakticky už vůbec nic. Ještě na přelomu mezi legendárním "koncem století", toho devatenáctého, a už rovněž nikoli "našeho" století dvacátého byla evropská společnost (včetně střední Evropy) stále zemědělsko-průmyslová, s převahou zemědělského obyvatelstva; druhou nejpočetnější sociální "třídou" bylo služebnictvo. Teprve na třetím místě svým počtem (ale přesto mnohem významnější díky celkové své koncentraci a možnosti se organizovat) bylo dělnictvo.

Pak od roku 1900 uplynou čtyři desítky let. Vinou druhé světové války a nutností nahradit v průmyslové výrobě pro válku mobilizované muže se poprvé v lidských dějinách najednou ocitnou masově v továr-nách ženy. A po té šest let trvající válce ženy v Evropě i v jiných kontinentech už ve výrobním procesu zůstanou; a i když se vdají, přestanou být pouze "v domácnosti"; stanou se rovnocennými partnerkami mužů (teď neuvažujeme o omezeních vztahujících se na ženy ve většině muslimských zemí).

Ve vyspělých zemích z konce 20. století pak už pokročila tzv. průmyslová výroba do stadia komputery řízené automatizace. Dělnická třída přestala ve zmíněných státech fakticky jako sociálně specifická rukodělná "třída" existovat. Výroba zboží využívá maximálně možnosti vyrábět ve velkých sériích a soustavně uplatňuje inovace, jimiž pronikavě snižuje podíl nákladů na pracovní sílu. Trh se stává stále více celosvětovým. Dramaticky stoupá podíl služeb na celkové hodnotě produkce. Miliony lidí překonávají vzdálenosti letecky. Celý svět je propojen nesmírně mnohostrannou, rychlou a účinnou sítí internetu. Závratné jsou možnosti uplatnění výpočetní techniky.

Miniaturizace se dostala na naprosto nepředstavitelnou úroveň v nanotechnologiích (což je úroveň už miliontiny milimetru!). Půl století vývoje poznatků o životě na této zemi vedlo od výchozího rámcového poznání struktury DNA až k biotechnologiím, které již umožnily u některých zvířat naklonování nových jedinců, což se zdálo být ještě nedávno pouhou fantazií. Před nedávnem dosáhli dospělosti první lidé, kteří byli počati metodou "in vitro" (tedy "ve zkumavce"). Budou-li překonány etické zábrany, zcela vážně se může počítat s možností uplatnění therapeutického klonování u lidí. (Rozhodně okamžitě slibnějším se zatím jeví obdobně perspektivní využití tzv. kmenových buněk v lékařství. Může se již zcela vážně uvažovat o projektech na obnovu nervových buněk, dokonce přímo v samotném mozku.)

21. století se už nazývá "informačním". Dramaticky rostou rizika pro důstojné sociální soužití stále větším nakupením obyvatelstva do měst. Zákeřnou hrozbou lidstvu je masový teror, drogy a rostoucí násilí uplatňované zločinci. Hodnota života, ale i relativní trvalost přijatelně nekonfliktních mezilidských vztahů jsou v krizi.

Celosvětově se neřeší jako závažný a nadmíru naléhavý problém, že v současnosti jsou na této planetě místa, kde buďto lidé nemají vůbec žádnou práci, anebo honorování jejich činnosti nepřesahuje $1 denně. Jistě také nelze zavírat oči před mnohými klimatickými nástrahami, které mohou navodit vážné ohrožení života lidí --- bez ohledu na to, kde zrovna a jak žijí --- během pouhých 10 až 20 let. V souvislosti s tím může dojít ke zkázonosným záplavám v přímořských oblastech, na různých místech může zas nastat (a už nastává!) nedostatek vody, jinde rychlé (a taky zhoubné) výkyvy počasí znemožňují zdárný průběh zemědělské aktivity. Je nepřehlédnutelné, že hegemonem dnešního světa jsou Spojené státy.

Přitom nelze domyslet, do jakých pnutí (v nárocích na suroviny, energii, životní prostředí, ale i politicky, pokud jde o "místo na slunci") se může dostat soudobý svět, udrží-li např.

Čína a některé další země jinak potěšitelně vysoké tempo hospodářského rozvoje. Zřejmě ještě větší hrozbou může být jak další šíření atomových zbraní, tak možnost uplatňovat je jako prostředek nátlaku v mezinárodní politice. Tohle všechno jsou zjevné problémy současné globalizující se světové společnosti, která si je váhavě přece jen začíná uvědomovat. Zatím se nepodařilo účinně mobilizovat veřejné mínění k součinnosti, která by vyprovokovala účinné akce. Nelze přehlížet ani to, že ve viditelné krizi je také stávající struktura formálně demokratických států, vesměs s nedostatečnou artikulací občanských prvků v nich.

Aspoň jeden citát z Masarykova díla

Ne, nezapomněl jsem na Masaryka. Když Masaryk psal před málem 110 lety o té české "nynější krizi" (v knize, mající uvozovkované výrazy přímo v titulu, v §13), tak především varoval před panikařením. Krize není ještě automaticky úpadek. Budu raději citovat:

"I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, kdo politicky myslí, a co tedy žádá po státu, národu a lidu, plniž především sám ve svém kruhu stálých povinností.

Nespokojenost naše neobracej se jen navenek jako u dětí a u mládeže, hledejme příčiny nezdaru především v sobě.

Jen prací a opět prací lze dělat politiku moderní, jen prací a opět prací lze dělat politiku světovou a tím zároveň uniknout té tísnivé malosti... Musíme příčinu té malosti vykořenit z gruntu, musíme zničit tu malost samu, ten politický a kulturní Kocourkov..."

Dnešní doba je ovšem zřejmě značně složitější a důsledky nekvalitních rozhodnutí mohou být mnohem pustošivější. Vraťme se raději ještě jednou k tomu citátu. "I já jsem stát"! A jen (smysluplnou) "prací lze dělat politiku moderní, ...politiku světovou"!

Že Masaryk předvídavě tušil žádoucnost těsnější mezinárodní integrace už před vznikem Československé republiky (jenže si byl vědom aktuálních překážek, jež tomu tehdy stály v cestě), také se málo ví. Postupná --- a nikoli bezproblémová --- evropská integrace je mj. v intencích také toho, co Masaryk v předstihu psal již v Nové Evropě.

Rovněž bychom neměli zapomínat na Masarykův setrvalý důraz na nutnost svědomí a charakteru ("mravnosti") v politice. Možná to nikdy nebylo tak naléhavé, jako v tom našem --- že by už "informativním"? --- věku.

Zrovna tak by mělo být znovu tradicí našeho demokratického školství, aby už děti základních/národních/obecných škol se na přijatelné úrovni seznamovaly s životem prezidenta Masaryka, od jeho dětství až po profesionální, rodinný, politický a státnický život pozdější. Nemáme takových zářných příkladů nazbyt. Cítím potřebu tu připomenout, že stále považuji celý Masarykův život za příkladný, a tou naléhavostí a opravdovostí jeho vlastního osobního nasazení za hodný následování; a to i pro současnou dobu. A to i bez ohledu na to, že se od počátku poslední třetiny 20. století už exponenciálně (tj. zcela nepředstavitelně tempem a dosahem vědeckých objevů a technických možností) celý náš život vzdálil klimatu času, kdy ještě T. G. Masaryk žil.

Obdivuhodná byla šíře Masarykových zájmů a solidnost jeho vědeckých (sociálních i kulturních) analýz. To, jak zodpovědně přistupoval k politice, má --- že by dnes už zcela nepochopitelně? --- povahu nedostižného ideálu. Převzal k analýze také jako tradiční problém českých intelektuálů kromě "české" a "sociální" také "ruskou", a navíc rovněž "evropskou" a "světovou" otázku (ve vzájemném prolnutí). Konečně tu politiku i ty rozmanité "otázky" moderně (realisticky a v obdivuhodné šíři i hloubce) vytkl, v konfrontaci s evropsky viděnými souvislostmi, včetně možného "poevropštění" Ruska; podotkněme, že v té málo vnímané, a tím méně přijatelně chápané situaci před 1. světovou válkou! Během 1. světové války pak Masaryk analyzoval nejen příčiny té hrozné války, ale také předpoklady mírového života, až ta válka skončí; pochopitelně --- velmi předvídavě --- i s vizí "Nové Evropy" (aniž přitom zapomínal na význam Německa pro Střední Evropu). Prvním prezidentem nově vzniklého a demokratického státu ve Střední Evropě se stal plným právem.

Tím vším, co vykonal, Masaryk zároveň neokázale doložil, že --- pokud vůbec na této Zemi dochází k zázrakům --- ty největší vznikají přímo v člověku, v tom, jak překonává omezenost svých poměrů; a potom v tom, jak nezištně povzbuzuje také druhé lidi, aby se rovněž i oni pokusili o onen úžasný přesah vlastních "objektivních" omezení, kdy pak ani případné obětování vlastního života není překážkou, jde-li o spásu společenství...

Pár střípků k dalšímu případnému zamyšlení

Masaryk vnímal podněty ze života jako "otázky". Neměl pro ně prefabrikované a automaticky dané odpovědi. "Otázka" byla výzvou k uvozujícímu a velmi důkladnému a zodpovědnému studiu. Také proto po prvních zavazujících kontaktech s politikou rezignoval na svůj první mandát, byv si jist, že není na takovou činnost profesně dost připraven. Jak jeho "Česká otázka", tak třeba "Otázka sociální" byly nadmíru důkladné studie, podložené znalostí veškeré tehdy dostupné literatury. Když se Masaryk připravoval ke zkoumání "ruské otázky", pobyl také několikrát přímo v Rusku (poprvé roku 1887); na základě své znalosti ruštiny studoval v tamních knihovnách a stýkal se s vý-znamnými intelektuály Ruska. Pak teprve došlo na --- posléze třísvazkové --- shrnutí těchto poznatků v závažné knize "Rusko a Evropa", z níž lze dodnes čerpat cenné informace (kupodivu i pro ten náš dnešní nadmíru složitý a stěží přehlédnutelný čas).

Do širšího povědomí v českém národě Masaryk vstoupil během oněch dávných a citově velmi vypjatých bojů o tzv. rukopisy (RKZ). Během "hilsneriády", jakmile se přesvědčil, že nejsou důkazy pro rituální vraždu, vystoupil proti pověře a na obranu neprávem obžalovaného; neohroženě se postavil proti antisemitské štvanici. Když propukla později tzv. aféra Wahrmundova, postavil se Masaryk za svobodu bádání a proti politickému tlaku na to, aby byl Wahrmund jako profesor církevního práva propuštěn z univerzity. Ještě citlivější byla aféra Friedjungova. Ten se pokoušel nastrčeným falešným dokumentem vzbudit mínění, že Srbsko se chová podvratně vůči Rakousko-Uhersku. Masaryk byl tehdy několikrát v Bělehradě a seznámil se ihned se všemi dostupnými indiciemi; neohroženě vystoupil proti čachrům vídeňských vládních kruhů. Ve všech těchto a dalších případech nemusel být Masaryk okamžitě znalý věci; ale jakmile vzniklo vážné podezření, že se někomu děje křivda, chtěl znát podrobnosti, a jakmile důkazy posílily potřebu vystoupit proti bezpráví, nebál se možných rizik pro svou osobu a nespravedlivě napadené hájil s krajním osobním nasazením.

Nejednou se tvrdilo, že Masaryk vlastně ani nebyl filosof --- vždyť prý byl pouhý "eklektik". Nebývá připomínán v učebnicích sociologie --- takže jaký vlastně byl "sociolog"? A jako politik prý se také moc coby první prezident československého státu neukázal --- vždyť ta jeho funkce byla čistě formální! Pokud jde o tu filosofii, neměli bychom zapomínat aspoň na to, že v devatenáctém století živý problém klasifikace věd vedl Masaryka k sepsání první (a velmi podrobné) české monografie na toto téma, knihou "Základové konkretné logiky" (z roku 1885). Svým pojetím filosofie dějin vyvolal diskusi, která trvala od roku 1895 až do druhé světové války. A navíc, loni uplynulo 120 let od napsání práce s názvem "Počet pravděpodobnosti a Humeova skepse" (1883); téma je stále aktuální, i v naší době.

Pokud jde o sociologii, málo si možná uvědomujeme, že Masaryk byl zřejmě prvním intelektuálem, který se hodlal habilitovat na sociologii, pro kterou tehdy ještě nebyly univerzitní stolice! Předložil německy psaný spis o sebevraždě (1881; česky pak až roku 1904: "Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty"). Setrvale se zapomíná na to, že údajný zakladatel moderní (kvantifikující) sociologie, Émile Durkheim, napsal svůj traktát o sebevraždě až roku 1897! Toto pravdě neodpovídající tvrzení o Durkheimově prvenství v oboru nebylo dosud ve světové literatuře přehodnoceno.

Ta výtka na adresu Masaryka-politika je jistě nejméně přesvědčivá. (Samozřejmě tu nebudeme opakovat, co je poměrně obecně známo o politické aktivitě TGM před válkou, za války a na jejím sklonku. Za připomenutí ovšem stojí, že ani za války nezůstal pouhým "praktikem", nýbrž na sklonku války sepsal --- jakoby jen pro vojáky v odboji, aby věděli, zač vlastně bojují --- analyticky politickou knihu s názvem "Nová Evropa. Stanovisko slovanské". V té knize je v závěru předjímavě vyjádřena vize takové Evropy, jaká postupně před našimi zraky po řadu desetiletí už vzniká...)

V povědomí těch, kteří byli jako občané ČSR jeho současníky, Masaryk zůstal během celého svého života po 28. říjnu 1918 jakoby symbolickým ztělesněním ideálů demokracie (navíc také jako autor dvousvazkového díla "Cesta demokracie" z let 1933-34) a též jakoby ztělesněným mravním svědomím občanů tehdy mladé republiky. Jeho zásluhy, pokud jde o profil ČSR, byly dokonce zhodnoceny lakonickým zákonem, jímž se "zasloužil o stát".

T. G. Masaryk během svého života svými postoji a "otázkami" často své současníky provokoval. Po některé lidi byl málo náboženský, pro jiné byl zas až příliš od dogmat oproštěný; pro další byl příliš "suchý" ve výkladu problémů, pro jiné byl až příliš žhavě bojovný; pro zas jiné lidi zřejmě představoval symbol, který byl utilitárně "neutralizován" prezidentským stolcem na Hradě. Přesto lidí, kteří byli ochotni riskovat popularitu (ne-li vlastní život) v zájmu pravdy, neměl tento národ nikdy nazbyt. Zářný vzor ve vhodný čas může povzbudit...

Umíme sami s pravdou žít?!