Jeden z odpovídajících popřel samou podstatu pojmu národnost, zatímco druhý v hrubých rysech konstatoval, že jací jsme, takoví prostě jsme a basta. U představitelů českého národa, proslulého mimo jiné svým smyslem pro sebereflexi a sebekritiku, bych čekal větší odvahu k nazření své minulosti. Pánovi, který mi soukromě napsal, že můj styl je "hysterizující", chci pak vzkázat, že to uznávám, neboť nejsem svým zaměřením publicista, nýbrž esejista, a je na každém, aby si z mého psaní vybral, co potřebuje. Nyní se tedy dostávám ke své úvaze, ke které mě vyprovokovala nedávná výročí výše uvedených krajanů, narážející na neradostnou každodenní zkušenost s českým národem.

Odvážím se říct, že slova TGM o tom, že jakékoliv snažení musí být předně založeno na všelidské morálce, jsou nám, už dost "rozkoukaným" dětem třetího tisíciletí, daleko bližší než našim rodičům a prarodičům, kteří ještě byli nuceni vyrůstat v předchozím období, v období, které bylo v tak zvaném Platónském roce vyhrazeno znamení ryb.

Nejen z historie, ale především od svých stále žijících předků a jejich vrstevníků vím, že se tenkrát hodně bojovalo. Věci, které naší generaci už připadají být nepochopitelné (jako je například proskribovaný odsun sudetských Němců v letech 1945-1948), byly v minulosti činěny docela přirozeně a v holém pudu sebezáchovy.

Od mládí mých prarodičů byly ve většině Východní Evropy vedeny tři odboje (neztotožňovat s odbornými pojmy 1., 2. a 3.odboj). Důslednými rozhovory s jejich příslušníky jsem došel k jednomu zajímavému zjištění: existuje jen velmi málo lidí, kteří za svůj život dokáží bojovat proti dvěma či více zlořádům, následujícím za sebou.

Babička mi vyprávěla, jaká euforie se zmocnila velké většiny národa v květnu 1945 a jaká vděčnost tenkrát patřila osvobozující Rudé armádě (abychom jí za to byli dosud vděčni, nemusejí různí ideologičtí psavci dnes snižovat -- či zvyšovat - podíl americké armády na našem osvobození). Bez Sovětů a jejich armády bychom se nezbavili nacismu: západní demokracie nás v roce 1938 zradily, zatímco Sovětská armáda nám pod vedením "maršála" (jak tehdy nazývali neobeznámení čeští novináři předsedu rady lidových komisařů SSSR) Stalina (je ale třeba říci, že jako vedlejší účinek defenzívy započaté až po napadení v roce 1941) přinesla Osvobození.

To bylo v očích lidí spojené s výhledem sociální spravedlnosti, a tak většina národa (včetně tří z mých prarodičů) vstoupila do KSČ, která se (s opravdu jen malou pomocí své propagandy) stala vedoucí silou ve státě. Protinacističtí bojovníci byli touto vládou uznáváni, a někteří z nich se dál poctivě starali, aby se k nám nacismus (který byl najednou viděn nejen v SRN, ale třeba i v Titově Jugoslávii) nevrátil.

Jenže mezitím už tu byl druhý odboj. Odboj, který byl z větší části veden nikoli za znovuzískání majetku, ale hlavně proti (z části českému, ale hlavně moskevskými direktivami speciálně "vytvrzenému") režimu, který stačil své vnitřní nepřátele zlikvidovat zhruba za dva roky po revoluci v roce 1948, načež se začal pouštět do svých vlastních, takže si vlastně nikdo ve státě nebyl jistý životem (v této souvislosti doporučuji i antikomunistům knihu komunisty Artura Londona "Doznání"). Někteří z prvního odboje se připojili k odboji druhému, většina však dál bojovala proti "skrytým štváčům", aniž si všimla, že sama podporuje poněkud aktuálnější nebezpečí a nelidskost.

Po smrti Velkého JVS stačilo patnáct let a zdravá česká selská podstata nižšího členstva našeho KSČ vystrčila "sekerníky" na okraj a začala se snažit budovat něco, co by mohlo být opravdovým socialismem, možná i s podílem nestraníků. Po 21. srpnu 1968, kterému předcházela dohoda L. I. Brežněva a L. B. Johnsona, už snad i idealističtější polovině české levice svitlo, jak že si to s tím naším "socialismem" velmoci skutečně přejí. Mnoho lidí z aparátu (i těch, co dosud hledali "západní štváče") přešlo do druhého odboje a jen málo z nich se dokázalo vnitřně obalamutit různými "Poučeními z krizového vývoje." Tzv. normalizace byla z devadesáti procent skutečně dobou svědomí. Nejvíc na ni doplatili skuteční proletáři, jichž se nezastávala vláda USA ani SRN, a přesto se hrdinsky přemohli a nemlčeli.

Přišel rok 1989 a záhy se ukázalo, o co tu vlastně jde. Neměli jsme možnost volby, předem určená změna řádu už nežádala socialismus ani kapitalismus s lidskou tváří, naše země se ze dne na den prodala, a potvrdila tak prohru Pražského jara, kdy jsme se znovu stali provinčním satelitem SSSR.

Ale pozor, kdo by si myslel, že dnes patříme USA, velice by se mýlil. Dnes patříme nadnárodním firmám, a ty už se postarají aby z nás byl stále klidnější a klidnější lovný rybníček s levnějšími a levnějšími kapry, kteří nemusejí jít jen na pánev, ale z milosti svého "majitele" se mohou octnout i v pohodlném akváriu nějaké velkokoncernové kanceláře.

Proti tomuto stavu tu máme třetí "odboj", k němuž se přičleňují někteří z toho prvního (často i proto, aby si odůvodnili svou lenost změnit postoj), kteří stále nenávidí ty z toho druhého, a je smutnou pravdou, že valná většina druhoodbojářů za demokracii už nemá sílu ani inteligenci rozpoznat, co se v zemi děje.

A tak jsou nám mladým tito bývalí bojovníci za demokracii stejně směšní, jako jim v 50. letech připadali ti první, kteří používali stejné věty: "Vybojovali jsme vám svobodu, tak budujte." A přitom je už skoro patnáct let po revoluci, a ještě pořád šlehají plameny pomsty: z jedné strany se říká, že u nás doma za 40. let nic nevzniklo a z druhé strany melou normalizátoři stále tytéž řeči jako před dvaceti lety.

Tak tu máme tři skupiny odbojářů, z nichž ty první dvě vyháněly čerta ďáblem: komunističtí antifašisti fašismus stalinismem, antistalinisté stalinismus a Brežněvův neostalinismus dnešním imperialismem. Hledí udiveně na naše výčitky, a kdyby nám ve své povýšenosti mohli odpovědět, zřejmě by řekli: "Museli jsme se přece ve svém boji s někým spojit." Jejich logika říká, že nepřátelé pokroku (u těch prvních to znamená: sociální spravedlnosti, u těch druhých: "svobody") se musejí vyeliminovat, třeba násilím, zatímco svědomí za to, že zacházeli s bližními jako s nepřáteli, v nich vytváří obranné bloky proti vlastnímu svědomí, což vidím na většině svých kolegů personálně spjatých s minulým režimem, kteří mi na poukazy o vyhazování lidí z práce, školy a domova, na koncentračních táborem ve jménu blízkého komunismu a perzekuci a ničení schopných a pravdomluvných lidí odpovídají prefabrikovanou větou: "To jsou lži!"

V tom je rozdíl mezi námi. Souvisí to s důvěrou v morální zákony lidství, které jsou uloženy hluboko v nás, a podvědomě trestají přestupky i v zákonech, které vědomě nepřijímáme. Souvisí to i s tím, že Masarykova demokracie byla stavěna alespoň na jeho snaze přenést na národ religiózní, transcendentální přístup ke světu, zatímco od jeho smrti byly všechny systémy v této zemi stavěny na vulgárním, a tedy nemorálním materialismu.

To, že proti něčemu bojuji, předpokládá, že tomu musím ubližovat a násilím to ničit, spojit se proti tomu s kýmkoliv, lhát, překrucovat, špinit a vůbec udělat cokoliv.

Zde leží propast mezi myšlením našich dvou měsíců Platónského roku (znamení Ryb a Vodnáře). Ničit se totiž nemá vůbec nic. Stačí maličkost: říct "ne" všude tam, kde padají slova boj, násilí, odebrání něčeho někomu atd., ať už pod jakoukoli záminkou. I kdyby mě to mělo stát místo, budoucnost, potomstvo a iluzorní klid. Člověk nemůže sedět zároveň na dvou židlích.

Kdo tato maxima vnitřně neuznal, je stejně stále v podezření, že mu v jeho odbojích a snahách nešlo ani tak o veřejné blaho, jako spíš o vlastní prospěch. Ano, v konečném důsledku je můj třetí odboj odbojem proti vlastní tělesné podstatě. Tak chápu Kristova slova: "I kdybys ztratil život, najdeš život věčný." K příkladu tohoto muže se upínám, abych snad ve své donkichotské cestě necouvl. A je mi útěchou a posilou, že je nás na této cestě čím dál víc.