Historik Antonín Klimek pro zdařilou edici nakladatelství Havran "Dny, které tvořily české dějiny" připravil studii nazvanou 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci, začátek konce Československa. Antonín Klimek je, podobně třeba Robert Kvaček, nepřehlédnutelná postava mezi dnes už staršími českými historiky, tak trochu drsňák bez předpojatého posuzování.

A tak není divu, že téma své zatím poslední práce nevymezil podle tradičního "potýkání" Čechů s Němci, podle modelu osvobozování od nadvlády, ale podle výroku F. Gregoryho Campbella: "Navzdory rivalitě Češi a Němci měli daleko více společného, než si většina z nich uvědomovala. Mysleli obdobně, a jejich konflikty byly proto daleko zaťatější."

Jakoby tato slova, mnohem zjednodušeněji, potvrzoval také sám Hitler, když o Češích mluvil jako o asiatech mezi Slovany (pro jejich kolektivnost a pracovitost, tedy vlastnosti tradičně spojované také s německou národní společností).

Klimek bere nástup Hitlera a jeho důsledky pro Masarykovu republiku pěkně z gruntu -- analyzuje Hitlerovu osobnost, ale i soužití obou národů v Rakousku-Uhersku, vyústění první světové války, sudetský problém, růst totalitních hnutí v meziválečné periodě, charakterizuje poválečné Německo, budování národního socialismu v obou společnostech, rysy nacismu, cestu NSDAP k moci, vztahy ČSR k třetí říši i politiku Anglie a Francie vůči rostoucímu nebezpečí. Klimek nešetří ve svém realismu ani jednu ze stran konfliktu, a tak (když mluví o fenoménu antisemitismu) připomíná nejen protižidovské články K. H. Borovského nebo Jana Nerudy či názory F. Palackého a J. Pekaře, ale také třeba výrok poslance Masaryka, jak mu bylo nepříjemné dotknout se žida.

Když na jiném místě analyzuje československou zahraniční politiku vůči Hitlerovu Německu, kromě připomínky Benešova nemístného optimismu a důvěry v pomoc velmocí, které ve stejné době jasně hlásily, že vůle k této pomoci je u nich oslabena, neušetří ani prezidenta Masaryka.

Ten v nástupu Hitlera viděl v březnu 1933 projevy lidové demokracie (sám se někdy považoval za demokratického diktátora) a dál viděl hlavní nebezpečí pro republiku v monarchismu. V rozhovoru tehdy dokonce řekl: "Noví vůdcové potřebují oporu národů a všichni vycházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to je určitý druh demokracie." Nad jeho dalšími výroky se dokonce žurnalista A. B. Austin neudržel a přirovnal Masarykovy názory k názorům Mussoliniho.

Klimkova studie mapuje vlivy, které umožnily nástup Hitlera, nahlíží je z české perspektivy, ale hodnocení se přísně vyhýbá. Soudobé české politiky za jejich omyly nepeskuje, současnému čtenáři nabízí jen materiál k uvažování nad tím, zda a jak mohli čeští i evropští politici chápat Hitlera. Slůvko "jen" ale v tomto případě asi není právě na místě.

Pochopit Beneše

Z titulu, který se zabývá koncem -- tedy důsledky druhé světové války, se na mě na pultu zase nesmál nemračil Hitlerův soupeř Edvard Beneš. Útlý sborník Benešovy dekrety, Budoucnost Evropy a vyrovnávání se s minulostí je sestaven z příspěvků loňského setkání českých, německých a rakouských historiků, politologů, právníků a politiků nad problematikou Benešových dekretů. Má čitelnou ambici řadit uměle živené aktuální spory mezi některými českými, rakouskými a německými politiky do kontextu diskusí o vyrovnávání se s minulostí a možnostech budoucího soužití těchto společností v jednotné Evropě.

Například historička Eva Hahnová ve svém příspěvku o obrazu požadavku části sudetských Němců na zrušení "Benešových dekretů" konstatuje, že nejen čeští politici, ale třeba také německá média ne vždy pomáhají uklidnění česko-německých vztahů. "Představa, že v Česku platí protiněmecké diskriminační zákony, protože si v této zemi žádný Němec nemůže být jist majetkem, či dokonce životem," shrnuje Hahnová, "je totiž to jediné, co si němečtí televizní diváci či povrchní čtenáři novin zapamatovali."

Českou národní společnost obdobně kriticky analyzuje politolog a sociolog Georges Mink: "Dá se říci, že smířlivý postoj politiků, kteří byli disidenty, v prvé řadě Václava Havla, se nesetkal s příznivým přijetím u české veřejnosti. Zdá se naopak, že tvrdší rétorika ODS padá na úrodnou půdu..."

Kromě uvedených editorů a autorů zde dále najdeme příspěvky Güntera Verheugena o cílech evropské integrace, které leží v budoucnosti, ne v revizi minulosti. Muriel Blaive vysvětluje, oč vlastně v dekretech jde. Anne Bazin píše o dědictví sudetské války v přístupu k sudetské otázce v Německu a České republice. Nekompromisní český historik Jan Kuklík hodnotí Benešovy dekrety z právně-historické perspektivy. Tobias Weger dává nahlédnout do paměti a symbolů sudetských Němců, Oliver Rathkolb přispěl textem "Potlačování a instrumentalizace vyhnání sudetských Němců a jeho opožděná recepce v Rakousku." Václav Havel napsal epilog o dilematech evropského politika Beneše.

Sborník rozhodně patří k realistické části dlouholeté česko-německo-rakouské diskuse (snad vůbec poprvé se zde na malém prostoru protínají pohledy na všechny tři regiony poválečných sporů). Jak podotýká editorka Muriel Blaive, historička zabývající se československou politikou druhé poloviny minulého století, příspěvky tohoto sborníku považují, každý ze své perspektivy, požadavek zrušení dekretů za zbytečný. Z příspěvků se dá vyčíst jednotící představa, že spory kolem minulosti mají šanci na řešení ve společné Evropě. Především ale v přijetí faktu, že letité a stěží rozsouditelné spory založené leckdy na křivdách etnických čistek jsou také součástí evropské identity, té identity, která je společná všem třem protivníkům.

Původně vyšlo v časopise Dobrá adresa