Jako jeho vrstevník (narodil jsem se v roce 1938, bývalý generální tajemník SPD a předseda Seligerovy obce Petr Glotz v roce 1939) jsem byl účastníkem tohoto dění na opačné straně. Šestiletý Petr Glotz jako říšský občan opouští ČSR spolu se svou maminkou, která vede jízdní kolo, na němž je namontován kufr se vším, co jim bylo dovoleno vzít sebou. Já, jako sedmiletý chlapec, jsem z občanství Protektorátu Čechy a Morava přešel zase do občanství ČSR, z díry, jinak se ta vlhká místnost nedá nazvat, do které nás jihlavští Němci přestěhovali už r. 1941, jsme se přestěhovali zase do normálního bytu.

Pro Petra Glotze ty dějiny začínají ale mnohem dříve, než jsou sudetoněmečtí autoři zvyklí. Jeho hledání příčin jde až do 19. století, začíná rokem 1848.

Jeho úvod k této knížce je opravdu neobvyklý: " Tato knížka vypráví historii s krvavým koncem. Několik národností žije na stejném kousku země. Míní tím Čechy, Slováky, Němce, Židy, Rusíny, Poláky a Ukrajince, kteří v českých zemích žili společně. Ke konci této historie se vzájemně přepadli ti silnější z nich, Němci , Češi a Slováci, Židé byli při tom téměř vyhubeni."

Petr Glotz se jako dítě dostal do Bavorska, Bavorákem se ale nikdy nestal. Jeho pokusy, mluvit bavorským nářečím, byly považovány za jakési chebské nářečí. Zůstal tak trochu mezi židlemi, jeho vyprávění o tom, jak se vzájemně stupňovala nacionalistická nálada, jak Němci, tak Češi nevynechali příležitosti své oblíbené protistraně jednu utřít, sotva najde nadšené čtenáře mezi konzervativními Sudeťáky. U nich začíná historie zpravidla květnem 1945, o tom, co bylo předtím, se jim nechce moc diskutovat.

Proto je třeba tuto poctivou snahu po objektivitě také uznat a ocenit. Zajímavé by bylo, co k této knížce míní pan Posselt, žoviální tlouštík z Prahy. Sice o něm už dlouho nebylo nic v tisku, ale mně poslal složenku s prosbou, abych mu na jeho pražskou kancelář Sudetoněmeckého Landsmannschaftu přispěl. Kdyby ta prosba přišla od pana Glotze, určitě bych ji musel brát vážně, takto jsem věc ale odložil na sv. Dyndy, jestli tomu pan Posselt bude rozumět.

Při čtení této knížky - znám některé dřívější publikace pana Glotze o německé pravici - jsem si musel říci, že se zde jedná o opravdu první reálnou základnu, na níž by bylo možné vybudovat česko-německou vzájemnost. Nejsem přítel té "sociálně" orientované strany, ale našel jsem i v publikacích pana Glotze řadu kritických poznámek, které v této straně najdou sotva příznivou ozvěnu. Takovým socialistou, jakým je pan Glotz, bych mohl být také.

Mladí lidé, kteří necítí sociálně, jsou snad úchylní, lidé zralejšího věku pak mnohé přehodnotí, mnozí přechází ke konzervativním ideám, mnozí se uchylují k liberalismu, ale pokud zůstává vůdčím motivem snaha pomoci svému národu přežít, dá se mnohé akceptovat.

Pan Glotz je stejně jako já a jistě velká řada lidí stejného původu nepřítel nacionalistů. Nacionalismus je už svojí snahou po dosažení "čisté" národnosti rasismem, diskriminuje "nečisté" složky národa a tím se sám diskvalifikuje.

Ne původ, nýbrž příspěvek každého občana republiky k jejímu rozvoji, většímu uznání, zabezpečení její budoucnosti, její obraně, jsou měřítkem jeho občanské kvality. V neposlední řadě je i kvalita jeho rodiny, vzdělání jeho dětí, jejich poměr k vlastnímu státu důležitým faktorem, kdo myslí na své vnuky, jedná jinak, než střevlík, který hrabe jenom na svou kuličku.

BL GOOGLE Britské listy přinesly záznam diskuze v Sudetoněmeckém domě z roku 1995, kterého se účastnil mimo Petera Glotze i Antje Vollmerová a Richard von Weiszäcker

BL GOOGLE USNESENÍ německých stran k problematice vyhnanců platná až do přijetí deklarace - 1998

Pozn. ŠK: Poslanec spolkového sněmu Peter Glotz je autorem kritického výroku na porevoluční českoněmecké uspořádání : "Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci [z roku 1992] nedokázala zahojit rány, mezi které patří kolektivní vyhnání Němců v roce 1945", což prý je "právně a morálně neudržitelné a je a zůstává neobhajitelné".

Svaz vyhnanců prosazuje plán, podle něhož by mělo být v Berlíně zřízeno Centrum (středisko) proti vyhánění, jakési muzeum, památník a výzkumná instituce, jejichž úkolem bude připomínat nespravedlnost odsunu, tedy i rozhodnutí Postupimské konference. V čele iniciativy stojí předsedkyně Svazu vyhnanců a poslankyně CDU Erika Steinbachová a dřívější generální tajemník SPD a předseda Seligerovy obce Peter Glotz.

Představitelé Polska se k tomuto záměru vyjádřili kriticky. Např. premiér Leszek Miller prohlásil 30. 8. 2003, že Polsko nikdy nepřipustí, aby se nějaké středisko zabývalo jen odsunem Němců, že by ale mělo mít celoevropský charakter. Kancléř Gerhard Schroeder a německý ministr zahraničí Joschka Fischer se pozastavili nad tím, že by mělo být přímo v Berlíně.

Souhlasně se vyslovil Václav Havel, podle něhož je prý vyhnání "velkým tématem". Z dalších českých politiků se k myšlence "Centra" přihlásili předseda Senátu Pithart, místopředseda vlády Mareš a senátor Ruml. Sociální demokracie zůstala chladně odtažitá, a to včetně předsedy vlády Špidly.