"... to pojedete Vy za ním do Lichtenštejnska nebo přijede on za Vámi?", zeptala se mne krásně mladě a trochu naivně moje skvělá dobrovolná písařka, když jsem ji poprosil o přepis české verze svých otázek.

"... s tím nechci mít nic společného", řekl mi první z odborníků, které jsem postupně požádal o konzultaci při formulování otázek. Několik dalších mě pak poslalo do h..... (háje) slovy sice mírnějšími, významem však podobnými.

"... no Kahoune, neměl by ses na tohle ale už opravdu vykašlat, protože tohle se nebude nikomu v Česku líbit. Tvůj právník není přece žádnej malej blbec a ví, co říká, když tvrdí, že tě budou označovat za zrádce národa...", říkal jsem sám sobě, když mne Lichtenštejnský panovník Hans-Adam II vyzval, abych mu položil otázky...

Jak vidíte, nevykašlal jsem se na to a jako Čech Čechům se Vám pokusím nyní vysvětlit, že jsem se k celé věci dostal vlastně proti své vůli a úplně jako slepý k houslím. Vysvětlit, že jsem to neplánoval a nechtěl a proč tedy nakonec píšu již druhý článek, který se v Česku nebude skoro nikomu líbit a nepomáhá zájmům mé země, a pokud by došlo na placení nějakých kompenzací Lichtenštejnsku, tak ani finančním zájmům mým jako jedné desetimiliontiny českého státu, a proč článek obsahuje pouze stanovisko Lichtenštejnského panovníka Hanse-Adama II, ale žádné stanovisko české strany.

Pokud bych to měl říci jednou větou, tak základem je jedna krásná myšlenka, kterou řekl jeden moc chytrý pán už dlouho přede mnou, a která zní, že "Pravda nemůže být postavena na lži".

...Začnu ale od začátku. Před nějakou dobou jsem si začal na stránkách internetových novin dělat z mnoha vážných věcí legraci. Čtenáři vám sice za to v diskusi u článku často nadávají, nic Vám nebrání na oplátku svobodně nadávat zase jim. Vyšlo mi několik desítek takových článků a pak jsem během pobytu v přírodě náhodou v zapadlé venkovské horské hospůdce z rádia uslyšel, že Lichtenštejnsko kvůli majetkovým sporům s Českou republikou v Lucemburku zablokovalo uzavření smlouvy o rozšíření Evropského hospodářského prostoru. Napadlo mne, že z toho si mohu nádherně udělat srandu, a než stihla hospůdka zavřít, napsal jsem na notebooku (ano, všude ten krám tahám -- opravdu úchylka) formou fikce satirický článek "Třesme se strachy!"

Moc se mi to povedlo. Ve fikci jsem například popisoval, jak se knížátko v maličké zemi rozzuřilo, mobilizovalo armádu ("tři přesluhující lokaje v zámečku nad vesnici"), ozbrojilo ji bambitkami ze zámeckého muzea a vysadilo na jižní Moravě s tím, že místo granátů budou kolem sebe účinně házet svazky bankovek ..., jak naše vláda kapitulovala po pohrůžce prozrazení čísel tajných kont..., atd. atd. atd. ...

No smál jsem se jim a smáli se jim i přátelé, kterým jsem dal článek přečíst. Hotový článek jsem se chystal po návratu do města poslat do internetových novin, chybělo jen doplnit nějaká základní fakta. Když jsem tu satiru na Lichtenštejnsko psal, neměl jsem přístup k internetu a nemohl si vyhledat informace, vynechal jsem si proto na začátku článku místo, kam později dopíšu alespoň pár základních faktů o tom, jak Lichtenštejnové za druhé světové války kolaborovali s Hitlerem a proto jim byl po válce podle Benešových dekretů právem zkonfiskován majetek, kterého se dnes nespravedlivě domáhají...

Čekal mne ovšem trochu šok. Nejenže se mi nepodařilo najít žádné informace o konkrétní kolaboraci Lichtenštejnů s Hitlerem, naopak jsem našel informace přesně opačné. Vypadalo to, že Lichtenštejnové nejenže nekolaborovali, ale spíše naopak. Otec současného lichtenštejnského panovníka údajně na protest proti anexi Rakouska Hitlerem přesídlil z Vídně do lichtenštejnského hlavního města, respektive vesnice, Vaduzu a navíc bylo Lichtenštejnsko během druhé světové války neutrální podobně jako Švýcarsko, jehož neutralitu uznal údajně i Hitler. Zabavení lichtenštejnského majetku by se proto v jistém smyslu dalo chápat podobně, jako kdybychom po válce zabavili majetek občanům neutrálního Švýcarska.

Viděl jsem, že satira "Třesme se strachy!", můj dosud nejpovedenější článek, bude asi také mým prvním článkem, který se dobrovolně rozhodnu nikde nepublikovat, protože si v něm dělám nespravedlivě legraci z té nesprávné strany sporu. Vykašlu se na to, budou další témata a další články, prostě tentokrát nevydám nic.

U tohoto rozhodnutí jsem ale bohužel nedokázal setrvat. Narazil jsem totiž ještě na něco mnohem závažnějšího. Dne 21. 11. 1945 správní soud v Bratislavě zamítl stížnost otce současného Lichtenštejnského knížete a v odůvodnění uvedl, že žalovaný orgán dospěl k závěru, že navrhovatel je "osobou německé národnosti" ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) dekretu, poté, co konstatoval (soud), že se jedná o VŠEOBECNĚ ZNÁMOU SKUTEČNOST. Tak to je asi, jako kdybychom někoho zavřeli do kriminálu, nenamáhali se s dokazováním jeho viny a do odůvodnění rozsudku napsali, že je to přeci grázl, protože je to o něm obecně známo...

Inu, co je moc, to je moc. Některé věci prostě své zemi nemohu prominout a to ani, pokud tak činila ve finančním zájmu všech tehdejších i budoucích občanů, tedy i v zájmu mém. Já jsem upřímný a přiznávám, že mám peníze rád. Nejsem pro ně ale ochoten udělat cokoli a ani nechci, aby některé věci v zájmu peněz činila má země, tedy například aby její soud prohlásil někoho za Němce, "protože je to o něm všeobecně známo". Já přitom nevím, zda byl nebo nebyl Němec, ale na rozdíl od toho soudu bych s tím nebyl tak jednoduše a rychle hotov a namáhal bych se se sháněním důkazů...

Tu protilichtenštejnskou satiru jsem dal definitivně a navždy k ledu a kromě několika nejbližších přátel ji nikdo nečetl a číst nebude. Místo satiry na Lichtenštejnsko jsem napsal sice méně zábavný, zato však o něco pravdivější článek s názvem "Stránky americké tajné služby CIA a spor s Lichtenštejnskem, neutrálním státem v době války..." a vůbec jsem z toho, co jsem do něj musel napsat, neměl radost. Naštěstí nepíšu proto, abych sobě nebo někomu jinému udělal radost, ale proto, abych psal pravdu a to i když se mi třeba ta pravda nelíbí.

Článek vyšel koncem loňského roku v Britských listech. Podklady pro něj jsem hledal například na stránkách americké tajné služby CIA, v materiálech mezinárodního soudu, v článku britské BBC (o kterém mimochodem velice zábavně kníže Hans-Adam II. v rozhovoru říká, cituji doslova, "že obsahuje spoustu nesmyslů"). Některé tyto prameny si vzájemně zásadně odporovaly. Například neomylná americká špionážní služba CIA a neomylná britská veřejnoprávní BBC, což je jistě velmi zábavné...

Proto jsem se také s žádostí o informace telefonicky obrátil na naše ministerstvo zahraničí, které je jistě o úroveň výše než celá CIA s BBC dohromady... Šlo o velice milou zkušenost, kterou jsem podrobně popsal v minulém článku. Skončilo to tím, že jsem té milé paní, placené (asi dost špatně) z mých daní, zavěsil. Že mi při tom zavěšování vypadlo sluchátko z ruky a nějak silně třísklo o telefonní aparát, byla tak nějak nešťastná náhoda...

Zkusil jsem tedy zavolat tam, kde si je sice neplatím ze svých daní, ale kde se dá zase možná očekávat trocha vychování a vytočil číslo úřadu lichtenštejnského panovníka... Zjistil jsem ale jenom to, že se tam nedalo dovolat (jistě jen náhoda, jistě to bylo jen přechodné, jistě volání na ta čísla nejsou nikým blokována...).

Nezbylo mi tedy, než nechat v článku některé otázky otevřené a upozornit čtenáře na rozporné údaje, které zdroje informací poskytují. Článek vyšel a sesypala se na mne smršť emailů od čtenářů, kteří se dožadovali dalších podrobností a vybízeli mne, abych napsal pokračování. Věc zajímala i mne, protože čím více jsem se o sporu mojí země s Lichtenštejnskem dozvídal, tím více nejasností se vynořovalo.

Kontakt s českým ministerstvem zahraničí mi stačil jednou, napsal jsem tedy pouze lichtenštejnskému knížeti a vyjádřil zdvořilou žádost o poskytnutí podrobnějších informací k jejich sporu s Českou republikou nebo o informaci, kde na internetu mohu takové informace najít, protože na oficiálních stránkách knížectví jsem překvapivě nic relevantního nenalezl. Navzdory radám svého přítele překladatele jsem si vystačil s prostým zdvořilým oslovením "Dear Sir" ("Vážený/Drahý pane"). K dopisu jsem přiložil kopii svého článku z Britských listů.

Jménem panovníka mi odpověděla paní Sabrina Hacker, sekretářka knížete. Hned ze začátku jejího dopisu jsem se dozvěděl, že (ano, tušíte správně), oslovení "Dear Sir" nebylo zcela v pořádku. Správné je "His Serene Highness The Prince" ("Jeho Jasná Výsost Kníže" nebo také např. Jeho Jasné Nebe Výsost Kníže" ). Oslovení byla ale jediná drobnost, kterou jsem tak úplně nezvládl. Odhaduji, že Jeho Jasné Výsosti Knížeti se možná můj článek líbil a snad proto mne prostřednictvím své sekretářky vyzval, ať mu položím konkrétní otázky...

Tak tady to vidíte. Já, člověk, který o Lichtenštejnsku původně napsal satiru, mám formulovat otázky a položit je Jeho Jasné Výsosti lichtenštejnskému knížeti. Stalo se tak řízením osudu a vlivem stupně (ne)vychování paní z našeho ministerstva zahraničí...

Protože se mi nestává každý den, abych mohl pokládat otázky někomu s tak krásným oslovením jako "His Serene Highness The Prince", otázky jsem připravil a knížeti je odeslal (milá skvěla slečno písařko, bohužel nepojede nikdo nikam, jen pošta si něco přivydělá...). Nicméně rozhodl jsem se Jeho Jasnou Výsost nijak nešetřit a položit mu i otázky provokativní, ba přímo drzé. Naděje, že tázaný odpoví, se tím sice dost snížila, ale snad mne tak o něco méně lidí bude mít za "zrádce českého národa".

Oslovení "His Serene Highness" jsem už nadále pečlivě dodržoval; on se ke mně ostatně chová s úctou a ať už jsou jeho spory s mojí zemí jakékoli, já se k němu proto budu s úctou chovat také. Mám ji nasbíranou do zásoby, našetřil jsem ji při jednání s, z mých daní placenou, paní z ministerstva zahraničí, když mi zcela neuctivě a určitě jen náhodou vypadlo z ruky a následně tak třísklo to telefonní sluchátko... Ostatně, zvykejme si, Jeho Jasná Výsost Kníže Hans-Adam II. je toho názoru, že dříve nebo později se monarchie vrátí (v originále "monarchies" -- tedy množné číslo, viz vlastní rozhovor)...

Nakonec, po mnoha odmítnutích, se mi podařilo najít dva špičkové odborníky, kteří byli ochotni mi při formulování otázek pomoci. První z nich je historik, který si zde přeje být zmíněn jen pod svou internetovou značkou "Doxa" a je autorem otázek číslo 8 - 14 (otázky jsem zkracoval, pokud jsou v snad nich chyby, je to moje vina). Druhý expert/expertka je z ministerstva spravedlnosti, moje otázky si přečetl/přečetla a opravil/opravila mi jednu drobnou chybu v terminologii. Tento expert si nepřeje být jmenován/jmenována. Oběma expertům tímto velice děkuji a skládám jim velkou poklonu, protože tito experti vzácně výjimečně netrpí naší tradiční českou "připosraností".

K mému překvapení mi Jeho Jasná Výsost podrobně odpověděla na všechny položené otázky a to i na ty provokativní a drzé. Jeho odpovědi mi poslala paní Edith Schaedler, sekretářka knížete. Pozorný čtenář si jistě všiml, že jde o jinou sekretářku, než v prvním případě a protože pozorný čtenář je také správný český člověk, tak mu právě došlo, že Jeho Jasná Výsost má sekretářky nejméně dvě. Chci zde tedy připomenout, že už komunisti kdysi umně využívali v propagandě proti jiné známé osobnosti, panu Werichovi, že měl na tehdejší dobu zcela neuvěřitelnou věc -- dvě auta (Tatru 613 a Fiata).

Je tedy nutno zvážit, zda se nedržet této milé tradice a lidi a věci posuzovat nikoli podle práva a zdravého rozumu, ale hezky česky podle toho, kolik jim malý český člověk závidí. Nebo snad my malí čeští lidé budeme vracet nějaký ?zabavený/vyvlastněný/zkonfiskovaný/ukradený? majetek někomu, kdo má DVĚ sekretářky, když většina z nás se nezmůže ani na jednu a ti ženatí tím záslužně ubírají vrásky na čelech svých manželek...?

Odpovědi Jeho Jasné Výsosti Knížete zde nechci příliš komentovat, nechť si každý o věci udělá svůj vlastní názor. Je tu ale jedna drobnost, o které jsem dost přemýšlel. Jak jste si sami všimli, s Jeho Jasnou Výsostí máme odlišné názory na státní zřízení.

Já opravdu upřímně věřím v republiku. Je to sice hodně nedokonalý vynález, nic lepšího ale zatím podle mne vynalezeno nebylo. Jeho Jasná Výsost nejenže upřímně věří v monarchii, ale navíc je přesvědčena, že se monarchie ("monarchies" - množné číslo) dříve nebo později vrátí a tedy nahradí republiky a nám bude na hradě najednou sedět zase jiný stařičký mocnář (...ne, ne, ne! - tak jsem to vůbec nemyslel!, byla to přece narážka na rakouskouherského France Josefa...). Pokud bych chtěl vyjmenovat, co všechno miluji na republice, bylo by to na celou knížku a ne pouze na článek a hodně to souvisí se svobodou, tématem, o kterém nejčastěji píšu. Je ale nějaká výhoda monarchie, kterou bych i já byl ochoten uznat?

Na jednu jsem přišel, padlo to ostatně už v rozhovoru. Monarcha to může zvorat jen jednou a pak to zvorá i pro své potomky a celou dynastii. Pokud to nezvládne a nechá se svrhnout nějakou krvavou nebo nekrvavou revolucí, která vyhlásí republiku, monarchovy děti a děti jejich dětí mají smutný osud osob, které jsou nuceny v exilu trpět nudou a rozhazovat rodinné jmění, protože restaurovat monarchii bývá obtížné. Toto podle mého názoru principielně monarchy nutí snažit se chovat odpovědně a vládnout tak, aby jejich poddaní byli spokojeni a neměli důvod je svrhávat. Prezident naproti tomu může byt zvolen obvykle maximálně dvakrát a pokud si dovolí nějak dosáhnout změny ústavy a prezidentovat doživotně, už si o něj kdekdo otírá pusu, že chce diktátorovat....

Prezidenta tedy nic nenutí držet se u koryta kvůli svým potomkům a naopak ví, že má nanejvýš pár let se z koryta dosyta nacpat. A to je jediná výhoda, na kterou jsem přišel, snad kromě toho, že být monarchou je asi trochu bezpečnější, než být prezidentem. K prezidentům lidé nemají tak nějak úctu a alespoň v moderní době na ně střílí kdejaký blb. Střílet na panovníka se lidem tolik nechce a pokud zrovna fakt neprovokuje jako třeba Maxmilián Habsburský v Mexiku, má dnes skoro stoprocentní jistotu, že dožije přirozenou smrtí ...

Otázky jsem položil v angličtině a ačkoliv si normálně věci do angličtiny překládám sám, vzhledem k odborné terminologii a ke skutečnosti, že výsledek je určen pro někoho, koho jsem neuměl ani pořádně oslovit, jsem si netroufl (na rozdíl od překladu odpovědí) udělat překlad do angličtiny jen já sám a tak za vysoce profesionální pomoc při tomto překladu děkuji renomované překladatelské agentuře Alie (www.alie.cz), která mi pomohla bez nároku na honorář. Za pomoc při opatřování podkladů pro otázku č. 21 dále děkuji panu Janu Čulíkovi, šéfredaktoru Britských listů.

A když už jsem tak rozděkovaný, nejvíce děkuji lepší části osobnosti Ladislava Kahouna, autora tohoto článku, že dovolila, abych se, ač nerad, vzdal jakékoli publikace své skvělé protilichtenštejnsky zaměřené satiry "Třesme se strachy!" a naopak se dobrovolně nechal vmanévrovat do napsání dvou, sice ne protilichtenštejnsky zaměřených a zdaleka ne tak vtipných, ale zase trochu pravdivějších, článků. Tato sice velmi malá, ale přece existující, část mé osobnosti způsobila, že teď sice asi budu někým i nazýván "zrádcem českého národa", jak mi ostatně můj právník předpovídá, nicméně nemusí mi být samotnému ze sebe špatně, tak jak by mi asi bylo, kdybych napsal to, co by se jak mně samotnému, tak i větší části čtenářů, líbilo.

Diskuse u článku: pokud všechno vyšlo, jak mělo, tak ZDE najdete pro současné Britské listy věc zcela výjimečnou a to diskusi/fórum k tomuto článku. Odkazy na ni byste měli najít i před a za článkem. Jak jistě víte, Britské listy běžně diskuse nemají, tuto jsem si udělal sám mimo prostor serveru Britských listů a server Britských listů proto není diskusi zatěžován. Britské listy mi na diskusi uveřejňují jen odkazy.

Myslím si, že většina z Vás, podobně jako já sám, diskuse u článků vítá. Já sám vždy, pokud diskuse existuje, se svými čtenáři živě diskutuji a odpovídám na každou jejich otázku. Diskutujte prosím pokud možno co nejvíce a pokud možno tak kultivovaně, jak to odpovídá úrovni Britských listů. Není to kvůli mně, mně si klidně nadávejte i nekultivovaně, jde ale o to, aby Britským listům nebylo líto, že tuto diskusi zcela výjimečně u článku umožnily a aby to případně udělaly i příště.

A poslední drobnost, kterou jsem dlužen historikovi Doxovi (jen značka, pravé jméno sem nechce), se kterým jsem spolupracoval při přípravě některých otázek. Já píšu všechny své články hodně nevážným stylem a kdo je čtete, dáte mi jistě za pravdu, že v tomto článku jsem se ještě dost krotil a značně omezil své obvyklé "nemístné žerty". Je to díky mému respektu k tématu. Nicméně Doxa by mě nejraději ukrotil ještě více a proto zde chci prohlásit, že on nemá se stylem článku nic společného a na důkaz toho přikládám (s Doxovým souhlasem) dva citáty z Doxova emailu, který mi zaslal po tom, co si přečetl první verzi článku:

"No víte, takto by se asi dal komentovat rozhovor s nějakým výstředním [byt světoznámým] umělcem. Ovšem u hlavy státu by se melo dodržovat jisté dekorum"

"Tohle by se asi přece jen melo zpracovat vážně, už proto, aby z toho nebyly nějaké mezinárodní komplikace."

... a tak Doxo jen doufám, že nám to Jeho Jasná Výsost snad nějak vydýchá ...