Kořeny

Edvard Beneš se narodil v Kožlanech u Královic 28. května 1884 jako nejmladší z deseti dětí Matěje Beneše a Anny Petronily Benešové a byl pokřtěn na jméno Eduard. Oba rodiče už překročili čtyřicítku, zatímco jeho nejstarší bratr Václav se již blížil dvacátým narozeninám i nástupu do učitelského stavu. Není tedy divu, že na Eduarda měli značný vliv právě sourozenci.

Malý Eduard nebyl příliš oblíbený v dětském kolektivu -- naopak, mezi svými spolužáky si prošel četnými ústrky, které se podle mínění některých historiků značně podepsaly na jeho psychice. Měly z něj vytvořit onoho do jisté míry uzavřeného, málo přístupného muže, chladného racionalistu, kterým svým způsobem zůstal po celý život.

Zároveň byl malý Eduard už v časném věku přitahován světem dospělých -- už v deseti letech píše báseň, ministruje... a také vzorně prospívá v kožlanské škole. Právě to je patrně důvod, proč na přímluvu jeho bratra Václava rodiče upouští od myšlenky nechat Eduarda vyučit ševcem a namísto toho odchází jejich nejmladší syn do Prahy na gymnázium. Maturuje 9. července 1904 a je doporučen ke studiu na Filosofické fakultě v Praze.

Léta studií

V Praze a zejména na vysoké škole se Eduard Beneš setkal s mnoha vlivy. Vystoupil definitivně z církve, začal spolupracovat se sociální demokracií. A seznámil se s Tomášem Garrique Masarykem. Z počátku s ním v mnoha ohledech nesouhlasil -- byl přílišným racionalistou a materialistou. Od počátku jej ale do značné míry obdivoval a nakonec k němu přilnul též politicky, což se ukázalo jako rozhodující.

Roku 1906 se už ale s Benešem setkáváme ve Francii, kde studuje a zároveň dopisuje do Práva lidu a dalších českých novin a časopisů. Právě v Paříži se zorientovává vědecky (na soudobou sociologii) -- i osobně. To když se seznamuje s Hanou Vlčkovou (1885-1974), od roku 1909 svou manželkou. Studuje ještě v Dijonu, kde odevzdává práci Rakouský problém a česká otázka. Roku 1908 se vrací do Prahy, kde v červnu 1909 získává doktorát dík práci na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu.

Po návratu

Roku 1909 Beneš nejenže získal doktorský titul na své alma mater a oženil se s Hanou, nyní tedy již Benešovou. Získává také místo profesora na obchodní akademii. Již o rok dříve dává před sociální demokracií definitivně přednost mládeži České strany pokrokové, tedy Masarykovým "realistům". Straně malé a vlivné daleko spíše intelektuální silou svých předních členů a svého tisku než silou stranické organizace a mandátů v parlamentu. Dlužno ovšem dodat, že se sociální demokracií (přes své kritické stanovisko k marxismu) nadále spolupracuje a publikuje v jejích tiskovinách, má v této straně koneckonců dva bratry, Václava a Vojtu.

Se svou manželkou žije ve vile rodiny Oličů ve Vinohradech (Hana Benešová v této rodině podstatě vyrostla). Trochu paradox, pokud uvážíme, že otcem této rodiny není nikdo jiný než policejní komisař proslulý likvidací zčásti smyšleného spiknutí české mládeže "Omladina" počátkem devadesátých let 19. století. Právě tento muž, vnímaný jako katan české mládeže, se pod zjevným Benešovým vlivem zapojil za první světové války do protirakouského odboje.

To ale předbíháme. Beneš chce v Praze především studovat politiku, která se mu stane vášní. Podle svých vlastních (ale pozdějších) slov chtěl po získání doktorského titulu věnovat dalších alespoň deset let studiu a pak teprve působit v politice prakticky. Velkou průpravou byl Benešovi především jeho habilitační spis Stranictví (1912), díky němuž získal titul soukromého docenta. Přišel v něm s relativně ucelenou teorií stran -- a mnozí čtenáři v ní zpětně vyčtou i jistou nechuť k politickým stranám, nechuť, která se promítla i do Benešova politického života.

Velká válka

Válka, která propukla v roce 1914, přervala Benešova předsevzetí i jeho akademickou dráhu. Beneš vstoupil 10. září do redakce realistických novin Čas a podporoval linii Tomáše G. Masaryka. Ten po několika jednáních a úvahách došel poměrně brzy k závěru, že budoucnost českého národa nelze hledat v upadajícím Rakousku-Uhersku a že ji nemůže garantovat ani jeho mocný spojenec -- císařské Německo. Českou budoucnost je třeba vidět v ozbrojené porážce podunajské monarchie, jejím následném rozpadu a české státní samostatnosti. Světová válka, vnímaná velkou částí Evropy jako zbytečný masakr a tragédie, tak byla dvěma předními českými intelektuály pojímána jako šance pro jejich malý národ vymanit se z nedůstojného a nespravedlivého postavení.

Masaryk s těmito názory odjel 18. prosince 1914 do ciziny. Eduard Beneš se velmi aktivně účastnil vytváření tzv. Maffie, tedy tajné organizace, která si kladla za cíl podporovat Masarykovy akce v zahraničí doma -- tlakem na vlivné politiky, předáváním informací atd. Sám Beneš se s Masarykem během roku 1915 třikrát setkal na půdě neutrálního Švýcarska. Potřetí, v září, se už domů nevrátil. Hrozilo mu totiž zatčení kvůli jeho politickým aktivitám i emigraci jeho bratra Vojtěcha (ten odjel propagovat a organizovat protirakouskou činnost mezi české emigranty v USA).

Beneš se tedy zapojil do protirakouských aktivit v zahraničí. Podpořil je penězi, kterých se zejména zpočátku odboji nedostávalo, ale i svou prací. Osvědčil se jako organizační talent, který významně podpořil Masaryka. Podílel se na vzniku vrcholového orgánu českého zahraničního odboje, Českého zahraničního komitétu (vznikl 14. listopadu 1915 v Paříži, v únoru 1916 byl přejmenován na Národní radu českých zemí, ještě později bylo slovo "českých" změněno na "československých"). Beneš se stal generálním sekretářem tohoto uskupení, jehož programem byla česká (a po dorozumění s částí slovenské emigrace) i slovenská samostatnost a společný národní stát.

Hlavním cílem aktivity bylo překonat počáteční nedůvěru velmocí (pro ilustraci lze zmínit, že sám Beneš byl během zbylých měsíců roku 1915 třikrát zatčen v Anglii a dvakrát ve Francii pro podezření ze špionáže) a přimět je k tomu, aby mezi své válečné požadavky zařadily samostatný československý stát. To se nakonec podařilo -- především díky desítkám tisíc legionářů, kteří ve Francii, Itálii a Rusku dali dohromady oddíly, schopné a ochotné bojovat bok po boku protirakouských a protiněmeckých dohodových mocností. Nelze ale opominout ani soustavnou propagační práci exilových politiků a vůli amerického prezidenta Wilsona se jejich věci zastat. Na poslední chvíli (14. října 1918) vznikla v exilu i československá vláda. Beneš zde zastával funkci, která mu v republice už zůstala -- ministra zahraničí.

Do nového státu

I když se ještě dlouho po vzniku republiky vedly polemiky o tom, jaké zásluhy na jejím vyhlášení měl zahraniční a jaké domácí odboj, poté, co byla 28. října 1918 vyhlášena, nikdo zásluhy zahraničních politiků nezpochybňoval. Tomáš Garrigue Masaryk, před válkou poslanec malé strany a muž, který byl pro svá zásadová stanoviska v otázkách jako byly padělané Rukopisy a Hilsnerova aféra v opovržení většiny národního tisku, se nyní vracel z ciziny jako uznávaný národní vůdce. Do Švýcarska jej přijel v čele delegace pozvat zpět jeho předchozí i pozdější oponent, konzervativec a panslavista Karel Kramář, k jeho příjezdu napsal oslavnou báseň jiný jeho předchozí i pozdější velký kritik-- Stanislav Kostka Neumann. A z málo známého a relativně mladého (čtyřatřicetiletého) akademika a publicisty se stal uznávaný ministr zahraničí.

Idyla pochopitelně nemohla trvat dlouho. Státní samostatnost vyvolala u různých politických a sociálních skupin různá, často přinejmenším zčásti protichůdná očekávání, která stát pochopitelně nesplnil. A národní jednotu vzešlou nejprve z existence společného nepřítele a později z euforie ze znovunabyté samostatnosti posléze vystřídaly sociální a politické konflikty. V nové realitě začaly své zájmy pochopitelně prosazovat jednotlivé politické strany -- i sociální a národností skupiny, které cítily, že na vytvoření republiky prodělaly nebo přinejmenším nevydělaly. Jednalo se o skoro tři miliony sudetských Němců, kteří brali to, že se ocitli v novém státě, jako důsledek násilí nebo dokonce podvodu (a právě Beneš byl obviňován, že úmyslně před dohodovými mocnostmi zatajil nebo zfalšoval skutečné národnostní poměry ve smíšených oblastech) -- proti čemuž ale šla jednak argumentace historickými hranicemi a jednak (zejména) argumentace faktickou ekonomickou neživotaschopností státu zbaveného oblastí osídlených Němci, z nichž se v novém státě stala národnostní menšina. Za jinou hrozbu pro podobu demokracie byla pokládána Komunistická strana Československa, členská sekce leninistické Třetí internacionály, které se podařilo vytvořit masovou a silnou stranu, v níž postupně setkala prakticky celá radikální levice -- od bývalých levicových sociálních demokratů, přes bývalé národní sociály až po bývalé anarchisty, antiklerikály a antimilitaristy. A rovněž přes výkvět mladých umělců nové republiky.

Za takové situace se pochopitelně i Masaryk s Benešem, který se stal jeho nerozlučným spolupracovníkem, snažili o vytvoření vlastního bloku. S obavami sledovali antisystémová hnutí i jednotlivé strany a politiky -- dle jejich názoru až příliš často provinční, zkorumpované, bojující za úzce stranické zájmy. Z toho vyplynula potřeba vytvořit vlastní síť oddaných spolupracovníků, pokud možno v různých stranách, síť přezdívanou svými odpůrci jednoduše "Hrad". Vedle různých krátkodobých cílů, které byly určeny především Masarykovým rozhodným demokratismem a orientací velmi mírně nalevo, měl starý český prezident jeden dlouhodobý cíl, pramenící právě z jeho kritického postoje k většině českých politiků a jeho sblížení s Benešem během společných aktivit v zahraničí. Tímto cílem bylo udržet Beneše ve funkci ministra zahraničí a zajistit mu nástupnictví.

Prvním diplomatem republiky

Masaryk byl úspěšný a tak byl Beneš ministrem zahraničí v podstatě nepřetržitě od roku 1918 až do roku 1935. Zatěžkávací zkouška pro tuto funkci přišla ovšem již na počátku Benešova působení ve funkci. 4. listopadu 1918 byl totiž Beneš pozván na konferenci o poválečném uspořádání Evropy ve Versailles. Ačkoli formálním vůdcem československé delegace byl Karel Kramář z titulu premiérské funkce, hlavní slovo měl bezesporu Beneš, obeznámený z posledních tří let mnohem lépe s mezinárodním diplomatickým prostředím. ČSR se na konferenci podařilo prosadit většinu územních požadavků, neuspěla ale s úsilím o to, být počítána mezi vítězné státy a získat svůj díl na milionových reparacích (naopak jí byl vyměřen "příspěvek za osvobození").

Eduard Beneš se snažil o rozvíjení myšlenky Společnosti národů jakožto organizace kolektivní bezpečnosti a mírové spolupráce. Roku 1935 byl zvolen dokonce předsedou Společnosti národů. Nebyl ale naprostým utopistou a uvědomoval si to, co bylo v dané době naprosto očividné -- že se totiž tato organizace v podstatě omezuje na slova a není schopna je účinně podložit činy. Bezpečnost státu se proto snažil založit převážně na různých konkrétních smlouvách. Svou zahraniční politiku orientoval na Francii -- jednak z důvodů určité náklonnosti k této zemi, ale především proto, že se domníval, že právě tato země má na udržení versailleského uspořádání (za jehož produkt byla ČSR, a koneckonců oprávněně, pokládána) největší zájem. Proto s ní uzavřel dvoustrannou smlouvu o obraně.

Vedle toho vytvořil spojenectví se zeměmi, které se podobně jako Československo cítily být ohrožené aspiracemi Maďarska, ve kterém vládl jménem Habsburků (jejichž návratu bránil nátlak spojenců) "regent" Horthy -- tedy s Rumunskem a Jugoslávií. Po nástupu pravicově autokratického režimu v Rumunsku ale koncem třicátých let Malá dohoda ztratila význam.

Často se Benešovi vytýká, že ve své zahraničně-politické aktivitě opomíjel sousedy nového státu. Problémem bylo totéž, co je častou odpovědí Benešových zastánců -- právě v důsledku úspěšné diplomacie týkající se poválečného stanovení hranic bylo Československo obklíčeno sousedy, kteří s vytyčenými hranicemi svého souseda nebyli spokojeni. A dodejme státy, které dříve či později přestaly být demokratické a nastoupila v nich měkčí či tvrdší forma pravicové diktatury.

Beneš se z pozice umírněně socialistického politika (který ovšem zásadně odmítal marxismus a leninistickou politiku) a ministra zahraničí malého státu snažil rovněž o realistický postoj ke Svazu sovětských socialistických republik. Jedním z příčin jeho roztržky s Kramářem bylo právě i odmítnutí Kramářem prosazované intervenční protibolševické politiky (jejímž cílem měla být v Kramářově pojetí obnova monarchie). Beneš naopak prosazoval nevměšování se do ruských (sovětských) vnitropolitických problémů a normalizaci vztahů se SSSR. 16. května 1935 podepsal se SSSR spojeneckou smlouvu. Ta hovořila mimo jiné i o vojenské pomoci v případě napadení ČSR -- na žádost československé strany ale byla tato pomoc podmíněna pomocí Francie.

K národním sociálům

Beneš a jeho politika vzbuzovaly častou kritiku. Tím spíše, že Masaryk příliš neskrýval, koho si vybral za svého nástupce -- a roku 1920 prosadil věkovou hranici pro kandidáta na prezidentství na 35 let, což bylo Benešovi takříkajíc "šito na tělo". Rovněž proto, že Beneš nebyl jen permanentním ministrem zahraničí (už to samo ale muselo jednotlivé premiéry popuzovat coby prezidentský zásah do jejich zájmů při sestavování vlády -- zdaleka ne jediný), ale účastnil se i zápasů domácí politiky (což vyvrcholilo jeho krátkým a nepříliš úspěšným pobytem v křesle premiéra v letech 1921-1922). A navíc -- útočit na prezidenta bylo vzhledem k jeho stěží popiratelným zásluhám, postavení hlavy státu a také jistému až kultu, který jej obklopoval, dosti problematické. Pro ty, kteří chtěli zasáhnout Masaryka a netroufali si nebo by pro ně nebylo politicky výhodné zaútočit na něj přímo bylo nejlepší atakovat Beneše. Mezi jeho významné oponenty se zařadili především stoupenci politické pravice jako Karel Kramář či básník Viktor Dyk, ale i komunisté a mnozí další.

Prezident a Beneš došli k závěru, že bude nejvýhodnější, když se Beneš stane členem některé politické strany (původní Masarykovi "realisté" byli rozpuštěni již roku 1920). Vybráni byli národní sociálové -- nepříliš vyhraněná strana, vzniklá koncem devadesátých let 19. století, aby dala dělníkům možnost spojit jejich sociální požadavky s národním cítěním a byla tak jakousi vlasteneckou konkurencí sociální demokracii. Strana se halasně hlásila k prezidentovi, ale působila mu spíše starosti -- nízkou politickou úrovní, špatným morálním profilem některých politiků strany i působením krajních křídel. Na jedné straně zde byli až do roku 1923 bývalí anarchisté kolem poslanců Bohuslava Vrbenského a Theodora Bartoška se svým sociálním a antiklerikálním radikalismem, na druhou stranu byl významným představitelem strany pozdější ultrapravičák a vydavatel štvavého bulváru Jiří Stříbrný. Beneš měl do strany vstoupit i proto, aby ji umírnil a tyto proudy pacifikoval (což se mu podařilo) a zároveň aby si ve straně získal určitou základnu, která jej bude podporovat, aby nebyl vnímán pouze jako prezidentův muž. Beneš kandidoval za tuto stranu už v roce 1920 do poslanecké sněmovny a roku 1923 do ní řádně vstoupil. Zůstal v ní až do roku 1935, zastával stranické funkce a podílel se roku 1931 na tvorbě jejího programu.

Prvním mužem ve státě

Jak prezidentovi přibývala léta a zhoršovalo se jeho zdraví, rostly problémy s tím spojené -- a také obava, že zemře v prezidentské úřadě a nebude moci zasáhnout do souboje o své následnictví. Právě s tím také kalkulovaly některé pravicové strany, jimž Beneš nebyl po chuti a přímo tvrdili, že prezident může vládnout až do smrti a v případě zdravotní indispozice jej může zastupovat předseda vlády. Masaryk nicméně navzdory všem těmto hlasům 14. prosince 1935 abdikoval.

Krajně pravicové a poněkud fašizující Kramářovo Národní sjednocení navrhlo jako prezidentského kandidáta botanika Bohumila Němce, uvažovalo se i o historikovi Josefu Pekařovi. Nakonec ale Beneš získal již 18. prosince 1935 v prvním kole volby 340 ze 440 hlasů, především díky podpoře socialistických stran, včetně komunistů.

Eduard Beneš, kterého na postu ministra zahraničí vystřídal historik Kamil Krofta (dlouholetý diplomat a osm let Benešův zástupce), nastoupil na Pražský hrad v době, kdy se nad Evropou stahovala mračna. Dosavadní obranné mechanismy přitom nebyly schopné nebo ochotné fungovat proti novým hrozbám účinně. A tak, když fašistická Itálie napadla Habeš, přijala sice Společnost národů (za Benešova aktivního podílu) sankce, ale v řadě ohledů nedostatečné a proto také neúčinné. A když roku 1936 vypukl ve Španělsku ozbrojený puč generála Franca, prohlásila ho tatáž Společnost národů za vnitřní záležitost Španělska, a tak byli španělští levicoví republikáni a dobrovolníci z celého světa ve vleklé válce poraženi ultrapravičáckým převratem, který podporoval Mussolini i Hitler.

Samotný Hitler, největší hrozba dosavadní podobě míru v Evropě, se teprve připravoval k útoku. A nebylo ani třeba přílišné prozíravosti, aby bylo jasné, kdo bude první na řadě. Hned vedle Německa bylo malé Československo, stát s třemi miliony sudetských Němců, zradikalizovaných dopady hospodářské krize i rétorikou Konráda Henleina. Jeho Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu chtěl Beneš již počátkem třicátých let zakázat pro jasné sympatie k nacismu a volání po rozbití ČSR -- tehdy s tímto krokem ale nesouhlasili prezident ani předseda vlády. A poté, co se ve volbách roku 1935 stala tato organizace (už pod jménem Sudetoněmecká strana) na počet poslanců nejsilnější v celém státě, bylo už na takový čin pozdě. K tomu zde byly separatistické a klerofašistické tendence slovenských ĺuďáků. Tísnivá atmosféra, která stále hlouběji zasahovala českou společnost, se naplno projevila zejména po smrti zakladatele a prvního prezidenta státu Tomáše Garrigue Masaryka 14. září 1937.

ČSR v čele s prezidentem se připravovala na nejhorší. Dobudovával se rozsáhlý systém pevností, zbrojilo se. Především se ale spoléhalo na spojence, protože vlastní obrana nebyla schopna zajistit zemi před mnohonásobně silnějším Německem. Beneš se pokoušel o ústupky, ty už ale zradikalizované sudetské hnutí nemohly uspokojit. A hlavně -- z věci se stalo mezinárodní politikum. Hitler se rozhodl použít třímilionovou sudetskou menšinu jako beranidlo do ČSR, jako "pátou kolonu". A zároveň měly údajné, propagandou zveličené národnostní ústrky sudetských Němců poskytnout vhodnou záminku velmocím, aby daly od ČSR ruce pryč a nezajímaly se o její osud. A pokud se jedná o menší sousedy ČSR, Malá dohoda se právě tehdy stala disfunkční a v roce 1937 skončily neúspěchem i Benešovy snahy o sblížení s Rakouskem a Maďarskem, které se rovněž obávaly Hitlerovy rozpínavosti

Mnichov

Drama se postupně měnilo v tragédii a směřovalo k tragickému rozuzlení. Jestliže totiž Evropa směřovala k válce, nikomu se do ní nechtělo. Zejména ne, má-li být vyvolána tvrdohlavostí "malé země ve středu Evropy" v jejích územních a národnostních sporech. V západních státech byli u moci stoupenci politiky appeasementu -- jmenovitě britský premiér Arthur Neville Chamberlain, francouzský premiér Édouard Daladier a jeho ministr zahraničí Georges-Étienne Bonnet (pozdější kolaborant a již tehdy protagonista sblížení s Německem). Stoupenci této politiky se hodlali smířit s likvidací řady výsledků versailleského míru v naději, že to uspokojí Hitlera a odvrátí jej to od válčení. Proto v březnu tolerovali anšlus Rakouska, proto prohlásil 10. května Chamberlain neveřejně Československo za umělý výtvor, který se v současné podobě neudrží. Z jeho úst šlo tak trochu o sebe-naplňující proroctví.

Sudetoněmecká strana se řídila Hitlerovými příkazy a ty zněly jasně: Požadovat nesplnitelné. Podle toho také vypadaly tzv. karlovarské požadavky henleinovců, formulované 24. dubna 1938 na sjezdu Sudetoněmecké strany -- vedle úplné samosprávy Němců v ČSR se žádala naprostá svoboda přihlášení se k "německému světovému názoru" (tedy nacismu) a jednoznačná zahraničně-politická orientace na říši. Přes nehoráznost těchto požadavků britská a francouzská vláda vyzvaly, aby o nich československá reprezentace jednala a aby byla maximálně ústupná. To Čechoslováci odmítli a neúspěšně se pokusili o neoficiální rozhovory s Henleinem. Krátce poté byla, v reakci na hlášení tajných služeb o stahování německých sil k československým hranicím, 20. května 1938 vyhlášena částečná mobilizace. Její hladký průběh byl jasnou manifestací odhodlání bránit se před hrozící německou agresí.

Reakce velmocí byla překvapivá. Francie pohrozila vypovězením smlouvy s ČSR, Británie požadovala plebiscit na německých územích a nakonec vyslala prostředníka. Na britský nátlak o to československá vláda dokonce požádala. Konzervativní lord Runciman byl sice obdivovatelem Tomáše Garrigue Masaryka, ale na druhou stranu také patřil do clivedenské skupiny, tedy vlivného uskupení protagonistů appeasementu, mezi nimiž měli své místo i symaptizanti nacismu. V ČSR pobyl v čele své mise během srpna a září a podlehl sudetské propagandě. Především na jeho nátlak nakonec 5. září 1938 československá vláda přijala v podstatě všechny karlovarské požadavky.

To ovšem bylo přesně to, co Hitler nechtěl. I ty nejpřemrštěnější požadavky nebyly cílem, ale záminkou -- k vyhrocení konfrontace s Československem na ostří nože a k přímému odtržení a získání Sudet (a tím zneživotaschopnění a zneobranyschopnění tehdejší ČSR). Proto vydal Sudetoněmecké straně pokyn k přerušení jednání s ČSR a k násilnému vystoupení. Pokus o puč ovšem selhal a vedl k vyhlášení výjimečného stavu v pohraničí, zákazu Sudetoněmecké strany a vydání zatykačů na její vůdce.

ČSR se ale nemohla opřít o své spojence. Chamberlain navštívil 15. září 1938 Hitlera v lázních v Berchtesgadenu. Výsledkem jejich jednání byla 19. září 1938 anglo-francouzská nóta, požadující odstoupení sudetoněmeckých území Německu. Tu československá vláda i přes nátlak britských a francouzských diplomatů odmítla. Když ale tento požadavek formulovala ultimativní demarše, v níž se vyhrožovalo osamoceností ČSR a její zodpovědností za možný konflikt, vláda požadavek 21. září 1938 přijala.

To vyvolalo odpor československé veřejnosti, který se projevil mohutnými demonstracemi a generální stávkou. Hodžova vláda rezignovala a na její místo nastoupila úřednická vláda v čele s legionářským generálem Janem Syrovým. Na 23. září 1938 byla vyhlášena mobilizace a obranu malého Československa sledovala se sympatiemi velká část mezinárodní veřejnosti. To vše přispělo k tomu, že když Hitler dále stupňoval své požadavky, neodvážil se je Chamberlain přijmout. Situace se tak zdála být příznivou navzdory tomu, že proti ČSR vystoupily se svými vlastními územními požadavky i Polsko a Maďarsko ani to, že na Slovensku ĺuďáci začali v tajném dorozumění se Sudetoněmeckou stranou požadovat autonomii.

Naděje ale netrvala dlouho. Západ nebyl ochoten Hitlerovi čelit a rozhodl se mu naprosto ustoupit. 29. září začala konference Velké Británie, Francie, Německa a Itálie. Chamberlain a Daladier zde přistoupili na německé požadavky, v jejichž důsledku padlo do rukou Hitlera ohromné průmyslové území s rozsáhlou soustavou pevností, území, které bylo do té doby domovem 4 879 000 obyvatel (z toho zhruba milionu a čtvrt Čechů a Slováků).

Prezident republiky byl následujícího dne ve dvě hodiny ráno vzbuzen britským a francouzským velvyslancem a Mnichov mu byl předložen jako ultimátum, jako "diktát", jak se o výsledcích mnichovské konference dodnes mluví. Společný diktát dvou demokracií, které byly donedávna československými spojenci, a dvou fašistických diktatur...

Vláda, jíž výjimečně předsedal prezident Beneš, ještě 30. září závěry Mnichovské konference přijala.

Edvard Beneš tuto prohru své po dvě desetiletí rozvíjené zahraniční politiky i svého státu politicky nepřečkal a už 5. října 1938 na funkci prezidenta rezignoval.

Podruhé v emigraci

Bylo jasné, že pro bývalého prezidenta v nových poměrech není místo. Druhá republika se vyvíjela v autoritativní národní stát. Minulý režim selhal -- a na jeho představitele se začalo z mnoha stran velmi nevybíravě útočit. Předznamenalo to kampaň, která byla proti Benešovi později šest let vedena nacisty a v níž byl označován za sluhu tu Židů a tu komunistů. Kampaň, která leckdy sahala až k dosti bizarním prostředkům (např. přetištění Benešových juvenilií z Práva lidu z roku 1906 i s pravopisnými chybami) a jejíž podstatu lze vyjádřit jedním slovem, dobovým heslem: "Odbenešit!"

Edvard Beneš co nejrychleji emigroval -- už 22. září 1938 odletěl do Velké Británie. Odešel s vědomím, že se blíží nový celoevropský nebo ještě spíše celosvětový konflikt a s cílem podobně jako v minulosti působit v exilu. Před vypuknutím konfliktu ale nechtěl ztěžovat situaci lidí, kteří zůstali doma, včetně nového prezidenta Emila Háchy, jehož volbu přivítal. Ještě předtím ale během letního semestru roku 1939 přednášel na univerzitě v Chicagu. Tyto jeho přednášky se staly základem pro jeho nejznámější knihu, Demokracie dnes a zítra.

Právě v Chicagu jej také zastihlo vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, proti němuž okamžitě protestoval. I později hájil tezi, že se druhá republika tehdy měla bránit -- ač sám ve své, o poznání výhodnější situaci pokyn k obraně nedal.

Z USA se Beneš přesídlil opět do Londýna. 3. prosince 1939 vyhlásil vznik Československého národního výboru, který byl po jistém diplomatickém úsilí uznán vládami Francie a Velké Británie k zastupování československého lidu. S tím, jak postupovala válka a naopak ustupovala politická garnitura spjatá s Mnichovem se Benešovo postavení zlepšovalo. Vznikala československá exilová armáda a 9. července 1940 byla ustavena i exilová Prozatímní československá vláda v čele s lidovcem Janem Šrámkem. Dlužno dodat, že vznik exilové politické reprezentace byl provázen značnými spory -- o prvenství v exilovém hnutí se vedle Beneše drali také bývalý premiér Milan Hodža a velvyslanec Štefan Osuský, kteří akcentovali slovenské národní téma a sociální demokrat Rudolf Bechyně. Z tohoto vnitřního souboje ale vyšel Beneš vítězně. Vedle prozatímní vlády vznikla také Státní rada, která byla jakousi náhražkou parlamentu, ovšem pochopitelně bez toho, aby její členové měli mandát voličů. Byli jmenováni a jejich rozhodnutí mělo váhu pouhého doporučení. Zákony v daných podmínkách suplovaly prezidentské dekrety -- a skutečnost byla taková, že Beneš měl naprosto rozhodující vliv na směřování české exilové politiky.

Prvořadým úsilím Edvarda Beneše bylo "odčinit Mnichov". Trauma, které v té době prožívala celá společnost prodělával představitel národa a dlouholetý architekt jeho zahraniční politiky dvojnásob silně. Podle některých pozorovatelů se to u Beneše stalo až jakousi posedlostí, která jej vedla k tomu, že nebyl schopen přihlížet plně přihlížet k aktuálním okolnostem a vnímal je prizmatem Mnichova. Každopádně jej toto trauma vedlo ke dvěma rozhodnutím, která se pod jeho vlivem stala do jisté míry rozhodnutími celého západního odboje. Zaprvé došel k závěru, že německé osídlení v rozsahu, jaký existoval před válkou, je pro ČSR zdrojem nepřijatelně velké bezpečnostní hrozby a že bude třeba tuto hrozbu definitivně odstranit vysídlením Němců. A zadruhé, že se ČSR už nemůže spoléhat jen na západní demokratické státy, které v mnichovské zkoušce osudově selhaly, ale že musí mít bezpečnostní garance rovněž ze strany SSSR.

Problémem exilové reprezentace fakticky neexistující ČSR byla ovšem relativně malá (v porovnání s jinými státy) aktivita protiněmeckého odboje, která se odrážela na malém akceptování československých politiků. Vážnou hrozbou pak byla politika Reynharda Heydricha, který v Protektorátu tlumil odboj politikou "cukru a biče" -- tedy na jednu stranu nelítostnou represí, na druhou stranu sociálními úlevami dělnickým vrstvám. Právě v Londýně bylo proto mimo jiné Benešem rozhodnuto o tom, že je třeba jej odstranit. 27. května 1942 se na něj podařilo provést atentát parašutistům Janu Kubišovi a Jozefu Gabčíkovi. 4. června 1942 Heydrich podlehl, odplata nacistů ale byla hrozná. Tisíce mrtvých, včetně vyvraždění vesnic Lidice a Ležáky, bylo krátkodobým výsledkem heydrichiády. Dlouhodobě měla za následek značné podlomení odboje i vůle k němu. Dlužno dodat, že přitáhla k Československu pozornost prakticky celého válčícího světa a vedla mimo jiné k definitivnímu zneplatnění Mnichovské dohody ze strany Francie a Velké Británie a také k souhlasu Spojenců s vysídlením sudetských Němců.

Roku 1943 navštívil Edvard Beneš Moskvu, kde také spoluvyjednal smlouvu, podepsanou za ČSR velvyslancem Fierlingerem 12. května 1943. Smlouva, uzavřená navzdory nesouhlasu ministra zahraničí Jana Masaryka na dvacet let, měla garantovat spolupráci a zajišťovat bezpečnost příslibem vzájemné pomoci v případě napadení. V Moskvě zároveň Beneš konzultoval s druhým centrem československého odboje, s exilovým vedením Komunistické strany Československa.

Do Moskvy se Beneš vrátil o necelé dva roky později. S komunisty bylo třeba stále více počítat, už jen proto, že většinu československého území osvobodila od nacistů Rudá armáda, čímž se ČSR ocitla ve sféře vlivu SSSR.

Třetí republika

Beneš záhy poznával, že rozhodně nedojde k obnovení předválečné situace. To ani nechtěl, šok z prožitých událostí a selhání dvacet fungujícího systému byl příliš silný. Na druhou stranu se jednotliví političtí aktéři ani zdaleka neshodovali ve své představě, jakým směrem by se měl poválečný vývoj ubírat.

Prvním varováním pro Beneše mohl být požadavek některých komunistů během Slovenského národního povstání na připojení Slovenska k SSSR. Ten ale nenalezl rozhodující podporu ani v samotném Sovětském svazu. Zcela jiný osud ovšem měla Podkarpatská Rus, součást meziválečné ČSR od let 1938-1939 obsazená Maďarskem. Krátce po osvobození Rudou armádou v roce1944 zde totiž naprosto triumfovalo Moskvou manipulovanou a sovětskou armádou podporované hnutí za připojení k SSSR, s čímž musel Beneš vyjádřit trpný souhlas. Formálně to bylo zpečetěno necelé dva měsíce po skončení války 29. 6. 1945.

Edvard Beneš se vracel do ČSR přes SSSR, který postupně osvobozoval československé území. Právě zde byly politiky z Londýna i Moskvy dojednány rysy politického systému pro nové Československo, který shrnul v Košicích vyhlášený vládní program. Systém, který měl nastoupit bezprostředně po hrůzách světové války nepočítal s obnovou politické plurality, která byla známa (včetně svých negativních rysů) z První republiky. Namísto toho měla být vytvořena jednotná střechová organizace všech politických i společenských uskupení -- Národní fronta, a tolerovány měly být pouze čtyři strany -- komunisté, sociální demokraté, národní sociálové a lidovci. Mnohé strany známé z První republiky, na prvním místě strana agrární, nemohly být obnoveny. Měl být také změněn sociální charakter státu a dojít k rozsáhlému znárodnění. Počítalo se s vysídlením Němců a s potrestáním zrádců a kolaborantů. To vše vedlo k tomu, že nový režim měl dosti represivní charakter. Ten byl zpočátku ještě utvrzován tím, že až do zasednutí parlamentu 28. října 1948 se pokračovalo v praxi, kdy politická rozhodnutí byla projednána stranami národní fronty a kodifikována dekrety prezidenta republiky. Ten se triumfálně vrátil do osvobozené Prahy 16. května 1945. Nejvýznamnější z prezidentských dekretů byly o národní správě majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby okupace (z 19. května 1945), dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (z 19. května 1945), dekret o Národním soudu (z 19. června 1945), dekret o konfiskaci a rozdělení pozemkového majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů (z 21. června 1945), dekret o úpravě československého státního občanství osob německé a maďarské národnosti (z 2. srpna 1945), dekrety o znárodnění dolů a klíčového průmyslu, akciových bank a soukromých pojišťoven (z 24. října 1945), dekret o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondu národní obnovy (z 25. října 1945).

Význam prezidenta pochopitelně v tomto systému klesl poté, co se 28. října 1945 sešel parlament, a ještě více poté, co v roce 1946 proběhly volby (i když byl Beneš 19. června 1946 znovuzvolen). Prezident byl navíc stále nemocnější a události se řítily neúprosným tempem. Ve volbách přesvědčivé zvítězili komunisté, kteří obdrželi 40 % hlasů a ve vládě pod vedením Gottwalda obsadili klíčová ministerstva i další posty. Schylovalo se k rozhodujícímu střetnutí.

Vítězný únor a hořký konec

SSSR měl v očích československé společnosti těžko zpochybnitelný kredit, ještě posílený obilnou pomocí po katastrofálním suchu 1947. Když byl Československu nabídnut jako řadě dalších států americký tzv. Marshallův plán hospodářské obnovy, který by mimo jiné zákonitě značně posílil ekonomické vazby s USA a západním světem, byl sice nejprve vládou (včetně hlasů komunistů) přijat, ale pak jej na nátlak Stalina ČSR musela zamítnout. Tím bylo definitivně potvrzeno, že Československo patří do sovětské sféry vlivu. Charakterizoval to výrok ministra zahraničí Jana Masaryka, podrobeného v Moskvě tlaku: "Jel jsem do Moskvy jako ministr zahraničí samostatného státu, vracím se jako Stalinův pacholek."

Po jistou dobu nicméně ve vnitřní politice státu trvala patová situace. Československo totiž jako poslední země východního bloku nebylo ovládáno komunistickou stranou (a také za to byla KSČ ostře kritizována nově obnovenou Komunistickou internacionálou). Na druhou stranu měli komunisté rostoucí vliv ve státním aparátu a ostatní strany cítily, že se musí postavit na odpor, nebo budou smeteny. KSČ předpokládala, že by v následujících volbách nezískala nadpoloviční většinu hlasů, leccos nasvědčovalo tomu, že by nepotvrdila ani své dosavadní postavení. I to byl jeden z důvodů, proč se rozhodla jít do střetu co možná okamžitě.

Záminku jí dali ministři národních sociálů, lidovců a slovenských demokratů, když 20. února 1948 podali demisi poté, co ministr vnitra Nosek nerespektoval rozhodnutí vlády. Jednalo se o 12 ministrů z celkově šestadvacetičlenného kabinetu a doufali, že tím dají prezidentu příležitost, aby se jasně opřel snahám KSČ. Ta ale byla schopná okamžité reakce -- navrhla doplnění kabinetu podle svého, vesměs lidmi z ostatních stran, kteří byli povolní vůči KSČ. Na podporu toho komunisté organizovali rozsáhlé manifestace a další nátlakové akce. Prezident věděl, že se může obávat násilného střetu -- nejen ale, že se opět nemohl opřít o okolní svět, na který spoléhal, ale navíc ještě byl izolován od armády, kterou vedl "nestraník" (a ve skutečnosti tajný stoupenec a pozdější člen KSČ, bývalý velitel československých jednotek válčících v rámci Rudé armády) Ludvík Svoboda. 25. února proto mohl Klement Gottwald oznámit na Staroměstském náměstí davu stoupenců politiky komunistů, že prezident přijal jeho požadavky a rozhodl se akceptovat demisi ministrů a doplnit vládu podle požadavků KSČ.

Prezident byl už na pokraji svých fyzických sil a těžce nemocný. Nebyl schopen bránit vývoji, i když s ním nesouhlasil. Odmítl ale podepsat novou Ústavu 9. května, zakotvující požadavky KSČ. 2. června 1948 abdikoval. Jen o tři měsíce a jeden den později, 3. září 1948, zemřel.