Ale nejsou policisté placeni právě za udržení pořádku a zákonnosti v ulicích? Tentokrát jde o selhání, které zřejmě nikoho nepostihne.

Nemá smysl zde popisovat to, co v minulých dnech už zveřejnila ČTK či další média [ 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 8 | 9 ], protože to jsou převážně stejné informace, které měli k dispozici všichni novináři. Veřejná "dělostřelecká" příprava v médiích před první volbou dala stejné šance všem. Všichni jsme také stáli v předsálí uzavřeného jednání a všichni jsme slyšeli pouze to, co byli ochotni říci ti členové pléna, kteří vyšli ven.

Má ale smysl zamyslet se nad tím, co se událo uvnitř a co vlastně očekávaly od tohoto "kruciálního" jednání jednotlivé vlivové skupiny v ČSSD. V Britských listech to už před sobotním jednáním učinil rozsáhlou analýzou Martin Kunštek z redakce Ekonoma, který si na závěr položil jednoduchou otázku, kterou však pohříchu nechává otevřenou: "Koho místo Špidly do čela ČSSD?" Pokusím se na ni odpovědět.

Toto je vyjádření ředitele brněnského studia ČT Zdeňka Drahoše ke kritickému článku od Jiřího Leschtiny, publikovanému nedávno v Literárních novinách. Zdeněk Drahoš ho poskytl Českému rozhlasu 6, kde se vysílal v sobotu 7. 12. v 18. 10 v pořadu Názory a argumenty spolu s dalšími materiály k této tematice, citacemi z původního Leschtinova článku a mj. i komentářem Jana Čulíka k této věci, převzatým z Britských listů.)

Minulý týden dospěla britská diskuse o přistěhovalcích do bodu varu, když oznámil ministr vnitra David Blunkett, že 1200 Afghánců a iráckých Kurdů dostane povolení vstoupit do Británie a pracovat tam, oplátkou za to, že Francie zlikviduje uprchlický tábor v Sangatte nedaleko Calais, odkud se snaží uprchlíci z celého světa pronikat do Británie. V Parlamentu konstatoval Blunkett, že jazyk některých kritiků jeho protiimigrační politiky prý "hraničí s fašismem".

Pracovníci přepravního skladiště ve Folkestone z kontejneru plného koberců autogenem vysvobodili 13 východoevropských uprchlíků. Je to další příklad toho, jak zoufale se mnozí lidé snaží dostat do Británie. Proč ale brání Británie lidem ze zahraničí dostat se do země? V neděli 8. 12. se touto problematikou podrobněji zabýval týdeník Observer:

Dobrý den,

náhodou jsem v Praze a náhodou jsem koukal ráno v posteli na televizi.

Musím říci, že pořad Netopýr by mohl sloužit jako školní pomůcka pro názorné předvedení propasti mezi myšlením intelektuála v ČR a v Evropě.

Dovedu si představit, jak studenti pasáž po pasáži analyzují používání jazyka, způsob argumentace, schematické, černobílé dělení světa, naivní představu, že všichni a všude myslí jako my (pan Novotný) a touží po tom žít jako my.

Pan Novotný je jistě slušný člověk a neuvědomuje si, jaké perly vypouští z úst. Měl jsem pocit, že poslouchám zestárlého inženýrka z Páralových románů.

Zdravím a přeji hodně úspěchů,

Jiri Pallas

Stockholm

(K repríze posledního pořadu Klub Netopýr, která se vysílala v ČT v neděli 8. 12. ráno.)

Antonín J. Liehm, Minulost v přítomnosti, Host, Brno, 2002, 200 stran, 179 Kč, ISBN 80-7294-073-2

"V druhé polovině devadesátých let mě požádal Fedor Gál o předmluvu k českému a slovenskému vydání Semprunova posledního románu. Našim čtenářům je třeba vysvětlit autorovu životní pouť, aby knížce porozuměli, napsal mi. Předmluvu jsem v termínu i rozsahu dodal a zakrátko jsem byl požádán o schůzku. Předmluva je krásná, jenom je třeba škrtnout všechno o tom, jak byl Semprun v komunistickém odboji proti nacistům i proti Frankovi, i jedním z nejvyšších představitelů španělské KS. Poškodilo by to knížku na trhu. Pochopitelně jsem odmítl s tím, že mi ten požadavek připomíná leccos z ne tak dávné minulosti. Rozešli jsme se s tím, že předmluva vyjde tak, jak jsem ji napsal. Za pár týdnů jsem se po telefonu dověděl, že kniha je tak krásná, že žádnou předmluvu nepotřebuje. Dostanu samozřejmě slíbené dva tisíce a mohu předmluvu uveřejnit jinde."

Úvodem bych rád poděkoval Štěpánu Kotrbovi za to, že článek napsal a že k němu připojil i oskenovaný záznam inkriminovaného rozsudku a že přiložil i oskenovaný dopis Dr. Motejla z roku 1994, ve kterém Dr. Motejl zaujímá ke zmiňovanému rozsudku stanovisko. Poněkud expresivnější styl pana Kotrby mne donutil, abych si připojené dokumenty pročetl a pokusil se pochopit, co sdělují. Tím mi pan Kotrba dal příležitost utřídit si myšlenky a vytvořit si na případ vlastní názor.

V obskurní ukázku formalizovaného práva, vítězícího nad smyslem právních předpisů, úmyslem tehdy ještě krotce reformního komunistického zákonodárce, ale i zdravého rozumu se vyvinul případ, který hýbe pověstí jednoho z dosud důstojných kandidátů na prezidenta, ombudsmana Otakara Motejla. Tehdy před více než třiceti lety nezvítězila spravedlnost, ale pokřivená logika komunistického práva v hlavě sice nestranického, ale precizně snaživého, formalistického právníka. Nikoliv pokora a úcta před oběťmi bývalého bezpráví, ale zpupná bolševická arogance vševědoucnosti, i když ta smrtelně nemocná chuděra spravedlnost stále ještě zvítězit mohla. Měli ji totiž v rukou tři "spravedliví", které tehdejší Federální shromáždění pověřilo, jako Pilát Pontský, úklidem. Psal se rok 1969 a 1970...

Britským listům se podařilo shromáždit některé exkluzivní dokumenty, svědčící o poměrech ve zvláštním senátu, zřízeném Federálním shromážděním proto, aby napravil nejkřiklavější případy porušení zákonů, ke kterým došlo v souvislosti s vykonstruovanými procesy z padesátých let. Namísto rehabilitace perzekvovaných se tříčlený senát, v tomto případě za předsednictví dr. Otakara Adamce, ve kterém byl členem dr. Miloš Horák a dr. Otakar Motejl, pozdější předseda Nejvyššího soudu, současný ombudsman a Špidlův kandidát na prezidenta, zasadil o zrušení některých zprošťujících rozsudků soudů nižších instancí. Paradoxem historie bylo to, že obětí posmrtné "rehabilitace" zvláštního senátu v roce 1970 se stal mimo jiné František Klaban, otec současného čestného předsedy sociální demokracie Slavomíra Klabana, sociálně demokratický funkcionář, odsouzený spolu s dalšími osmi sociálními demokraty za vykonstruované zločiny vyzvědačství, velezrady a ohrožování zásobování v roce 1954. Otec čestného předsedy strany, jejíž výkonný předseda dnes navrhuje dr. Motejla za prezidenta. Ti lidé, odsouzeni do komunistických žalářů a věznění dlouhá léta, byli už krátce předtím Krajským soudem a posléze Nejvyšším soudem rehabilitováni, a po stížnosti předsedy Nejvyššího soudu "pro porušení zákona" rozhodoval tento zvláštní tribunál, "soud posledního odvolání". Rozhodl tak, jak rozhodl. Historie napíše jeho rozsudky krvavým písmem do dějin a ti tři soudci si budou muset srovnat se svým svědomím, pod co se dobrovolně podepsali.

Otakar Motejl své názory z roku 1970 arogantně obhajoval ještě v roce 1994, tehdy jako předseda Nejvyššího soudu, v dopise, zaslaném jako odpověď synovi postiženého, Slavomíru Klabanovi. V dopise hovoří o "historické spravedlnosti", kterou patrně stavěl nad konkrétní pomoc a rehabilitaci umučených či uvězněných. Otec Slavomíra Klabana se díky neodvolatelnému, konečnému rozsudku tří "spravedlivých" z roku 1970 dočkal spravedlnosti in memoriam až po roce 1989...

Nechceme vás unavovat právním rozborem, jak to učinil před časem Petr Uhl na obranu současného šéfa své manželky v komentáři "Klaban kontra Motejl" 6. listopadu 2002 v Právu, kde Klabana nazval nevraživým nešťastným člověkem. Nechceme vás unavovat ani planým žvaněním Stanislava Grosse v článku podepsaném šifrou Alexandra Mitrofanova (alm), též v Právu. V tomto případě naštěstí neplatí, že "každý odpustí, neboť neví, kdy lze odpustit a která vina přetrvá - třeba věky". A tak namísto právních rozborů či komentářů necháváme hovořit samotné dokumenty, které snad ani Vladimír Špidla, Petr Uhl či ministr Gross nemohli vidět. Protože sebeumněji napsaný komentář by nedokázal hovořit tak přesvědčivě jako tři soudci, tvořící tehdy, před třiceti dvěma lety, "spravedlnost".

(Další případy "přezkumných rozsudků" zvláštního senátu z let 1969 - 70, ve kterém zasedal soudce Motejl, ještě stále prověřujeme.)

Redakci Porybného Práva pak Slavomír Klaban zaslal jiný článek, ve kterém také vysvětluje své postoje a důvody svého konání. Článek nikdy nevyšel, zato v témže listu na něj vyšla odpověď...

Právní puristé možná namítnou, že z Klabanova příspěvku nehovoří právo, ale emoce. Emoce syna, kterému kdysi zostudili, uvěznili a zničili otce a který se jej celý život snažil očistit. Snad ano, ale právo by mělo usilovat o světskou spravedlnost, když v tu Boží každý nevěří... Přesto se Slavomír Klaban nepřidal k těm, pro které byly hodnoty spravedlnosti sociální příležitostí si uplivnout. I on měl určitě také své nepřátele, i on zcela určitě také ublížil některým lidem v zápalu "politického boje". Dodnes si určitě některé své poklesky pamatuje a soudí sám sebe daleko přísněji, než jsou toho schopni soudci... Ať už se jedná o poklesky z euforických a zaujatých "sametově revolučních" let, nebo ty dřívější. Dnes ale pozoruje "svou" sociální demokracii s moudrostí starců, smířených s tím, že "jejich čas" už je dávno, dávno pryč. Dnes už se nemstí svým bývalým nepřátelům, ani lidem, kteří zradili myšlenky, ve které věřil. Protože ví, že chybovat je lidské a každý má právo chyby napravovat. Až do okamžiku své smrti.

Neumí ale odpouštět těm, kteří své chyby nikdy nepřiznali a dovolují si přesto poučovat druhé. Možná proto je nazýván Petrem Uhlem "nevraživým nešťastným člověkem". Protože je neštěstím v tomto světě zůstat slušným po nezanedbatelný kus života. Ale to možná Petr Uhl ještě neví...

Druhý příklad svědomité činnosti slovutných právních expertů, jimž třídní právo padesátých let je nade všecko, se týká napadnutí rozsudku Zvláštního senátu Městského soudu v Praze. (Je to 21 stran odůvodnění de-rehabilitačního rozsudku, proti kterému už není odvolání... - pozn. red.) Případ byl otevřen v roce 1949 proti velké skupině národních socialistů - převážně mladých. Jako provokatéři v něm fungovali později odhalení agenti možná už gestapa, ale rozhodně StB. Jeden z nich se činil také v procesu s gen. Kutlvašrem.

Vše bylo podle práva a platných zákonů komunistické totality. Ani stopa po přiměřené lítosti nad dobou, kdy něco - dejme tomu musil dělat, prostě, "vždyť jsem nebyl sám, kdo byl svrab".

Pan dr. Motejl - a není sám - dodnes vlastně nehledí na příslušníky třetího odboje jako na lidi, na které národ prostě musí být právem hrdý. Nebo to byli zločinci, kteří pozdvihli své svědomí nad zákony hrůzné totality, nad zákony proti lidskosti?

Nemohu souhlasit s ministrem spravedlnosti (dr. Rychetským, v Právu.- pozn. red.), že einmal ist keinmal . My jsme už řekli, že zweimal. A on (JUDr. Rychetský, místopředseda vlády a ministr spravedlnosti - pozn. red.) má klíč k tomu, aby se pošťouralo v archivu Nejvyššího soudu, kolik derehabilitačních rozsudků vydal a který senát. Nebo tam už nejsou? Prý se v roce 1969 jednalo o 1800 rehabilitačních rozsudků, z nichž bylo odvoláno 808. Je tomu tak?

Zbývá připojit, že pokládám za účelový tah pana doktora Motejla, prohlašuje-li v současnosti, že tenkrát hlasoval proti, ale byl v senátu přehlasován. Proč to neřekl již v lednu roku 1994, ve svém stanovisku oficiálně zdůrazněném jako stanovisko předsedy Nejvyššího soudu ? Naopak, vlastně tam zpochybňuje i Zákon o soudních rehabilitacích. Procesní právo je mu nade vše, bez ohledu na to, jak je nemorální.

Tento výňatek z rozhořčení nad "spravedlností" rehabilitačních senátů, v nichž zasedal JUDr. Motejl je z pera Jiřího Vaňka, člena ČSSD od roku 1947.

Pokuste se tedy zlepšit finanční situaci Britských listů i vy, kteří jste je doposud sice četli, ale nepřispěli. Zaplatíte si tak jen to, co využíváte stále solidárně zdarma - námi veřejně poskytovanou a vámi přijímanou službu - nezávislý zdroj informací i místo pro své diskuse.

Většina ze čtenářů Britských listů nepatří mezi nemajetné, naopak. Jsou mezi vámi majitelé a ředitelé firem, poslanci, senátoři i vládní úředníci. Je slušné váš trvalý zájem o Britské listy podpořit, protože ony tu jsou pro vás a bez vaší spouúčasti nebudou. Za poslední měsíc poskytlo z průměrného denního počtu cca 5500 čtenářů (přibližně 3500 osob čte každý všední den BL na webu, cca 2000 osob dostává Britské listy emailem) finanční příspěvek na provoz BL cca 10 lidí.

Výpisy z bankovního konta Občanského sdružení Britské listy budeme aktualizovat v následujících několika dnech, jakmile to bude časově a technicky možné.

Trestní oznámení, které jsme podali na bývalého jednatele OSBL, Tomáše Pecinu, pro podezření ze zpronevěry, prošetřuje stále kriminální služba Policie ČR.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet č.: 431349001/2400 (2400 je kód banky), eBanka, a. s. Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1. Variabilní symbol pro příspěvky 2002 (ti, po nichž chce banka konstantní symbol, mohou použít 0558). Finanční dary Občanskému sdružení jsou odečitatelné od základu daně z příjmu.