Přesné podmínky jsou ty, které určila nejnovější rezoluce Rady bezpečnosti OSN. A právě tato Rada by měla interpretovat případná zjištění zbrojních inspektorů. K žádným vojenským akcím by nemělo docházet bez dlouhodobého angažmá a bez realistické perspektivy pro řešení explozivních problémů na Blízkém východě. Nestačí prostě jen vybombardovat Saddáma Husajna v jeho paláci a nechat "úklid bojiště" jiným.

Předchozí humanitární intervence NATO byly podle Habermase šokujícím způsobem necitlivé k tzv. "vedlejším ztrátám", k urmscování a zraňování civilistů. V budoucnosti by se měla každá vojenská strategie přidržovat přesvědčivým způsobem principu přiměřenosti.

Habermas ovšem podporoval válku v Perském zálivu v roce 1991, protože invaze Iráku do Kuvajtu bylo porušením mezinárodního práva, i intervenci NATO v Kosovu v roce 1999, zejména kvůli masakru ve Srebrenici. Dochází-li k zločinům proti lidskosti, mezinárodní společenství, argumentuje Habermas, musí jednat i vojenskou silou, pokud jsou vyčerpány všechny ostatní prostředky.

Habermas také poukazuje na charakteristické rozdíly v postojích evropských zemí na jedné straně a Spojených států a Británie na straně druhé. V kontinentální Evropě argumentovali stoupenci zásahu v Kosovu, že tento zásah je přechodem k mezinárodnímu právu, plně založenému na režimu lidských práv, kdežto Británie a Spojené státy pouze nadále hájily univerzální platnost svých vlastních národních "hodnot".

Co se týče nynější americké politiky vůči Iráku, míní Habermas, Zdá se, že Bushově zahraniční politice dominují domácí otázky. Intervence v Afghánistánu načas skryla ochromující disproporci mezi tím, že po zuby hypermoderně vyzbrojená armáda nedokázala efektivně zasáhnout proti neuchopitelné síti nepolapitelných nepřátel - tak namísto toho začali Američané bojovat proti nepříteli, jehož bylo možno vidět a uchopit. Jenže Irák není Afghánistán a dosud neexistují žádné důkazy, že by se Irák podílel na konkrétních teroristických útocích.

Největším znepokojením je však podle Habermase nová strategie národní bezpečnosti americké vlády. V tomto provokativním dokumentu si přisvojuje americká supervelmoc právo preventivně zasáhnout proti každému, kdo se jí zdá dostatečně podezřelý: je rozhodnuta zabránit každému konkurentu, aby se příblížil statutu podobně silné moci. Ještě před nedávnem obdivovala generace mladých Němců, které osvobodili američtí vojáci od nacismu, politické ideály Spojených států, které založily Organizaci spojených národů a uspořádaly norimberské a tokijské procesy. Klasické mezinárodní právo bylo radikálně pozměněno omezením suverenity jednotlivých národních států a začleněním bezprecedentních zločinů do trestního řádu mezinárodní jurisdikce. A tento civilizující stát chce nyní zrušit tuto etapu pokroku a navrátit se k přirozenému stavu mezi válčícími národy, ptá se Habermas.

"Zastrašující" postoj amerických politiků, jako je Bush a Rumsfeld, vůči Německu, připomíná německému filozofu "pračky mezi puberťáky na školním hřišti". Schröder podle Habermase právem odmítl změnu v americké zahraniční politice, od původního cílu odzbrojení Iráku k nynějšímu cílu změny režimu. Habermas také podporuje úsilí německého ministra zahraničních věcí Joschky Fischera přiměr USA, Rusko, EU a OSN, aby dospěly k mírovému řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinci.

Mnoho Američanů si dosud neuvědomuje, jak silný je v Evropě rostoucí resentiment vůči Spojeným státům. Je ovšem důležité rozlišovat mezi obecnými protiamerickými předsudky a kritikou americké vlády.

Podle Habermase je také možné, že mezi Evropou a Amerikou dochází k zkreslování komunikace. Lidé jako americký jestřáb Paul Wolfowitz se považují za autentické obránce univerzalistických idejí. O Evropanech si tito Američané myslí, že se navrátili k cynickému realismu svých mocenských her z období před rokem 1945, zatímco jen USA a Británie jsou ochotny nyní bojovat za stejné cíle jako během druhé světové války. Z této perspektivy jsou jen Anglosasové ochotni hájit univerzální hodnoty svobody a demokracie proti "zlu", které zosobňují teroristické státy. Kdyby to nebyla karikatura, bylo by asi záhodno debatovat o kladech a záporech "liberálního nacionalismu" a "kosmopolitanismu".