Druhý příklad svědomité činnosti slovutných právních expertů, jimž třídní právo padesátých let je nade všecko, se týká napadnutí rozsudku Zvláštního senátu Městského soudu v Praze. (Je to 21 stran odůvodnění de-rehabilitačního rozsudku, proti kterému už není odvolání... - pozn. red.) Případ byl otevřen v roce 1949 proti velké skupině národních socialistů - převážně mladých. Jako provokatéři v něm fungovali později odhalení agenti možná už gestapa, ale rozhodně StB. Jeden z nich se činil také v procesu s gen. Kutlvašrem.

Vše bylo podle práva a platných zákonů komunistické totality. Ani stopa po přiměřené lítosti nad dobou, kdy něco - dejme tomu musil dělat, prostě, "vždyť jsem nebyl sám, kdo byl svrab".

Pan dr. Motejl - a není sám - dodnes vlastně nehledí na příslušníky třetího odboje jako na lidi, na které národ prostě musí být právem hrdý. Nebo to byli zločinci, kteří pozdvihli své svědomí nad zákony hrůzné totality, nad zákony proti lidskosti?

Nemohu souhlasit s ministrem spravedlnosti (dr. Rychetským, v Právu.- pozn. red.), že einmal ist keinmal . My jsme už řekli, že zweimal. A on (JUDr. Rychetský, místopředseda vlády a ministr spravedlnosti - pozn. red.) má klíč k tomu, aby se pošťouralo v archivu Nejvyššího soudu, kolik derehabilitačních rozsudků vydal a který senát. Nebo tam už nejsou? Prý se v roce 1969 jednalo o 1800 rehabilitačních rozsudků, z nichž bylo odvoláno 808. Je tomu tak?

Zbývá připojit, že pokládám za účelový tah pana doktora Motejla, prohlašuje-li v současnosti, že tenkrát hlasoval proti, ale byl v senátu přehlasován. Proč to neřekl již v lednu roku 1994, ve svém stanovisku oficiálně zdůrazněném jako stanovisko předsedy Nejvyššího soudu ? Naopak, vlastně tam zpochybňuje i Zákon o soudních rehabilitacích. Procesní právo je mu nade vše, bez ohledu na to, jak je nemorální.

Tento výňatek z rozhořčení nad "spravedlností" rehabilitačních senátů, v nichž zasedal JUDr. Motejl je z pera Jiřího Vaňka, člena ČSSD od roku 1947.